(kamufláž vytvořená JST, získat jí můžete zde)

Finské vzdušné síly byly zformovány v průběhu finské občanské války roku 1918. Rudé i Bílé Finsko nakoupilo určité množství letadel, ale datum, odkdy se historie finského letectva počítá, je 6. března 1918, kdy Finsko od Švédska obdrželo Thulin typ D,  derivát francouzského stroje Morane-Saulnier L.  Ke konci  třicátých let ale začalo finské letectvo trpět nedostatkem moderních strojů a když v listopadu 1939 začala Zimní válka proti SSSR, naprostá většina země se ocitla bez vzdušného krytí, neboť hrstka stíhaček typu Fokker D.XXI a Gloster Gladiator byla soustředěna okolo klíčových oblastí.

Během této války se Finům podařilo získat širokou škálu typů letadel – italské Fiaty G.50, britské Hawker Hurricany, francouzské stíhačky Morane-Saulnier M.S.406 a americké stroje Brewster Buffalo. Většina z nich ale dorazila příliš pozdě na to, aby mohly v konfliktu, jež skončil v březnu 1940, sehrát nějakou větší roli.

Znovu se do války Finové dostali v létě roku 1941 poté, co Německo v rámci operace Barbarossa napadlo Sovětský svaz. Finové již byli připraveni na Pokračovací válku lépe a stroje Buffalo, řízené zkušenými piloty, rozsévaly zkázu mezi staršími ovětskými stíhačkami Polikarpov I-153 a I-16 a rovněž i mezi novějšími MiGy-3. Málo známým faktem je, že byly to právě stroje B-239 Buffalo, které během 2. sv. války dosáhly poměru sestřelů ku vlastním ztrátám 30:1, tj. na jedno sestřelené Buffalo připadalo třicet sovětských strojů. Žádná jiná stíhačka tak velkého poměru nedosáhnula za celou válku.

Jak Pokračovací válka zuřila dál a Sověti do boje začali nasazovat nové stíhačky typu Lavočkin La-5 nebo Jakovlev Jak-9, Buffalo začalo výkonnostně zaostávat. Záhy ale Německo do Finska dopravilo moderní stíhací stroje Messerschmitt Bf 109G-2 a Bf 109G-6, které byly výrazně výkonnější než Buffalo. Nejlepší piloti z Buffal, jako Hans Wind či Ilmari Juutilainen, proto přešli na létání v německé stíhačce a nadále se se Sověty utkávali jako s rovnocenným protivníkem. Juutilainen se dokonce stal nejlepším finským pilotem a se svými 94 potvrzenými sestřely se stal rovněž i nejlepším neněmeckým stíhacím esem v celé historii.

_{Lieutenant Hans Wind sedící na ocasu svého Brewster Buffalo. Wind získal 75 získal během války 75 vzdušných vítězství, 39 z nich bylo v letadle B-239.
Obrázek pochází z Wartime Photograph archivu SA-kuva.}

Tajemství úspěchu Finů proti početně silnějšímu sovětskému letectvu byl pozemní personál, který byl schopen finské letectvo neustále udržovat provozuschopné i za extrémních podmínek. Jejich nejobtížnějších úkolem byly opravy a údržba různých ukořistěných či nakoupených strojů, které se navzájem lišily co do vyžadovaných náhradních dílů, munice, paliva, maziva a jiných technických záležitostí. Finové ukořistěná letadla používali v širokém měřítku i během Pokračovací války, ať už to byly sovětské bombardéry SB-2 a Pe-2, případně o americké stíhačky Curtiss P-36 Hawk, které původně zajali Němci ve Francii a předali je Finům.

Vlastní stroj postavilo Finsko jen jeden. Stíhačka VL Myrsky („Bouře“), zavedená do služby v roce 1943 byla samonosný dolnoplošník poháněný americkým motorem Pratt&Whitney R-1830-SC3-G Twin Wasp o výkonu 1050 koní a vyzbrojený čtveřicí kulometů VKT LKk/42 ráže 12,7 mm (kopie amerického kulometu M2 Browning). Stíhačka měla dostatečnou rychlost a obratnost na to, aby se mohla s úspěchem postavit všem soudobým sovětským stíhačkám, nicméně její konstrukce nedokázala vydržet extrémní finské podmínky. Zajímavým počinem, jehož otcem byl finský letecký inženýr Aarne Lakomaa, byl i stroj Mörkö-Morane. Šlo o důmyslnou kombinaci v té době již zastaralé francouzské stíhačky Morane-Saulnier M.S.406, plně stavitelné vrtule a sovětského řadového dvanáctiválce Klimov M-105P, které se finské armádě podařilo ukořistit.  Po menších úpravách konstrukce vzrostla maximální rychlost stroje na 525 km/h a s výzbrojí čtyř kulometů MAC 1934 ráže 7,5 mm a jedním německým kanónem MG 151/20 ráže 20 mm v ose vrtule šlo o překvapivě efektivní stroj.  Ostatní finské návrhy, jako například VL Humu, či VL Pyörremyrsky se nikdy nedostaly dál než do fáze prototypu.

Po uzavření mírové dohody se Sovětským svazem v roce 1944 se finské letectvo účastnilo Laponské války, která měla za cíl vytlačit zbytky německých sil ze země. Mírové podmínky po válce výrazně omezovaly snahy o opětovné vybudování finských vzdušných sil, neboť dovoleno bylo vlastnictví pouhé šedesátky strojů. Messerschmitty Bf 109G se tak užívaly až do roku 1954, kdy Finové vstoupili do tryskové éry a obdrželi britské proudové stíhačky de Havilland Vampire.

Ve War Thunderu by kolekce všech strojů ve hře, které Finové používali, dosáhla až dvacítky různých letadel, od dvojplošníků Polikarpov Po-2 až po tryskového Vampira. Většina z nich ještě nemá marking a kamufláže finských vzdušných sil k dispozici, nicméně denně jsou vytvářeny nové a nové uživatelské skiny, které tento nedostatek kompenzují.