Toto je poslední zápisek z deníku Maxe Lachmanna, ve kterém můžeme nahlédnout za oponu nahrávání zvuků reálné vojenské techniky pro War Thunder. V tomto díle se Max vypravil do Texasu, kam cestoval za obrovskou sbírkou americké obrněné techniky.

IV. Texaské dobrodružství!

Když jsem pro dříve pro Gaijin pátral po funkčních vozidlech z 2. světové války, narazil jsem na jméno soukromého sběratele z Texasu ve Spojených státech. Jeho jméno je Brent Mullins a kromě dalších věcí měl disponovat rozsáhlou sbírkou starých amerických tanků.

Zdálo se, že je velice těžké se s ním spojit, ale po několika telefonátech a e-mailech jsme se konečně shodli na datumu, ve kterém bychom přijeli nahrát zvuk obrněného vozidla M8, M5, M5A Stuart, M24 Chaffee, M18 Hellcat, M4A1 Sherman, M4A3 Sherman, polopás M16 a houfnice ráže 105mm. Protože moje přítelkyně měla termín porodu na počátek října, chtěl jsem mít nahrávání hotové nejpozději v srpnu. Brent nám ale radil, ať přijedeme později, protože v srpnu je v Texasu hodně velké horko a vlhko. Pro mě ale pozdější datum nebylo schůdné, takže jsme si zarezervovali vše na srpen. Ale řeknu vám - Brent měl pravdu. Zpocenější jsem nikdy u nahrávání nebyl, a to už jsem absolvoval i nahrávání v pravé džungli.

To také byl poprvé, co po nás Pavel chtěl, abychom si s sebou vzali kameramana, protože nahrávky z našich malých kamer GoPro nestačily. Zeptal jsem se tedy Richarda z místních Bröderna Blom, aby se k nám připojil. 11. srpna jsme Bernard, Richard a já opustili Stockholm a doletěli přes Londýn do Houstonu. Jako vždycky, pokud to bylo možné, jsem zvolil British Airways, kvůli jejich velkorysým limitům co se týče váhy přiručních zavazadel. To sice znamenalo příplatky navíc za jejich hmotnost, ale pokud by se naše kufry po cestě zatoulaly, mohli bychom i tak nahrávat.

Po příjezdu do Houstonu jsme zamířili do půjčovny aut. Chlápek za přepážkou se nás zeptal na všechny klasické otázky, jako například jestli chceme extra připojištění, s čímž jsme souhlasili. Zeptali jsme se: “Takže je to pokryté, když naše auto přejede tank?”, “Ano”, odpověděl. O pár minut později, ještě než jsme nastoupili, se nás zeptal, co děláme v Texasu. “Přijeli jsme sem natáčet zvuky obrněných vozidel v muzeu tanků”, odpověděl jsem. Nervózní výraz v jeho tváři byl k nezaplacení! Naštěstí se ale autu nic nestalo, jen jsme ho vrátili poněkud špinavé. Kdybychom ale auto z půjčovny nechali přejet tankem, myslím, že ten zvuk by byl úžasný!

Absolvovali jsme několikahodinovou cestu za tanky do Museum of the American GI, které se nachází v městě College Station. Přijeli jsme na místo s předstihem. Vždy chvíli zabere, než se se všemi seznámíme, než najdeme dobré místo pro natáčení a tak dále. Nakonec jsme začali. Hodně nám pomohl Sean, který řídil všechny tanky - jeden z nejlepších, se kterými jsem kdy pracoval. Až teď jsme si uvědomili, jaké je vlastně horko. Měli jsme s sebou spoustu balené vody, abychom to nějak přežili. Rychle mi došlo, že bych si svoje tričko měl ušetřit, až půjdeme na oběd, a jinak pracovat radši bez něho. Aby nám trička uschla, pověsili jsme je na hlaveň děla jednoho z tanků.

Trochu jsem se obával texaských hadů a ptal jsem se na ně Seana. Odpověděl mi, že tu nejsou chřestýši, ale pakobry. Na otázku, jestli jsou životu nebezpeční se mi dostalo odpovědi: “Nezabijou tě, ale jestli tě kousnou, tak budeš si přát, aby jsi umřel”. Hodně uklidňující. Aby nás přece jen trochu uchlácholil, tak nám řekl, že se vyskytují převážně ve vysoké trávě, takže pokud zůstaneme na silnici, tak budeme v pořádku. Protože já jsem se staral o nahrávání v exteriérech a chodil jsem okolo silnice, po které tanky projížděly, tak jsem se okolo sebe po hadech díval skoro pořád. Nakonec se setmělo a napadlo mě, že v noci třeba nebudou vylézat. Jakmile jsme zaparkovali poslední vozidlo zpět do garáže, koutkem oka jsem zahlédl pohyb na silnici. Otočil jsem hlavu a uviděl ho… Jak se ukázalo, tak hadi byli opravdu aktivní i v noci, takže moje domněnka, že budu v bezpečí byla úplně mylná. Navíc ani nebyl ve vysoké trávě, jak tvrdil Sean. Od té chvíle jsme pozorovali hady všude, a nikdy ne v trávě. A to vůbec nemluvím o škorpiónech...

Kromě strachu z hadů si několik místních lidí stěžovalo, že jim tanky ničí cestu, a jednou nám došel benzín. Kromě toho práce pokračovala dobře, musím znovu poděkovat Seanovi, který se nám snažil pomoci se vším - otevíral poklopy, nasávání, vše co jsme si řekli, a co bylo pro nahrávání vhodné. Několik mikrofonů jsme umístili k motoru, jeden k výfukům, a po jednom na každou stranu vozidla. Pro nahrávání se tank na dvou místech otočil; mezi těmito místy byla dlouhá rovinka a uprostřed ní jsem stál já mezi několika dalšími mikrofony.

Poslední den jsme měli v plánu nahrát polopás M-16, ale kvůli tomu, že minulou noc hodně pršelo, jsme ho nemohli dostat z nově postavené budovy muzea - cesty ještě nebyly úplně hotové a báli jsme se, že by stroj zapadl. Museli jsme ho tedy vyškrtnout ze seznamu. Místo toho jsme tedy nahráli zvuk střelby z jedné z houfnic.

Projití skrze letištní kontrolu s technikou, která pro neznalé oko vypadá na první pohled podezřele, je vždy zábava. A protože si bereme rekordéry s sebou do letadla, vždycky musí projít skenem na výbušniny. Po několika napínavých okamžicích jsme se mohli vydat na cestu domů s několika skvělými vzpomínkami, novými kamarády a úspěšným nahráváním.

Další články z této série:

• Nahrávání zvuků War Thunder - část první: Avro Lancaster
• Nahrávání zvuků pro War Thunder - část druhá: Tiger II 
• Nahrávání zvuků pro War Thunder - část třetí: "Griffon" Spitfire

War Thunder tým