Během 2. sv. války Američané při vyloďování námořní pěchoty a tanků hodně riskovali - na všech třech světových bojištích používali strategii rychlého obsazení pobřeží pomocí vyloďovacích člunů. Tyto čluny byly vyzbrojeny jen lehce a nedokázaly mariňáky při jejich vylodění plně podporovat, což vedlo k vytvoření lehkých a obratných dělových člunů s dostatkem palebné síly pro podporu vyloďovacích operací proti nepřátelské pěchotě, lehkým opevněním a palebným pozicím. Jako základ posloužila třída LCI (Landing Craft Infantry - pěchotní vyloďovací plavidlo), na kterou přidali 76mm dělo s pancéřovým štítem, dvě dvojice 40mm a čtyři dvojité 20mm kanóny. Pohonná soustava zůstala stejná jako u LCI – dvakrát čtyři motory, každý o výkonu 225 koní, což dávalo dohromady výkon 1800 koní. Maximální rychlost dělostřeleckého člunu byla 16 uzlů. Plavidlo bylo označeno jako LCS (L) – Landing Craft Support (Large) - podpůrné vyloďovací plavidlo (velké). Přestavění lodi na tuto variantu trvalo jen deset dní. Mohla podporovat vyloďovací operace palbou na pobřeží, fungovat jako protiletadlové plavidlo, nebo pokládat kouřovou clonu při manévrech velkých lodí. Křest ohněm prodělaly dělové čluny LCS na Okinawě a poté byly dále používány v dalších tichomořských operacích. Po válce je Američané používaly v Koreji a Vietnamu.