Zatímco v severní Africe zuřila válka mezi Brity na jedné straně a Němci a Italy na straně druhé, Středozemní moře se brzy stalo kriticky důležitým místem bojů samo o sobě. Britové tam drželi strategicky cenné základny na Gibraltaru a v Alexandrii a mezi nimi ležel osamělý ostrov Malta – kus pevniny s nedozírným strategickým významem díky své blízkosti k zásobovacím trasám vojsk Osy.

Italové, odhodlaní tento ostrov Britům vzít, se již v léte 1940 pokusili Maltu obléhat. Italské bombardéry útočily na samotný ostrov, zatímco italské námořnictvo se pokoušelo odříznout zásobování proudící po okolních plavebních trasách. Protivzdušnou obranu Malty měla na starosti hrstka strojů Gloster Gladiator a Hawker Hurricane, kterým se ale opakovaně dařilo úspěšně zachycovat italské bombardéry a způsobovat jim vážné ztráty.

Od roku 1941 se na ostrov zaměřili též Němci a kombinace vzdušného bombardování a námořního obléhání se stala pro Brity o to vážnější hrozbou. Britové byli nuceni udržovat takřka neustálý přísun zásob, včetně stálého přísunu posil obráncům maltského vzdušného prostoru. Jediným způsobem, jak bylo možno dopravit dostatek stíhaček, byly tzv. „Club Runs“ („Klubové jízdy“), kdy se letouny dopravovaly ve velkém množství na palubách letadlových lodí.

V květnu 1942 došla řada na USS Wasp, americkou letadlovou loď, jež byla toho času zapůjčena Britům. O několik měsíců dříve, 29. března 1942, tato loď dorazila do Glasgow, kde na ní bylo naloženo celkem 47 stíhaček Supermarine Spitfire Mk.Vc. Letadla nebyla v moc dobrém stavu, neboť přídavné palivové nádrže , nezbytné pro to, aby letadla na Maltu vůbec doletěla, špatně seděly a neustále propouštěly cenné palivo. Kapitán Reeves, který Wasp velel, odmítal vyplout do té doby, než bude problém vyřešen.  Nakonec tedy loď vyplula až 3. května, kdy se na části nádrží podařilo problém s únikem paliva vyřešit a ohledně zbytku kapitán souhlasil, že opravy budou moci být provedeny po cestě k Maltě. V noci ze 7. na 8. května se k ní  přidalai britská letadlová loď HMS Eagle, převážející dalších 17 Spitfirů, která vyplula z Gibraltaru. Celkem tedy tyto dvě lodě, eskortované bitevním křižníkem HMS Renown, převážely 64 stíhaček Spitfire.

9. května 1942 všechny stíhačky vzlétnuly z palub. Jeden Spitfire byl i s pilotem ztracen během startu, druhý omylem odhodil svou přídavnou nádrž hned po vzletu a musel se vrátit zpět na Wasp. Třetí stroj byl ztracen po cestě a celkem tedy dorazilo na Maltu 61 stíhaček. Ihned poté, co přistály, byly rozptýleny, urychleně přezbrojeny a dotankovány a ihned poté opět vzlétly, aby se zapojily do obrany ostrova. Britové tak ukázali, že se poučili z operace Calendar, kdy bylo na ostrov doručeno 48 Spitfirů, aby je následně všechny zničil na zemi německý nálet.

V té době již k ostrovu mířila italsko-německá formace bombardérů, varována rozvědkou o příletu nové várky britských stíhaček. Spitfiry, které na stroje Osy znenadání zaútočily, byly pro Němce a Italy nepříjemným překvapením a v následující vzdušné bitvě bylo sestřeleno či vážně poškozeno dohromady 47 německých a italských strojů za cenu ztráty pouhých tří Spitfirů. Tato bitva, jež je občas přezdívána „Bitva o Maltu“, znamenala konec dennímu bombardování.

Vítanou podporu poskytnul kromě dodávky stíhaček i odvážný čin minolovky HMS Welshmann, která na své palubě převážela skupinu mechaniků a stovku motorů Rolls-Royce Merlin, zabalených v krabicích. Loď se vydávala za francouzský torpédoborec Léopard a cestovala mimo hlavní svaz operace Bowery. Dvakrát byla zastavena Němci i vichystickými Francouzi, kteří kontrolovali náklad, ale posádka udržela utajení a 10. května dorazila na Maltu, kde svůj cenný náklad v pořádku vyložila.

I  přes vydatné posily ale byl konec obléhání stále v nedohlednu a brzy bylo jasné, že budou zapotřebí i další mise „Club Run“.