Vývoj He 177 započal v roce 1936 jako část specifikace Bomber A zadané říšským ministerstvem letectví (RLM). Specifikace požadovala rychlý bombardér s dlouhým doletem a nákladem pum alespoň 1000 kg. I přes velmi vysoké nároky dokázala továrna Heinkel představit maketu již o rok později a v roce 1939 následovala objednávka na 12 prototypů. Během svého vývoje ale stroj pojmenovaný jako He 177 Greif trpěl celou škálou problémů – a některé se nepodařilo vyřešit ani do konce celého vývoje. RLM například trvalo na schopnosti bombardování ve střemhlavém letu – inženýři proto museli do konstrukce zapracovat velké množství úprav pro dosažení požadovaných letových vlastností. Pro snížení aerodynamického odporu a prodloužení doletu byly do dvou motorových gondol instalovány celkem čtyři řadové invertní dvanáctiválce Daimler- Benz DB 601, které byly nezvykle instalovány v párech. Na jednu hnací hřídel roztáčející čtyřlistou stavitelnou vrtuli tak připadaly dva motory. Díky tomu tak byl He 177 čtyřmotorovým strojem, který si ale uchovával letové vlastnosti dvoumotorového letounu. Během úprav návrhu ale došlo k výraznému nárůstu hmotnosti, kvůli kterému bylo nutné instalovat masivní podvozek schopný hmotnost stroje unést. To si ale vyžádalo rozdělení podvozku do dvou řad, každá s jedním kolem, které se zatahovaly po obou stranách motorové gondoly. V opačném případě by se totiž podvozek do gondoly nevešel.

V roce 1944 byl vývoj He 177 oficiálně dokončen, v té době se ale válečná štěstěna definitivně odvrátila k Německu zády a strategický bombardér náhle nebyl třeba. I přesto se vyrobilo na 1000 kusů He 177 rozdělených mezi několik verzí, z nichž většina sloužila na východní frontě. I přes poměrně vysoký počet vyrobených kusů ale neměl Greif žádný výraznější vliv na výsledek války, neboť kvůli vleklým problémům zejména s motory a elektroinstalací nešlo o příliš bojově efektivní letoun. I přesto ale byl menší počet strojů krátce užíván i po konci války.