Již od začátku nasazení raketometů BM-13 na východní frontě bylo jasné, že raketové dělostřelectvo je smrtící zbraní proti živé síle i lehkým vozidlům protivníka. Nízká přesnost a vysoký rozptyl byly kompenzovány ohromujícím objemem palby, kdy raketometné baterie vysílaly na cíl stovky raket a dokázaly tak pokrýt široké území. Charakteristický jekot raket během hromadného odpalování a drtivý efekt dopadu stovek tříštivotrhavých hlavic měl navíc nezanedbatelný psychologický efekt na morálku německých vojáků. Můžeme tedy směle tvrdit, že Kaťuša byla vskutku velkolepou zbraní a její kariéra trvala od léta 1941, kdy byl napaden Sovětský svaz až do jara 1945, kdy Kaťuše ostřelovaly trosky Berlína.

Během služby pak byly raketomety BM-13 neustále vylepšovány, zvyšoval se objem palby, přesnost a palebná síla a také se experimentovalo s různými nosiči - odpalovací rampy proto byly umístěny například na obrněný člun Projekt 1124, či na podvozek lehkého tanku T-60, čímž vznikl samohybný raketomet BM-8-24. Oba zmiňované stroje jsou pak dostupné i ve War Thunderu. Nejčastěji pak byla Kaťuša vezena na podvozcích kolových nákladních automobilů, i zde ale probíhaly inovace. Původně byl nosičem nákladní automobil ZiS-6, po evakuaci továrny vyrábějící tato vozidla koncem roku 1941 ale byla výrobena zastavena. Současně s tím pak do SSSR začaly v rámci programu Lend-Lease proudit americké nákladní automobily Studebaker US6 - právě ty byly vybrány jako nový nosič raketometů Kaťuša. Výsledný komplet byl označen jako BM-13N a do konce války se vyrobilo 1800 kusů. Poprvé byly Kaťuši na podvozku Studebakerů nasazeny do boje v roce 1943 a sloužily až do konce války. Šlo tedy o skutečnou zbraň vítězství!