War Thunder background
Slovenské národní povstání
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Bf 109G-6 s povstaleckým označením SNP; Sériové č.: W. Nr. 161725; základna Tri Duby, září 1944
Kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhnout zde


Kořeny Slovenského národního povstání (SNP) by se daly nalézt na sklonku roku 1943. V té době se německá armáda po dvojici fatálních porážek u Stalingradu a Kursku nacházela v defenzivě, a Rudá armáda vytrvale vytlačovala nacistická vojska zpět západním směrem. V té době Slovensko existovalo ve formě Slovenského štátu – klerofašistického režimu vedeného knězem Jozefem Tisem, jež byl politickým i vojenským spojencem Třetí říše. Slovenští vojáci a letci se aktivně účastnili bojů na východní frontě, ale série porážek Německa a zhoršující se válečná situace zasela v řadách Slováků rostoucí nespokojenost a deziluzi. Mnoho z vojáků i důstojníků začalo pochybovat o perspektivnosti spojenectví s Německem, a jak bylo čím dál tím více jasné, že Německo již nemá šanci ve válce zvítězit, začala se ve slovenském důstojnickém sboru utvářet hnízda opozice. Tím nejvýznamnějším pak bylo Velitelství pozemního vojska v Bánské Bystrici – jmenovitě se jednalo hlavně o podplukovníka Jána Goliána, podplukovníka Mikoláše Ferenčíka, majora Miloše Vesela a podplukovníka Dezidera Kiša-Kalinu.

Slovenská Bf 109 G2 R6

Když zprávy o rostoucí opozici v řadách slovenské armády dorazily k Edvardu Benešovi, lídrovi čs. exilové vlády v Londýně, rozhodl se Beneš této příležitosti využít a zahájil s opozičními kruhy na Slovensku komunikaci, jejímž účelem bylo připravit půdu pro vojenské povstání na Slovensku. Takové povstání by nejenom umožnilo Rudé armádě, jež se na konci roku 1943 nezadržitelně blížila k východním slovenským hranicím, rychleji postupovat směrem na západ, zároveň by ale hlavně vyrvalo Slovensko ze států Osy, a dalo by jasně na srozuměnou, že si Slováci přejí být v budoucnu spojování se Spojenci. V prosinci 1943 došlo k vytvoření tajné Slovenské národní rady, jejímiž členy byli kromě zástupců exilové vlády i zástupci komunistů, čs. demokratů a slovenské armády, a která před Vánocemi podepsala tzv. Vánoční dohodu. Tou se rada zavazovala uznat svrchovanost čs. exilové vlády v Londýně, a souhlasila s poválečnou obnovou jednotného Československa. Tato rada zároveň měla za úkol připravit půdu pro povstání.

Dohledem nad přípravami k povstání byl pověřen pplk. Golián. Během počátku roku 1944 začaly být tajně shromažďovány finance, zbraně, munice a zásoby v úkrytech napříč východním a středním Slovenskem. Golián zároveň počítal i s využitím hluboké personální krize ve slovenské armádě – podle jeho odhadů bylo Tisově režimu loajálních pouze 20% členů důstojnického sboru, zatímco zbytek se buď aktivně angažoval v hnutí odporu, nebo šlo o členy jiných opozičních organizací. Jelikož pak nebyl slovenský důstojnický sbor příliš početný, Golián předpokládal, že v případě vypuknutí povstání budou loajalisté rychle zatčeni a nahrazeni povstalci. Do karet mu hrál i fakt, že německé nejvyšší velení bylo tváří v tvář nezastavitelnému postupu Sovětů nuceno prohlásit oblast východního Slovenska za operační oblast, a Východoslovenská armáda měla být začleněna do skupiny armád Severní Ukrajina a přesunuta ke karpatským průsmykům, kde měla vybudovat obranná postavení – a to i přes fakt, že si Němci byli problémů s loajalitou slovenských vojáků plně vědomi. Právě Východoslovenská armáda, čítající dvě divize o více než 30 000 mužích se měla stát jádrem povstání a velice důležitou součástí celkového plánu. Ten měl dva hlavní cíle. První cíl měla obstarat právě Východoslovenská armáda, která by díky své pozici mohla karpatské průsmyky držet otevřené a tím by umožnila jednotkám Rudé armády bezpečně projít na slovenské území. Druhým cílem pak byla pověřena tzv. Zápolní armáda, čítající okolo 37 000 vojáků, jež měla bránit slovenské vnitrozemí až do doby, než dorazí Sověti. Slovensko by tak bylo méně vystaveno válečné destrukci a Sověti by navíc mohli udeřit na týl německých sil bránících Východní Karpaty a tím urychlit postup směrem na západ.

