---

LT vz. 38 - Pzkpfw 38(t) ve slovenském zbarvení, kamufláž vytvořená hráčem -313- Paegas | stáhnout zde

V sedmém pokračování seriálu Historie Slovenských vzdušných zbraní v letech 1939 – 1944 se tentokrát podíváme na události odehrávající se na východní frontě v průběhu září až října 1941. Dostáváme se tak do finální etapy bojového nasazení SVZ na frontě v roce 1941, kdy měli slovenští letci podporovat Rychlou divizi v jejím postupu.

Slovenské LT vz.38 (Pzkpfw 38t)

Letka 1 v době bojů letky 12 u Garnostajpole, čekala na letišti Skvira na frontové nasazení. Vzhledem k absenci letky 12 bylo potřeba řešit problém vzdušného krytí Letovů Š.328 během jejich plánovaného nasazení na podporu Rychlé divize. Posilou se stal 15. 9. 1941 přílet roje od letky 13 ze Slovenska na letiště Mytnica, na které se téhož dne přemístila i letka 1. Hlavním úkolem letky 1 bylo sledování silnic jihovýchodně od Kyjeva, kudy ustupovaly z obklíčení jednotky sovětské 37. armády a útoky na kolony Rudé armády. Každý let Letova Š.328 kryl buď dvoučlenný nebo tříčlenný roj Avií B.534.

Na první akci tohoto charakteru vzlétly Letovy 16. 9. 1941 a hned se podařilo osádce ve složení npor. Š. Gašparovič (pilot) a por. O. Patočka (pozorovatel) objevit 3 km severozápadně od Perejaslavy nejdříve tři nákladní vozidla a vzápětí kolonu dvaceti nákladních automobilů, na které provedla opakovaně útok palubními zbraněmi. Následujícího dne se osádka Letovu čtk. O. Hauliš (pilot) a por. F. Hanus ocitla u obce Staroje v husté protiletecké palbě vedené z kolony nákladních aut. Na kolonu zaútočily doprovodné Avie a podařilo se jim několik automobilů převrátit do příkopu. Ještě ten stejný den při dalším průzkumném letu Letovu osádky čtk. Š. Kozáček (pilot) a por. L.Šottník (pozorovatel) napadly doprovodné Avie a Letov tanky v oblasti Perejaslavy.

V následujících dnech proběhlo ještě mnoho úspěšných útoků na ustupující jednotky Rudé armády. 19. 9. 1941 po obsazení Kyjeva nastal rozsáhlý pokus o únik z obklíčení. Toho dne již s ochranou letky 12 podnikly Letovy čtyři průzkumné lety, během nichž byly nalezeny kolony čítající 250 až 500 vozidel a navíc chráněných protileteckou obranou. Velké štěstí měl v oblasti Borispol – Voronkov Letov Š.328 s osádkou npor.Š. Gašparovič (pilot) a por. O. Patočka (pozorovatel), který přes zásah spádové nádrže střepinou protileteckého granátu (což způsobilo vytečení veškerého obsahu nádrže) dokázal dosáhnout z posledními kapkami benzínu letiště Mytnica. Následujícího dne byly zjištěny kolony až o 700 vozidlech a vzhledem k získaným informacím bylo rozhodnuto podniknout 21. 9. 1941 bombardovací nálet na ustupující jednotky Rudé armády v oblasti Rogozov.

Avia Bk.534 od 12. letky na východní frontě

Ještě před samotným náletem letky 1 byl do oblasti vyslán čtyřčlenný roj Avií, který pumami a kulometnou palbou napadl vozidla a na průzkum Letov doprovázený dvěma Aviemi. Při letu nad Voronkovem se Letov a Avie dostali do těžké protiletecké palby, která pravděpodobně zasáhla Avii B.534 čtk. V. Kaliského. Pilot byl nucen s letounem buď nouzově přistát, nebo musel vyskočit na padáku nad územím pod kontrolou Rudé armády. Mrtvý Kaliský byl nalezen a pohřben na hřbitově v Borispolu následujícího dne. Jeho smrt zatím zůstává záhadou. Buď zahynul při pádu letadla nebo byl zabit po přistání. Samotný bombardovací útok na nepřátelské kolony v oblasti Rogozov provedlo sedm Letovů Š.328 pod velením npor. R. Galbavého a pět doprovodných Avií B.534 od letky 12 pod velením npor. J. Páleníčka. Nejdříve Letovy shodily pumy a následně ostřelovaly palubními zbraněmi nepřátelské kolony a shromaždiště. Po skončení útoku letky 1 doprovodné Avie shodily pumy a ostřelovaly kulomety sovětskou techniku v obci Rogozov. Přestože po celou dobu náletu pronásledovala slovenské letce hustá protiletecká palba, tak se dokázaly všechny letouny vrátit zpět na letiště v pořádku. Vzhledem k hlášenému zničení velkého množství vozidel byl nálet pokládán za úspěšný a všem účastníkům náletu byla udělena pochvala.

