War Thunder background
Generál Johannes 'Macky' Steinhoff
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Johannes Steinhoff, vynikající stíhací pilot a neméně skvělý vůdce, byl jedním z nejúspěšnějších experten v řadách Luftwaffe během 2. Sv. války. I po konci války ale dokázal překonat radikální změny v jeho rodné zemi, a jeho snahy o obnovu německých vzdušných sil společně se snahami o sblížení se s bývalými nepřáteli z řad Spojenců z něj udělaly legendu i v poválečném Bundeswehru - o to více, že sám musel projít nepředstavitelným fyzickým traumatem.

Narodil se v září 1913 jako jeden z pěti sourozenců. Jeho otec pracoval ve mlýně v Bottendorfu (spolková země Durynsko), kde mladý Johannes strávil dětství. Jako mladý projevil zájem o akademickou dráhu, kdy nejprve studoval jazyky v klášterní škole, aby byl později přijat na univerzitu v Jeně, kde studoval filologii a pomýšlel o dráze učitele.

Během svých univerzitních let byl členem populárního spolku Mensur, který se zabýval uměním šermu se skutečnými kordy. Bohužel ale nebyl Steinhoff schopen finančně svou akademickou dráhu uživit, a proto byl nucen studia zanechat. V roce 1934 pak narukoval jako kadet do Kriegsmarine, německého válečného námořnictva.


U námořnictva ale nepobyl dlouho - poté, co projevil zájem o létání, byl Steinhoff v roce 1936 přeřazen do řad reformované Luftwaffe, kde započal svůj pilotní výcvik. Během něj ukázal, že má pro létání přirozený talent, a díky svým schopnostem byl vybrán pro pokračovací výcvik na jednomístných stíhačkách, kde rovněž i výcvik dokončil a stal se kvalifikovaným stíhacím pilotem. Jeho první jednotkou se pak stala Jagdgeschwader 26, která v té době byla vyzbrojena zbrusu novými výkonnými Messerschmitty Bf 109 E-1. Když ale v září 1939 Německo zaútočilo na Polsko a odstartovalo tak 2. sv. válku, většina stíhacích Geschwader byla ponechána v záloze, včetně JG 26. Na svůj křest ohněm proto musel Steinhoff čekat až do zimy 1939, kde se účastnil pohotovostního startu proti bombardérům Vickers Wellington v barvách RAF, jež útočily na německou flotilu ve Wilhelmshavenu. Steinhoff během střetnutí dokázal jeden z Wellingtonů sestřelit, čímž získal svůj vůbec první sestřel v kariéře. Krátce poté během jednoho letu sestřelil další dva bombardéry stejného typu.

Po službě u JG 26 byl Steinhoff v únoru 1940 přeložen k 4./JG 52, a s touto legendární jednotkou se účastnil bitvy o Francii i bitvy o Británii. Během tohoto období působil jako přímý nadřízený jiného vynikajícího stíhače, Hanse-Joachima Marseilla, kterého Steinhoff popsal jako excelentního letce, jehož ale více zajímaly ženy než létání - tento fakt způsobil, že Marseille byl často uzemněn jako důsledek jeho nočních eskapád, a ze Steinhoffovy iniciativy byl Marseille později od jednotky odvelen. Kanál History.net v roce 2006 zveřejnil poválečné interview, kde Steinhoff mluvil o bývalých nepřátelích s obrovským respektem, zvláště pak vyzdvihnul piloty RAF, u kterých dle svých vlastních slov obdivoval jejich odvahu a pilotní umění a označil je za nejlepší letce, kterým kdy čelil. Během bitvy o Británii Steinhoff sledoval, jak obě strany utrpěly těžké ztráty, později byl i on sám sestřelen. Později se stal hlasitým kritikem Hermanna Göringa, který podle něj výraznou měrou přispěl k faktuální porážce Luftwaffe nad Británií a k její neschopnosti získat vzdušnou převahu - Steinhoffova nelibost vůči Göringovi později přerostla až v neskrývanou nenávist.



Na konci bitvy o Británii měl Steinhoff na kontě šest potvrzených sestřelů a vysloužil si reputaci vysoce respektovaného pilota, jež byl velmi oblíben mezi nováčky díky svému až otcovskému přístupu k mladým nezkušeným pilotům a snaze o zlepšení jejich schopností. V červnu 1941 pak byla JG 52 převelena na východní frontu, kde se účastnila operace Barbarossa, invaze do SSSR. Zde Steinhoff nasbíral jen během prvního měsíce tažení osmadvacet sestřelů, a v srpnu již jeho konto čítalo rovných 35 sestřelů, za což byl vyznamenán Rytířským křížem. Mnoho německých pilotů hovořilo o sovětských pilotech s despektem, Steinhoff ale byl výjimkou - i o Sovětech mluvil s velkých respektem, popisoval je jako velmi disciplinované letce, a piloty gardových leteckých pluků považoval za jedny z nejlepších na světě. Východní fronta ale měla daleko od bojiště nad kanálem La Manche. Personál i stroje zde byly vystaveni brutální ruské zimě, kdy německé letouny často vůbec nemohly vzlétnout vinou extrémně nízkých teplot.

