Pokračujeme v zápiscích z deníku Maxe Lachmanna, ve kterém popisuje nahrávání zvuků reálných válečných strojů. Tentokrát se Max vydal nahrát zvuk motoru “Griffon”, který pohání letoun Spitfire. To ho dovedlo až do muzea v Los Angeles, kde našel přesně to, co hledal.

III. Dobrodružství se Spitfirem s motorem Griffon!

Když už jsem si myslel, že jsme s nahráváním zvuků pro War Thunder skončili - právě jsem se vrátil z Francie a předal disk s nahrávkou 9 vzácných tanků - mě kontaktoval Pavel s dalším požadavkem: nahrát Spitfire s motorem Griffon. Celé se to ukázalo komplikovanější, než jsem čekal - přece jen je funkčních Spitfirů na světě ještě poměrně hodně, alespoň ve srovnání s Lancastery, nebo Bf.109, takže jeden najít by neměl být problém.

Jako obvykle jsem začal rozesílat e-maily na všechny světové strany, také jsem se strávil nějaký čas na googlu, abych se dozvěděl, jaké varianty Spitfiru používaly které motory. Našel jsem několik seznamů stále funkčních Spitfirů, ale nikde nebyly uvedené motory, které tyto letouny v současnosti používají. Navíc nebylo snadné rozlišit, které z těchto letounů jsou stále v letuschopném stavu, a které ne. Po několika dnech mi přišlo několik odpovědí. První potenciální možnost se naskytla ve Velké Británii, což by bylo příhodné, ale ukázalo se, že tento Spitfire se teprve renovuje a datum jejího dokončení není pevně dané - předpoklad dokončení zněl: léto 2014. Byli si tím dost jistí, ale museli pochopit, že pro naši práci je takto nejistý termín překážkou. Další možnost se naskytla opět ve Velké Británii, ale tamní letoun měl velice nabitý rozvrh, ale i přesto jsme byli pozvání, abychom si zvuk v jejich volných chvílích nahráli. S vědomím, jak může takové nahrávání být složité a čas vyžadující jsem i tuto nabídku odmítnul. Pak jsem se naštěstí dostal do kontaktu s Jasonem Somesem ze SoCal Wing, který je součástí Commemorative Air Force Museum v Camarillo, Los Angeles. Měli letuschopný Spitfire s motorem Griffon a byli nám ochotní vyjít vstříc! Jako bonus měli letuschopný Bearcar a letoun C-46, který bychom si mohli nahrát alespoň na zemi při pojíždění.

Vstoupili jsme tedy do další fáze plánovacího procesu. Museli jsme se shodnout na rozpočtu, najít datumy, které by vyhovovaly oběma stranám, ujistit se, že kameramani z Blom Brothers budou taky moci přijet, zarezervovat letenky, hotely, zapůjčení aut a tak dále. A jak už jsme se poučili z nahrávání Lancasteru, bylo potřeba velké množství kabeláže a dalšího příslušenství, aby vše zůstalo na svém místě, když se roztočí vrtule. Po spoustě obíhání a komunikace s půjčovnami, cestovními agenturami, muzeem atd. jsme byli konečně připraveni.

8. května jsme nastoupili na let do Los Angeles. Přiletěli jsme pozdě večer po přestupu na jiné letadlo v Londýně. Takový přestup je vždy trochu risk - nejen my, ale i naše zavazadla musí změnit letadlo, a s tím se musíme spoléhat na někoho jiného, není to v naší moci. Minulost nás už naučila, jak se zavazadla ztrácí a zpožďují - měli jsme proto alespoň základní výbavu v příručním zavazadle, abychom mohli nahrát alespoň “něco”, pokud bychom se na místě ocitli bez kufrů. Naštěstí zvolený dopravce povoloval příruční zavazadlo až do hmotnosti 23 kg, takže jsme si s sebou mohli vzít poměrně dost výbavy. To ale na druhou stranu vzbuzovalo trochu rozruch a podezřelé pohledy při odbavení, když kontrola viděla spousta různého a podivně vypadajícího vybavení, které jsme si brali s sebou do letadla. Tentokrát ale naštěstí proběhlo vše bez jakýchkoliv problémů a my, i naše zavazadla se objevila na stejném místě a ve stejný čas. Po příjezdu na hotel jsme převzali první část pronajatého vybavení a druhá směřovala rovnou do muzea.