Po skončení obklíčení Kyjeva se Rychlá divize a letky 1 a 12 dostaly do podřízenosti velitelství německé skupiny armád Jih a čekal je přesun do oblasti Kremenčug. Letky 1 a 12 se 2. 10. 1941 přemístily na letiště Bieliki (65 km SV od Kremenčugu). Ještě téhož dne vzlétl od letky 12 tříčlenný roj vedený rtk. F. Hanovcem na podporu Rychlé divize do oblasti Michajlovka – Alexandrovka. Během letu v přízemní výšce inkasoval letoun Hanovce zásah do chladiče od vlastních slovenských pozemních jednotek a musel nouzově přistát zhruba 10 km západně od vesnice Zaryčanka. V dalších dnech měla protiletecká obrana slovenských pozemních útvarů na pilno. Museli zasahovat většinou proti jednotlivým nepřátelským letounům nebo malým skupinkám nepřátel, které se pokoušeli zaútočit na slovenské jednotky. 3. 10. 1941 musela slovenská protiletecká obrana v oblasti Pereščepino nejdříve odhánět dva víceúčelové dvouplošníky Polikarpov R-5 (nebo Polikarpov R-Z), osamocený stíhací Polikarpov I-16 a na závěr dne dvojici stíhacích dvouplošníků Polikarpov I-15.

Příprava Letovu Š.328 od letky 1 na bojový let, východní fronta 1941

Následujícího dne 4. 10. 1941 v 11:50 zabránila protiletecká palba proniknutí dvojici letounů identifikovaných jako I-17 (jednalo se o Jak-1 nebo LaGG-3) do prostoru Pereščepino. O víc jak dvě hodiny později se pokusilo pět stíhacích letounů napadnout 8. baterii dělostřeleckého protiletadlového pluku u Dmitrijevky. Nepřátelské letouny identifikované protileteckými dělostřelci jako I-18 (Mig-3, Jak-1, LaGG-3) zanechaly snažení a vzdálily se. Ve stejnou dobu byl v oblasti na průzkumu oblasti Popasuvje – Bolčie – Bučki – Pereščepino i Letov Š.328 od letky 1 s osádkou pilot npor. P. Gašparovič a pozorovatel por. L. Jaroš. Bohužel se slovenský průzkumný letoun nacházel bez obvyklé stíhací ochrany a tak představoval pro pětici sovětských stíhacích letounů snadnou kořist. Letov Š.328 se nacházel zrovna nad Pereščepinem v 1000 metrech, když spatřili slovenští letci útočící stíhače. Zkušenému Gašparovičovy se dařilo vyhýbat opakovaným útokům stíhačů a zároveň letoun hájil obranou palbou pozorovatel Jaroš. Sovětským stíhačům, kteří se nacházeli v početní i kvalitativní výhodě, se nepodařil za celou dobu ani jeden zásah a dovolili tak návrat Letova na letiště. Piloti stíhacích letounů identifikovaných slovenskými letci jako I-17 (Mig-3, Jak-1, LaGG-3) se ukázali jako špatní střelci, což mohlo být způsobené i nedostatečnými zkušenostmi řady sovětských stíhačů, kteří zacelovali mezery po těžkých ztrátách v prvních měsících války.

Letovy Š.328 od letky 1 podnikly od 3. 10. do 6. 10 1941 celkem šest letů ve prospěch Rychlé divize. Posledním bojovým letem se stal 6. 10. 1941 průzkum kolem Pereščepina vykonaný Letovem Š.328 s osádkou pilot npor. F. Hanus a pozorovatel L. Šottník. Při průzkumu lokalizovali jedno nepřátelské dělostřelecké postavení. Následujícího dne se stěhovala letka 1 a 12 na letiště u Nikolajevky (40km S od Dněpropetrovsku) a 10. 10. 1941 na letiště Sofijevka (100 km JZ od Dněpropetrovsku).

V této době byl již jasný návrat zpět na Slovensko. Hlavním problémem byl kritický stav letadel obou letek. 5. 10. 1941 dorazili do Bieliki mjr. K. Janček a npor. J. Rehuš, kteří měli pro velení letectva zjistit stav letek. Letka 1 disponovala pouhými třemi bojeschopnými letouny a letka 12 čtyřmi letouny, což byla nepříjemná situace pro případné další setrvání jednotek na východní frontě. Ještě předtím bylo upozorňováno na vážné problémy, které byly pro létání nebezpečné. Jednalo se např. o prasklé dřevěné vrtule, oprýskanou izolační vrstvu potahu letadel, vlhké a plesnivé dřevěné díly anebo také o rezavé kovové součástky. Za rozhodnutím o stažení letek zpět na Slovensko stál i nedostatek pohonných hmot, kdy německé velení slíbilo pouze jednorázově 10 000 litrů a nic víc. Navíc se blížila zima, na kterou nebyla ani jedna letka vybavena. Proto 16. 10. 1941 odlétla letka 1 do Zvolena a po ní i letka 12 do Spišské Nové Vsi. Pozemní sled následoval ve třech železničních transportech, které dorazili do mateřských posádek 26. 10., 28. 10. a 29. 10. 1941. Jako poslední se vrátil po vlastní ose 10. 12. 1941 zadní sled, který završil působení SVZ na východní frontě v roce 1941.

