"Neměl jsem to srdce dorazit ty statečné muže, letěl jsem dlouho po jejich boku.
Zoufale se snažili dostat domů a já jim to dovolil. Nemohl jsem na ně začít střílet." - Franz Stigler

3. ÚROVEŇ: B-17 (všechny verze) Výkon motoru: ~ 1 000 koní na motor Nejvyšší rychlost: ~ 500 km/h v 7800 m.n.m. Hmotnost: ~ 15000 kg Výzbroj: Až 8000 lb bomb & 5x samostatných 12,7 mm M2 4x dvojitých 12.7 mm M2 kulometů Browning

Legendárnost bombardéru Boeing B-17 je natolik ohromující, že tento krátký článeček je až téměř její urážkou. Tento ikonický americký bombardér, patřící právoplatně mezi nejslavnější letouny celé války, byl během historie obklopen legendami o až neuvěřitelné odolnosti, kdy B-17 odolávaly poškozením, která by jiná letadla dávno poslala k zemi, a zároveň dokázala masivní palebnou silou odrážet útoky nepřátelských stíhaček. I hráči War Thunderu jistě takové zvěsti někdy zaslechli, a ačkoliv pravda je samozřejmě daleko méně bombastická, mýtus B-17 má určitý reálný základ.

Kořeny B-17 bychom nalezli v roce 1933, kdy si americké vzdušné sbory US Army Air Corps (předchůdce USAAF) nechaly zpracovat studii dálkového bombardéru „Project A“ s doletem 8050 km. Budoucí letoun následně obdržel označení XB-15 (X značilo, že půjde o experimentální letoun), a v dubnu 1933 byl vydán pokyn ke stavbě prototypu, jenž byl postaven továrnou Boeing a byl označen jako Boeing Model 294. V srpnu téhož roku pak USAAC začalo hledat nástupce zastaralého bombardéru Martin B-10, na což Boeing odpověděl letounem Model 299. Ten byl v podstatě jen zmenšenou verzí Modelu 294 a šlo o přímého předchůdce B-17.

Model 299 byl soukromým projektem Boeingu, designéři si ale vypůjčili mnoho prvků konstrukce z projektu XB-15, z většího Modelu 294 a z rychlého civilního dopravního letounu Model 247. Stavba prototypu Modelu 299 probíhala svižným tempem a 28. července 1935 se Model 299 poprvé vznesl do vzduchu. Projekt masivního XB-15 mezitím kvůli problémům plynoucích z návrhu konstrukce nabíral výrazné zpoždění a letoun byl připraven až v roce 1935 pod označením XBLR-1 (zkratka BLR značila Bomber, Long Range, neboli dálkový bombardér).

V polovině třicátých let byly takto rozměrné letouny velmi vzácné, a ačkoliv Boeingův stroj nebyl žádný titán, veřejnost byla i tak ohromena. Jeden z reportérů Seattle Times dokonce letoun nazval „Létající pevností“, když na vlastní oči viděl obří letoun vyzbrojený pěti kulomety mířícími do všech stran. Boeing se zde duchapřítomně chopil marketingové příležitosti a přezdívku „Létající pevnost“ učinil oficiálním názvem stroje. Představitelé USAAC pak byli u vytržení z (na tu dobu) vysoké cestovní rychlosti 406 km/h a budoucnost projektu vypadala růžově. 30. října 1935 ale následkem nedůsledné předletové kontroly jediný prototyp Modelu 299 havaroval. Při havárii zahynuli oba piloti, Boeing upadl v nemilost a kontrakt na strategický bombardér byl předán společnosti Douglas, která vyvíjela bombardér B-18 Bolo. V ohrožení byla budoucnost nejenom Modelu 299, ale rovněž i celé společnosti Boeing.