LT. vz. 38 Slovenských
obrněných jednotek

Goliánovy plány ale překazili partyzáni, z nichž velkou část tvořili komunisté vedení sovětskými důstojníky a instruovaní z velitelství partyzánských vojsk v Kyjevě. Během léta 1944 totiž markantně zvýšili svou aktivitu, kterou provázela vlna násilí mířeného proti členům Hlinkovy gardy a lud’ové strany. Tisova vláda těmto problémům nedokázala čelit, neboť bezpečnostní oddíly, vyslané na potlačení partyzánů, se často samy k partyzánům přidávaly, a loajalita armády se tak i nadále drolila. Vrcholem pak bylo pobití vracející se německé mise v Rumunsku – po nezdařeném pokusu členů posádky v Turčianském Sv.Martině o ozbrojení příslušníků mise a následné přestřelce byla většina Němců zabita. Přeživší ranění sice byli hospitalizováni, následně ale byli předáni partyzánům, kteří je nemilosrdně postříleli. V reakci na tento incident požádal německý vyslanec v Bratislavě o vojenskou pomoc za účelem utlumení činnosti partyzánů. Bratislavská vláda německou intervenci schválila, a 29. srpna 1944 oznámil slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš, že Slovensko je obsazováno německými vojsky. Okolo 15 000 německých vojáků, rozdělených do několika bojových skupin, zahájilo postup do vnitrozemí Slovenska a Goliánovi tak vyvstala nečekaná překážka – s přítomností německé armády nepočítal a byl proto nucen zahájit povstání předčasně. Jen hodinu po Čatlošově rozhlasovém projevu, tj. ve 20:00, rozeslal Golián všem posádkám kódovanou zprávu o zahájení povstání. Na některých místech ale povstání začalo již dříve – například posádka v Žilině se z iniciativy majora Jozefa Dobrovského vzbouřila již v devět hodin ráno. Například v Novém Mestě nad Váhom se ale důstojnický sbor k povstání nepřipojil, a vzbouřená posádka bez velení nedokázala čelit blížícím se vojákům bojové skupiny SS "Schill".

Ráno 30. srpna vzbouřenci zabezpečili Bánskou Bystricu, která se stala Goliánovým hlavním stanem a velitelstvím celého SNP. Ve středním Slovensku bylo mobilizováno přes 47 000 vojáků (toto číslo se postupně zvýšilo až na 60 000 + cca 18 000 partyzánů), kteří disponovali i lehkými tanky LT-35, LT-38 a LT-40, stejně jako menším počtem německých vozidel a dělostřelecké výzbroje včetně protiletadlových kanónů FlaK ráže 88 mm. Podle Goliánových odhadů byly jeho síly schopné odolávat Němcům po dobu dvou týdnů. Zasáhl ale zvrat osudu. Po odletu velitele Východoslovenské armády generála Malára do Bratislavy se velení ujal plukovník Viliam Talský. Ten ale v kritickou chvíli selhal, a místo mobilizace svých mužů a zajištění karpatských průsmyků odletěl s celým Východoslovenským letectvem do Polska, kde se snažil zkontaktovat štáb maršála Koněva. Toto rozhodnutí způsobilo nejenom ztrátu podstatné části slovenského letectva, jež přistálo na Sověty kontrolovaném území, ale rovněž znamenalo rozpad celé Východoslovenské armády, která se v následném chaosu způsobeném povstáním octla bez velitele, a byla následující den bez jediného výstřelu odzbrojena Němci. Povstalci tak ztratili dvě dobře vyzbrojené divize, hlavně pak ale nebyl splněn cíl zajištění průsmyků pro příchod Sovětů. Co se pak letectva týče, povstalci se nyní mohli soustředit pouze na hrstku strojů, které byly soustředěny do tzv. Kombinované letky. Ta disponovala zpočátku pouze dvěma hodnotnými stíhacími letouny, a to dvojicí starších Messerschmittů Bf 109 E-4, které byly později doplněny o dvojici moderních Bf 109 G-6. Zbytek ale tvořily buď zastaralé stíhačky Avia B-534, anebo letouny nevhodné pro stíhací úkoly (dopravní, spojovací, cvičné a průzkumné letouny jako např. Fw 189, pozorovací Letovy Š-328 či cvičné Pragy E-39G).