Avia B.534 letky 13 na hlídce v okolí Jarmolince v červenci 1941

Během víc jak čtyřměsíčního pobytu neprobíhala jen bojová činnost, ale i velmi aktivní kurýrní letecká služba. 704 letů, v celkovém čase 1108 hodin, nalétaná vzdálenost 221 600km a přepravených 33,6 tuny pošty jistě stojí za uznání, přihlédneme-li k tomu, že byla kurýrní služba vykonávána sportovními letouny a Letovy Š.328 letky 2 na vzdálenostech dosahujících ke konci působení jednotek SVZ na východní frontě téměř 1500 km. Nehody se nevyhnuly ani kurýrní letecké službě. Celkově při leteckých neštěstí zahynuly tři letci (por. J. Čižmárik 26. 9. 1941, Bílá Cerkev; rtk. O. Šelesták a npor. F. Beňo – Kováč 21. 10. 1941, Malý Šariš), jeden byl těžce zraněn (čtk. Ľ. Pajtina 26. 9. 1941, Bílá Cerkev) a dva lehce zraněni (rtk. Ľ. Jasík a npor. D. Kunic, 7. 9. 1941, Klečenov, okr. Trebišov)

Pozorovací letky 1, 2 a 3 vykonaly 1425 letů, v celkovém čase 1320 hodin a nalétaly 264 000 km. Největší podíl na bojových aktivitách pozorovacích letek měla letka 1, která vykonala 62 pozorovacích letů z celkových 73, 7 bombardovacích náletů, 5 hloubkových útoků a vybojovala jeden vzdušný souboj.

Stíhací letky 12 a 13 celkově vykonaly 1119 letů, v čase 964 hodin a přitom nalétaly 241 000 km. Z toho 91 doprovodných letů slovenských pozorovacích letounů, 88 doprovodných letů německých průzkumných letounů, 383 hlídkových letů, 14 bombardovacích útoků, 14 hloubkových útoků a 58 vzdušných soubojů, z nichž si slovenští letci odnesli 3 sestřely nepřátelských letounů. Během nasazení padl jeden stíhač (čtk. V. Kaliský, 21. 9. 1941).

Slovenští letci dosáhli vzhledem ke svým zdrojům poměrně slušných výsledků. Nasazení SVZ nejvíce omezovalo nedostatečné množství pohonných hmot a náhradních dílů, které bylo způsobeno neschopností zásobovat jednotky potřebným materiálem, které bylo způsobeno vzdálením se od vlastního území. Dalším problémem byl technický stav letounů, které v polních podmínkách velmi trpěly. Problémem byla i samotná výzbroj frontových letek, skládající se ze zastaralých stíhacích Avií B.534 a pozorovacích Letovů Š.328, u kterých chyběly především samosvorné nádrže a celkovými výkony již značně zaostávaly za moderními letouny. Celková nevhodnost pro bitevní útoky se projevila v náchylnosti na poškození protileteckou palbou, která stála za většinou ztrát. Slováci museli vyřadit z bojového nasazení 18 z 38 nasazených Letovů Š.328 a plných 29 z 39 Avií B.534 (nejedná se o zničení letounů, ale většinou o poškození vyžadující větší opravy, mnohé z letounů byly později opraveny).

Během nasazení se jasně projevila zastaralost výzbroje, která již neumožňovala plnění prvoliniových úkolů. Slováci si plně uvědomili nutnost modernizace letectva a učinili patřičné kroky, bohužel většinou ústící do ztracena. Získání frontových zkušeností se v dalších letech projevilo velmi pozitivně v dalším nasazení na východní frontě. I přes problémy se slovenští letci ukázali na frontě ve velmi dobrém světle a obdrželi za své činy několik pochvalných uznání od velitelů německé armády a obdrželi kromě slovenských i německá vyznamenání.

War Thunder tým (autor: Petr Žižka)

Historie Slovenských vzdušných zbraní v letech 1939 – 1944

Představujeme vám sérii článku od jednoho z našich autorů - Petra Žižky, zabývající se historií Slovenských vzdušných sil v dobách 2. světové války. Série bude pokračovat spolu s ostatními národními historickými články z naší české a slovenské kotliny, které publikujeme každou neděli.

• První díl - Vznik Slovenských vzdušných zbraní
• Druhý díl - Malá vojna
• Třetí díl - Úlet do Polska
• Čtvrtý díl - Polské tažení (září 1939)
• Pátý díl - SVZ na východní frontě v červenci 1941
• Šestý díl – Boje u Garnostajpole
• Sedmý díl - Letka 1 v akci