Screenshot od uživatele Nagatoo_BF

Naštěstí si Model 299 během své krátké existence získal mnoho vlivných příznivců, a USAAC se podařilo prosadit kontrakt na stavbu třinácti sériových kusů Modelu 299, označených jako YB-17 – stroj tedy získal oficiální vojenské označení. Pro Boeing to znamenalo hned dvojí požehnání, neboť kromě záchrany existence továrny nyní bylo možné i letoun přepracovat a zlepšit jeho výkony. Aby se pak zabránilo budoucím nehodám, ke stroji byl vydáván seznam nezbytných operačních procedur, tzv. checklist – ten je dnes nedílnou součástí veškerého létání po celém světě. Posledním a důležitým kusem příběhu „Létající pevnosti“ pak bylo britské královské letectvo RAF. To pod vlivem válečných událostí naléhavě potřebovalo těžký bombardér, a počátkem roku 1941 tak bylo do Británie dodáno 20 letounů verze B-17C, které Britové označili jako Fortress Mk.I. Tato varianta ale v té době byla již 5 let stará, disponovala nedostatečnou obrannou výzbrojí a tváří v tvář moderním německým stíhacím letounům nesoucích 20 mm kanóny Fortressy utrpěly vážné ztráty a byly považovány za zklamání. Boeing se ale z bojových zkušeností nad Evropou poučil a po rozsáhlém přepracování konstrukce vznikla verze B-17E. Na první pohled se tato varianta od B-17C lišila novým tvarem trupu, hlavním rozdílem ale byla mohutně posílená obranná výzbroj – nově nesl letoun 9 kulometů Browning M2 ráže 12,7 mm, umístěných v na tu dobu velmi moderních elektricky poháněných střeleckých věžích, a kromě toho zahrnoval i další technologické pokroky. Do výroby pak byla B-17E zavedena těsně před vstupem USA do války. Během války se obranná výzbroj postupně zvyšovala, a finální verze B-17G nakonec nesla celých 13 kulometů ráže 12,7 mm.

PLUSY A MÍNUSY STROJE:

V polovině třicátých let mohla rychlost B-17 postačovat k úniku před stíhačkami, ve čtyřicátých letech to už ale neplatilo a bombardér se tedy mohl spoléhat pouze na svou obrannou výzbroj. Stejně tak je tomu i ve War Thunderu, kde B-17E naleznete na BR 5.3 a výše. Útočící stíhačky tedy budou mohutně vyzbrojené, zde vám ale pomůže velice pevná konstrukce letounu umožňující snést těžká poškození. Modifikace výzbroje jsou životní nutností, jsou ale ukryty za sérií dalších modulů, proto je třeba odemykat moduly ve správném pořadí. Doporučujeme následující cestu – Ochranné vesty > Chladiče (pro zvýšení výkonu motorů) > závěsníky LBC-17 > Kompresor > Věžové kulomety ráže 12,7 mm > zbytek zbrojních modifikací (vylepšení kulometů ráže 7,62 mm nechte na konec).

Bombardér je tak efektivní, jako je efektivní jeho osádka, a proto je životně důležité pro letoun mít minimálně 6 vycvičených střelců, jejichž schopnosti by měly dosahovat alespoň dvou proužků ve všech parametrech. Pokud pak máte standardní či snad dokonce i prémiovou měnu nazbyt, zaplaťte si specializační výcvik úrovně Expert či Eso. Rovněž se zaměřte na položku Údržba výzbroje v záložce pozemní obsluhy a nezapomínejte vylepšovat schopnosti pilota, zvláště položku Vitalita. Vše výše zmíněné znatelně zvýší efektivitu automatické obranné palby (tj. střelci jsou řízení AI), což se hodí zejména při napadení více útočníky, kdy by hráč samotný nedokázal reagovat na všechny hrozby zároveň.

Pevností všech verzí jich rovné dvě třetiny byly ztraceny v boji či při nehodách. Ze zbylých zhruba 4000 letounů se dodnes dochovalo pouze 46, z nichž 12 je udržováno v letuschopném stavu. Vidět tuto létající legendu vzlétat na vlastní oči určitě stojí za to, a divák nemůže než obdivovat odvahu mužů, kteří na palubách B-17 čelili nepřátelským letadlům i prostředí. A také byste byli překvapeni, jak malý (na poměry bombardérů) tento bombardér ve skutečnosti je!

War Thunder tým (autor: Joe “Pony51” Kudrna)