Při studiu možností v konstrukci vrtulníků a zkušeností ostatních národů došel Michail Leonťjevič Mil k závěru, že sovětská armáda potřebuje pro zvýšení své mobility dobře vyzbrojený a opancéřovaný bitevní vrtulník. Musel dokázat přepravovat náklad i parašutisty - prostě létající obrněné vozidlo. Na rozdíl od přístupu americké armády, která preferovala nasazení dopravních vrtulníků krytých bitevními, Michail se rozhodl vytvořit stroj, který by dokázal zvládnout obě tyto úlohy. Inženýři z konstrukční kanceláře Mil již měli v té době spoustu zkušeností získaných při vývoji vrtulníků a provedli několik experimentů ve snaze přetvořit dopravní vrtulníky na bitevní. Po odsouhlasení záměru vytvořit bitevně-dopravní helikoptéru se tedy pustili do práce. V létě roku 1969, tedy přesně rok po zahájení vývoje už inženýři z Milu představili prototyp určený ke zkouškám.

První verze Mi-24 se již hodně podobala pozdějším a známějším modelům Mi-24B a Mi-24D. Charakteristická silueta, která Mi-24 vysloužila přezdívku "Hind" (Laň), dvojice turbohřídelových motorů TVZ-117, zatažitelný přistávací podvozek, prostor pro parašutisty a pomocná křídla pro podvěsnou výzbroj. Existovaly ale i rozdíly - pomocný ocasní rotor najdete u Mi-24A na pravé straně, doleva byl přesunut v roce 1974. Mi-24A měl nestupňovanou pilotní kabinu, tzv. "verandu", ve které seděli pilot a operátor zbraní za sebou s mírným vyosením. Hlavním rozdílem ale byla výzbroj. V době stvoření Mi-24 požadovala armáda užití moderních PTŘS Šturm s pokročilým systémem navádění a rotační kulomet v otočné věžičce. Tyto zbraně ale ještě tehdy nebyly připravené k nasazení a tak Mi-24 dostal PTŘS Falanga-MV s ručním mířením, jednohlavňový 12,7mm kulomet s omezený rozsahem a jednoduchý kolimátor a dále pak neřízené rakety a bomby. Oficiálně nebyl Mi-24A nikdy zařazen do výzbroje, ale bylo jich postaveno poměrně hodně - s výcvikovými verzemi více než 240 kusů. Mi-24A byl vyvážen a účastnil se vojenských operací v Etiopii, Afgánistánu a Libyi.