Konvoj povstalců s protiletadlovými děly

Do desátého září se povstalcům podařilo obsadit rozsáhlá území ve středním a východním Slovensku. Důležitým bylo obsazení letišť Tri Duby a Zolná – zvláště Tri Duby byly velmi cenné, neboť šlo o zásobovací tepnu, kde mohly přistávat zásobovací letouny. Do Zolné pak mezi 15-17. zářím dorazil 1. československý nezávislý letecký pluk pod velením št.kpt. Františka Fajtla, jež disponoval dvacítkou stíhaček Lavočkin La-5FN – tato jednotka hned následující den po příletu podnikla nálet na letiště v Piešťanech, kde čs. piloti zničili až 20 německých strojů a dalších 10 poškodili, čímž účinně paralyzovali síly Luftwaffe v oblasti. Lavočkiny následně v úloze stíhacích bombardérů poskytovaly leteckou podporu jednotkám povstalců. Nedlouho po nich dorazila i 2. čs. paradesantní brigáda a 1. října byly síly SNP přejmenovány na 1. československou armádu na Slovensku. Nečekanou posilou pak byli operativci SOE a OSS, jež 17. září dorazili na letiště Tri Duby na palubě dvojice amerických letounů B-17.

Mezitím se ale začala situace pro povstalce výrazně zhoršovat. Navzdory dohodě Beneše se Stalinem a Molotovem z prosince 1943 o podpoře povstání nebyl postup Rudé armády dostatečně rychlý. Špatně naplánovaný a zbrklý pokus Sovětů se 8. září za účasti čs. jednotek probít Dukelským průsmykem skončil masakrem a bitva na další téměř dva měsíce uvázla na mrtvém bodě. Plány velení 1. čs. armády na Slovensku také mařili komunističtí partyzáni, kteří na základě instrukcí z Kyjeva a sovětských důstojníků jednali nezávisle na čs. velení, čímž mařili snahu o koordinaci. Navíc rovněž často konfiskovali střelivo a zbraně určené pro povstalecké jednotky, a Sověti blokovali i dodávky vojenské pomoci ze Západu. Tato situace měla za následek ostré spory mezi čs. exilovou vládou, partyzány i Slováky, kdy každá strana usilovala o získání kontroly nad povstáním. Golián, i jeho nástupce generál Viest (od 7. října) se oba snažili o koordinaci sil, tváří v tvář politickým machinacím ale byli bezmocní. Sověti.

Devatenáctého října zahájily německé síly v oblasti, posílené o pluk zvláštního určení SS Dirlewanger a 18. divizi pancéřových granátníků SS „Horst Wessel“, rozsáhlou ofenzivu. Zároveň s tím Stalin přikázal přemístit síly 2. ukrajinského frontu od východních hranic Slovenska směrem na Budapešť, čímž se sovětský postup směrem na západ zastavil, a 1. čs. armáda na Slovensku tak byla ponechána vlastnímu osudu. V té době měl generál Viest k dispozici stále ještě zhruba 60 tisíc mužů, potýkal se ale s nedostatkem zbraní a munice a bojovou únavou, zatímco musel čelit velmi dobře vyzbrojenému a zkušenému nepříteli. Během následujících dní Němci rychle obsadili naprostou většinu území drženého povstalci. 1. čs. samostatný letecký pluk musel být 25. října evakuován poté, co se letiště Zolná dostalo do dostřelu německého dělostřelectva, a o dva dny později bylo evakuováno i velitelství povstalců v Banské Bystrici, zatímco zbytky sil 1. čs. armády na Slovensku se stáhly do hor, kde chtěly pokračovat v boji coby partyzánské jednotky. 28. října pak odeslal generál Viest do Londýna depeši o konci organizovaného odporu. On i Golián byli 3. listopadu dopadeni v Pohronském Bukovci a po výsleších byli popraveni. Pochmurný osud čekal i operativce OSS a SOE – jejich týmy se spojily do dvou větších skupin, obě ale byly obklíčeny a zajaty, a jejich příslušníci byli popraveni buď na místě anebo deportováni do koncentračního tábora Mauthausen, kde zahynuli. V reakci na povstání zároveň začaly na Slovensku řádit zvláštní skupiny Einsatzgruppen, jež rozpoutaly krvavý teror. Bylo vypáleno několik vesnic a jejich obyvatelé byli hromadně popravováni.

Partyzánská válka nicméně pokračovala i po porážce povstání, a ačkoliv partyzáni nedosáhli větších úspěchů, vázali na sebe početné německé síly, které nemohly být nasazeny jinde. Rudá armáda nakonec na slovenské území vstoupila v lednu 1945, a Bratislava byla osvobozena 4. dubna.

Autor: Jan “RayPall” Kozák


V jedné z následujících aktualizací přidáme do hry emblém
povstaleckého letectva & emblém Slovenských obrněných jednotek:

 

Emblém vytvořen hráčem Branislav "InkaL" Mirkov & Colin 'Fenris' Muir


War Thunder tým

Přečtěte si více:
Získejte PLZ 83-130 v akci Inferno Cannon!
Bedna s nářadím!
Velký výprodej ve War Thunderu!
Emblém ke dni italského osvobození!