Kolik toho víte o stíhacích esech, konstruktérech či historických osobnostech? Obvykle jsou naše vědomosti z těchto oblastí omezeny na různé encyklopedie, případně krátké články jako například profily pilotů na stránkách WT. V současnosti, kdy od konce 2. sv. války uběhlo již jednasedmdesát let, se jen velmi vzácně stává, že narazíte na nové informace, a osobní setkání s nějakou slavnou postavou války již patří téměř jen do říše snů. Jednomu z hráčů War Thunderu se ale poštěstilo takové setkání zažít, a co víc – rozhodl se o svůj zážitek podělit s námi všemi, za což jsme mu velmi vděční a doufáme, že vy budete také.

Na základě nápadu týmu administrátorů bychom vám nyní rád povyprávěl o svém setkání s legendárním japonským stíhacím esem, samotným Saburo Sakaiem. Toto setkání pro mne bylo v mnoha ohledech překvapivé, a abych byl zcela upřímný, o Sakaiovi jsem toho před naším setkáním nevěděl téměř nic, neboť do té doby jsem historii Japonska během 2. sv. války nijak do hloubky nezkoumal. Vybaven toliko základními informacemi dostupnými širokému publiku, věděl jsem pouze to, že existoval japonský pilot, kterému se podařilo přežít zásah kulkou z velkorážného kulometu do hlavy, což je samo o sobě zázrakem vojenské medicíny. Ani tuto informaci jsem ale nějak hlouběji nezkoumal a považoval jsem jí jen za další vojenskou historku ve stylu "čím více drsoňů, tím silnější vojsko" bez toho, abych si o daném pilotovi zjistil něco více. V té době mě coby bývalého sovětského pionýra a certifikovaného člena leteckého klubu zajímaly daleko více memoáry Pokryškina, Vorožějkina, leteckého konstruktéra Jakovleva a mnoha dalších. Co se během války dělo v Pacifiku, to bylo na okraji mého zájmu. Kdo by to byl proto řekl, že zrovna já v březnu 1997 onoho "neprůstřelného" japonského letce potkám tváří v tvář?
 
Mohl bych celé hodiny vyprávět o tom, jak jsem se tenkrát do Japonska dostal a jak se mi vůbec povedlo zkřížit svou cestu se Saburo Sakaiem, ale je to dlouhý příběh vhodný pro jinou příležitost. Řeknu jen to, že jednoho krásného dne mí přátelé z Japonska přišli s nápadem, že bych se mohl zúčastnit malé konference v leteckém klubu v Okayamě, kde měl Saburo Sakai pronést projev. V té době jsem již japonštinu ovládal poměrně obstojně, na účast jsem kývl ale spíše jen ze zdvořilosti, neboť jsem čekal, že půjde o velmi nudnou záležitost. Jak já se tenkrát zmýlil! Z konference jsem odešel s hlavou plnou otázek ohledně historie japonského letectva, a prostudoval jsem mnoho dokumentů a materiálů, abych plně pochopil vše, o čem Saburo Sakai hovořil. Již si ale slovo od slova nevzpomenu vše, co tento bývalý stíhač vyprávěl, a proto bude mé vyprávění mít podobu jakéhosi shrnutí, doprovázeného mými komentáři.

Nejprve je třeba zmínit, že Saburo Sakai by se dal svým zjevem a chováním popsat snad jen jako téměř osmdesátiletý mladík. Byl to energický, velmi přívětivý a optimismem překypující muž, a všechny tyto vlastnosti se mu zdály být naprosto přirozené. Na své publikum shlížel s velkým zájmem, poznal posluchače ze zahraničí, jednoho každého cizince pozdravil a zeptal se jej, odkud pochází. Když jsem mu na jeho otázku odpověděl, že jsem z Ruska, neodpověděl mi "Ooo, samui ne!" ("Ó, velmi chladné!"), na kteroužto frázi už jsem si v Japonsku dávno zvykl. Místo toho mi s ohromující zdvořilostí sdělil, že velmi rád poznává někoho ze země, jenž je vyhlášená svým leteckým průmyslem, a dodal, že vždy toužil po možnosti navštívit muzeum Gromova leteckého výzkumného institutu. Tento moment mě přesvědčil o tom, že Saburo Sakai je skutečně velmi vyjímečná osobnost. Publikum trochu váhalo s otázkami a Sakai-san proto začal sám s tím, že nejlepší bude jako první zodpovědět "standardní" otázky bez toho, aby musely být vysloveny. To bylo rozhodně nezvyklé, neboť v Japonsku je zvykem na konferencích určit, na co se ten který posluchač bude ptát, a v jakém pořadí budou otázky pokládány. Jelikož nám ale Sakai nedal k tomuto možnost, vyvedl nás z této trochu prekérní situace se vší grácií. To byl pro mě druhý důkaz, že přede mnou stojí skutečný velikán, který neváhá porušit společenská pravidla, pokud mu překážejí v jeho záležitostech. Jen málo Japonců, se kterými jsem se setkal, tuto vlastnost mělo.

Saburo Sakai začal svůj projev vyprávěním o tom, proč se rozhodl narukovat k námořnictvu. Okolnosti, které jej ve věku šestnácti let zavály ke službě na moři jsou detailně popsány v jeho autobiografii, skutečný důvod ale tak jednoduchý a stručný nebyl.

“Pamatujte, že vaše bytí definuje vaše svědomí!" řekl Sakai-san. "Pokud jsme my, mladíci vyrůstající v období Taišó a v raných letech období Šówa(*), chtěli vstoupit do civilní služby, ale neměli jsme bohaté zázemí či vlivné příbuzné, neměli jsme moc na výběr. V té době existovaly v Japonsku tři druhy služby – civilní služba, armádní služba a služba v námořnictvu. Tyto tři "korporace" pak mezi sebou vedly krutý boj o moc a vliv. Civilní služba vyžadovala vzdělání a to zase vyžadovalo výborný prospěch – tedy něco, co jsem neměl. Armáda byla oproti tomu extrémně nacionalistickou institucí disponující až klanovou strukturou. Místo inteligence užívala armáda agresi hraničící s šílenstvím, a ve své honbě za mocí se neštítila ničeho. Nikdo by to v té době neřekl nahlas, ale všichni jsme věděli, že je to armáda, která stojí za všemi povstáními a rebeliemi. Armáda byla zodpovědná i za pokusy o atentát na politiky a veřejné osobnosti, které protestovaly proti cestě agrese, po které tehdy Japonsko kráčelo. Když tedy lidé hovoří o japonském militarismu a jeho ideologiích, mluví hlavně o císařské armádě. Armádní velení, které počátkem 40. let dosáhlo takřka neomezené moci a ukázalo se být jako naprosto neschopné byť jen malých ústupků, bylo hlavním iniciátorem války proti Západu, vedené v Pacifiku. Byla to armáda, která páchala ta nejhorší válečná zvěrstva – zvěrstva, za která Japonsko pyká dodnes. Ve světle výše zmíněného služba u námořnictva nevypadala vůbec špatně. Admiralita měla pověst velmi intelektuálně založeného společenství, které prosazovalo liberálnější a daleko méně agresivnější názory na mezinárodní politiku. Proto námořnictvo lákalo především vzdělané mladé lidi. Ani u námořnictva to ale čerství rekruti vůbec neměli lehké.”

(...)

Celý rozhovor najdete zde!

-KREBS- Snoll.
Napsáno pro warthunder.ru