Práce na letadle začala v roce 1935, ale inženýři potřebovali jen dva roky, než z jejich dílen vyjel první prototyp. Po vyrobení malého množství kusů byl letoun zásadněji přepracován, a to včetně namontování nových, silnějších motorů. Nový a vylepšený bombardér byl zařazen do služby v roce 1939 pod označením Z.1007bis a tato verze byla z celé série vyrobena v největším množství. V roce 1941 dostal Z.1007bis dvojitou ocasní část, ale označení Z.1007bis zůstalo. Poslední bojová verze vstoupila do služby v roce 1943 – Z.1007ter dostala vylepšenou obrannou věž a silnější motory. Až do poloviny války bylo vyrobeno 561 kusů bombardéru Z.1007 Alcione.

CANT Z.1007 Alcione byl poprvé nasazen na podzim 1939, když 174. průzkumná peruť sbírala taktické informace a vykonávala diverzní manévry u pobřeží Británie. Křest bojem proběhl 2. listopadu 1940, kdy skupina deseti Z.1007 plánovaně bombardovala řecké město Janina. Následné použití Ledňáčků při útocích na řecká města jsou zajímavá ztrátou množství bombardérů, což je připisováno silnému odporu řeckých pilotů.

V letech 1941–1942 byly stroje Z.1007 a SM.79 použity při útocích během obléhání Malty, ale to pro oba typy strojů neproběhlo dobře. Ostrov bránily tehdy zbrusu nové britské stíhačky Mk.V, které byly pro zastaralá předválečná italská letadla nezastavitelným soupeřem.

Po částečné kapitulaci Itálie 3. září 1943 zůstaly zbývající Z.1007 v rukou Mussoliniho sil a i přes velké opotřebení byly používány až do roku 1944, kdy byly nevyhnutelně poslány do šrotu.

Několik z pozdních verzí Z.1007 následně používalo Chorvatské letectvo, které je dostalo od Němců pro výcvik pilotů, ale ty byly s rokem 1945 také odepsány.

Italský letoun CRDA CANT Z.1007 Alcione nehrál ve 2. sv. válce velkou roli, hlavně kvůli relativně nízkému množství vyrobených kusů ve srovnání s úspěšným SM.79 Sparviero. Ledňáček nikdy nevystoupil ze stínu Krahujce. Navzdory tomu ale Z.1007 ve srovnání se SM.79 vychází v některých ohledech lépe, takže si nesporně zaslouží své místo na nebi ve War Thunderu.