V únoru 1942 převzal Steinhoff (v té době již v hodnosti kapitána) velení II. Staffel JG 52. Jeho konto neustále narůstalo, a v srpnu téhož roku získal svůj stý potvrzený sestrel. Do února 1943 pak již měl na kontě celých 150 sestřelů a v březnu 1943 byl povýšen do hodnosti komodora JG 77, jež působilo na středomořském válčišti - pro Steinhoffa bylo slunné Středomoří jistě vítanou změnou po tvrdých podmínkách v Rusku. Intenzita bojů zde ale nebyla o nic nižší. Hned při své první misi byl Steinhoff sestřelen stíhačkami Spitfire během záchytné mise proti americkým bombardérům B-24 Liberator. Tento indicent byl jediným, kdy musel Steinhoff opustit svůj stroj na padáku - jindy totiž vždy dokázal svůj poškozený stroj dotáhnout alespoň k nouzovému přistání.



Poprvé za svou kariéru nyní Steinhoff čelil americkým pilotům. Americké stroje považoval za výkonnější než všichni soupeři, které do té doby potkal, a podle jeho slov byl nejtěžším soupeřem dvojmotorový P-38 Lightning, zatímco nejodolnějším cílem dle něj byly bombardéry B-17 Flying Fortress. V červenci 1944 obdržel Steinhoff Meče ke svému Rytířskému kříži, a v říjnu byl převelen ke Kommando Nowotny, kde byly jeho rozsáhlé zkušenosti využity při vyvíjení taktiky pro piloty zbrusu nových proudových stíhaček Messerschmitt Me 262. V prosinci 1944 se pak ujal velení JG 7, která se účastnila operace Bodenplatte, posledního zoufalého pokusu Luftwaffe zvrátit vzdušnou převahu Spojenců nad Evropou. Operace ale skončila těžkými ztrátami, a samotná JG 7 přišla o větší část strojů i pilotů.

Počátkem roku 1945 byl Steinhoff, nyní již jako plukovník, jedním z důstojníků Luftwaffe nařčených ze vzpoury - bylo tomu tak díky jeho hlasité kritice Göringa i ostatních neschopných vůdců Luftwaffe. Jako trest bylo Steinhoffovi odejmuto velení a byl “odklizen” do Itálie, brzy se ale vrátil a společně s další legendou, Adolfem Gallandem, létal na Me 262 ve stavu Jagdverband 44. Právě během služby u této jednotky byl obětí děsivé nehody, která ho poznamenala na celý život. 18. dubna 1945 JV 44 startovala proti svazu amerických bombardérů. Během vzletu ale Steinhoffova Me 262 vjela do špatně zasypaného kráteru po bombě, a náraz ve vysoké rychlosti oderval letounu levou podvozkovou nohu. Stíhačka havarovala na konci ranveje a při dopadu explodovalo všech 24 raket R4M, kterými byla Steinhoffova Schwalbe vyzbrojena. Celý letoun se ocitl v plamenech a Steinhoff byl vážně popálen na většině těla. Jenom jeho plameny znetvořená tvář si po válce vyžádala na 70 operací během mnoha let, a následky jej pronásledovaly po celý zbytek života. Netřeba dodávat, že touto havárii pro něj válka skončila.



Po dvouleté hospitalizaci ale Steinhoff i přes následky nehody neztrácel svou bojovnost. V roce 1947 se přidal k obnovené poválečné Luftwaffe, a rychle se vyšvihl až na hodnost generála, ve které se v roce 1966 stal náčelníkem štábu Luftwaffe, a v roce 1971 členem Vojenského výboru NATO. Stále ale zůstával maximálně loajální ke svým mužům, a aktivně se účastnil tvoření výcvikových programů pro piloty létající na amerických stíhačkách F-104 Starfighter, jež si kvůli vysoké nehodovosti vysloužily pověst velmi nebezpečného stroje pro samotné letce.
 
V roce 1985 měl být německý vojenský hřbitov v Kolmeshöhe navštíven tehdejším prezidentem USA, Ronaldem Reaganem v rámci 40. výročí konce války v Evropě. Tato návštěva s sebou nesla dávku kontroverze, neboť později se ukázalo, že na daném hřbitově byli pochováni i vojáci Waffen-SS. Aby Reagan kontroverzi zažehnal, ještě před samotnou návštěvou hřbitova se účastnil pietního aktu na místě bývalého koncentračního tábora Belzen. Steinhoff byl vybrán jako jeden z účastníků akce a v pozoru přihlížel pokládání věnce. Poté se Steinhoff spontánně otočil a podal si ruce s americkými delegáty - tento čin byl prezidentem Reaganem přijat s velkým vděkem.


Vynikající pilot a skvělý vůdce, Johannes Steinhoff zemřel v únoru 1994 v požehnaném věku 80 let. Za svou válečnou kariéru sestřelil 176 nepřátelských strojů, z toho sedm v kokpitu proudové Me 262, a sám byl sestřelen dvanáctkrát. Většinu svého života po oné osudové nehodě věnoval vylepšování vztahů Německa s jeho bývalými soupeři, a i díky tomu je na něj dodnes vzpomínáno jako na soucitného, zdvořilého a upřímného člověka.


War Thunder tým (autor: Mark Barber)

Přečtěte si více:
Získejte Jaguar IS v události Meč spravedlnosti!
Sledujte Thunder CUP 2024 a získejte unikátní odměny skrze Twitch Drops!
Buccaneer S.2B: Nebeský pirát
Stránky historie (březen): Na křídlech války

Komentáře (7)

Commenting is no longer available for this news