Bezprostředně po skončení druhé světové války začalo Československo budovat vlastní letectvo. Vzhledem k nedostatku letadel, která Československo v té době vlastnilo, se rozhodlo využít náhradní díly, které mu po válce zbyly, a zahájit výrobu série stíhaček Bf 109 G-10. Hlavní problém výroby ale vězel v motoru - původní německá výroba motoru DB 605 již dávno skončila a pro zemi nebylo výhodné začít vyrábět nové motory. Po dokončení první série stíhaček s motory DB 605 bylo rozhodnuto přejít na motory Jumo 211, protože byly mnohem dostupnější. Tento motor však nebyl pro stíhačky příliš vhodný - byl méně výkonný než Daimler a chyběl mu synchronizátor pro výzbroj.

Drak Messerschmittu musel být výrazně upraven, aby se do něj vešel nový motor, doplněný o novou vrtuli. Výsledný československý stíhací letoun, pojmenovaný S-199, byl z hlediska výkonů výrazně horší než jeho německý předchůdce, přesto jich bylo vyrobeno celkem více než 500 kusů. Brzy se ukázalo, že S-199 je drasticky zastaralý a v Evropě neexistuje země, které by Čechoslováci svou novou stíhačku mohli prodat, protože všechny přední světové armády jsou vybaveny mnohem výkonnějšími stroji a většina z nich již vyvíjela vlastní proudové stroje.

Ještě před oficiálním vyhlášením Státu Izrael podepsala komise pro zadávání zakázek budoucího státu smlouvu na 25 rozebraných S-199 a také dokončila dohody o výcvikovém programu pro izraelské piloty. 28. května 1948 byla pod vedením několika zkušených pilotních veteránů zformována vůbec první izraelská stíhací skupina čtyř letounů S-199. Mezi těmito čtyřmi piloty byl i budoucí vrchní velitel izraelského letectva a pozdější prezident země Ezer Weizman. Následující den po zformování skupina vyrazila na svou první bojovou misi, aby provedla útok na egyptské pozice. To byl začátek krátké, ale skvělé kariéry těchto německých stíhaček české výroby operujících v Izraeli, kde letoun dostal přezdívku "Sakeen", hebrejsky "nůž"