Následující ráno v devět hodin jsme se setkali s Jasonem Somesem z muzea a k mé velké radosti se k nám připojil místní zvukař, kterého jsem pozval jako asistenta. Už několik let jsme se neviděli, tak byl skvělé se opět setkat. Po krátkém pozdravení jsme se vrhli rovnou do práce. Vysvětlili jsme Jasonovi detailněji co potřebujeme udělat a Jason nám na oplátku sdělil podmínky, za kterých budeme moci nahrávat. Vždy se musí řešit bezpoečnost na letištní ploše, pojištění, jak daleko můžete stát od ranveje a tak podobně. Zezačátku se zdálo, že bude spolupráce s místním personálem trochu ošemetná, ale díky Jasonovu úsilí a po podepsání několika papírů bylo vše ke spokojenosti všech, vyřešeno a my se v doprovodu dvou zodpovědných osob vydali na letištní plochu, kde byl čas na nahrávání nízkých přeletů.

Ještě předtím jsme ale museli nahrát zvuky na zemi a vše připravit. Čtyři mikrofony spolu s rekordérem byly připevněny dovnitř letounu. Okolo letadla jsme rozmístili dalších 20 mikrofonů v různých úhlech a vzdálenostech. Jakmile byl hotov Bearcat, to stejné jsme udělali i se Spitfirem.

Teď přišel čas na letovou část. Protože jsme před pár lety pro Pavla nahrávali zvuky Hellcatu a P-51, ale jen pozemní část, chtěli jsme získat pro tyto letouny i část letovou. Nainstalovali jsme rekordéry i do těchto letadel a rozmístili vybavení i po ranveji, po jejíž délce jsme rozmístili množství mikrofonů. Mohli jsme začít.

První na řadě byl Mustang, a můžu vám říct, že jeho zvuk je neuvěřitelný! Potom jsme nahráli několik nízkých a rychlých přeletů od Spitfiru. Pak Bearcat, a nakonec Hellcat. V tu dobu už slunce zapadalo, takže byl čas po úspěšném dni plném nahrávání, skončit. Jedna věc na nás ale ještě čekala - záloha dat!

Následující den jsme se setkali opět v devět ráno a bylo nám řečeno, že tentokrát bude letiště mnohem rušnější, než včera, což se ukázalo jako pravdivé. Spousta lidí navštívilo muzeum, lidé měli možnost se proletět v B-25 a v Mustangu a pár lidí dokonce mělo domluvenou nějakou oslavu v C-46! Museli ale chvíli vydržet, protože C-46 byla naším hlavním bodem dne. Chvíli trvalo, než dostal personál letoun do pozice, kterou jsme potřebovali. Kvůli silnému proudění vzduchu, které jeho vrtule vytvářejí bylo nutné C-46 umístit zádi směrem k pojížděcí ploše tak, aby jeho vrtule nesfoukly ostatní letouny v hangáru. Pokaždé, když potřeboval nějaký letoun popojet po této ploše museli být motory C-46 uvedeny do volnoběhu. Nicméně jsme do letounu umístili osm mikrofonů - do trupu i do kokpitu a poté nechali osádku projet stejný postup, jako u menších letounů v předešlý den.Ten zvuk! Letadlo mělo stejný motor, jako Hellcat, ale měl je rovnou dva. Vydávaly pěkně syrový a hrdelní zvuk, který byl cítit uvnitř hrudi a v břiše. Když se k jeho vrtulím blížíte s mikrofonem, tak cítíte pořádnou dávku respektu.

Když bylo vše hotovo, tak jsme jako obvykle vše odmontovali a zabalili, poděkovali jsme a rozloučili se, a poté se vydali po nádherné Highway 1 až na Sunset Boulevard. Další dobrodružství skončilo a já se nemohl dočkat na další!

Předchozí články z cyklu:

• Nahrávání zvuků pro War Thunder část první: Avro Lancaster
• Nahrávání zvuků pro War Thunder část druhá: Tiger II