P-40E RAAF, kamufláž vytvořená hráčem DarkSoul79 | stáhněte si jí zde

Wilfred Stanley Arthur, budoucí australské stíhací eso, se narodil 7. prosince 1919 v Sydney. Jeho otec byl skladovým inspektorem, ale zároveň i veteránem 1. světové války, jež bojoval na evropském válčišti. Dětství malý Wilfred strávil v Novém Jižním Walesu a svou školní docházku zpočátku řešil skrze korespondenci, než nastoupil na školu v Yelarbonu, kam mimochodem dojížděl na koni. Maturitu složil na škole The Scots College ve Warwicku, ještě před tím se ale u něj projevil zájem o létání.

Wilfred Stanley Arthur

Ve svých devatenácti letech si Arthur podal přihlášku ke královskému australskému letectvu RAAF. Byl přijat a 4. září 1939, jen tři dny po vstupu Commonwealthu (a tím i Austrálie) do 2. světové války, narukoval. Svůj základní výcvik absoloval na základnách RAAF Station Point Cook a RAAF Station Richmond. Zde 2. března 1940 i přes počáteční problémy s nevolností v letadle získal svůj pilotní odznak a byl povýšen na poručíka. Jeho první perutí se stala 22. peruť RAAF "City of Sydney", dislokovaná v Richmondu a vybavená letouny Hawker Demon a Avro Anson.

Během služby u 22. perutě byl povýšen na nadporučíka, převelen k 3. peruti RAAF a 14. června se společně se svou jednotkou nalodil a odplul do severní Afriky. U jednotky 71.OTU prodělal přeškolení na dvojplošné stíhačky Gloster Gladiator, se kterou začal létat operační mise. 12. prosince 1940 získal Arthur svůj první sestřel, když severozápadně od egyptského Sofafi poslal k zemi italskou dvojplošnou stíhačku Fiat CR.42. Hned další den byl ale jiným letounem CR.42 sestřelen. Při snaze vyskočit ze svého padajícího stroje se ale zamotal do kyslíkové hadice a hned poté, co se z ní vyprostil, se zachytil o výztužná lana křídel. Proud vzduchu jej nakonec od jeho Gladiatoru odtrhl pouhých 300 metrů na zemi a Arthurovi se tak tak stačil dostatečně nalít padák. V pořádku se vrátil k jednotce a dva týdny poté, 26. prosince, nad zálivem Sollum jeden stroj CR.42 sestřelil a jeden poškodil. V lednu 1941 pak byla jeho peruť přezbrojena na stíhačky Hawker Hurricane. V kokpitu Hurricanu přidal Arthur na své konto těžkou stíhačku Messerschmitt Bf 110, která mu padla za oběť nad Libyí a v dubnu 1941 byla jeho jednotka opět přezbrojena, tentokrát na americké stíhačky Curtiss P-40 Tomahawk, se kterými se měla účastnit tažení v Sýrii.

Arthur (přední řada, druhý zprava) s kadety a instruktory v Richmondu, 1940

V srpnu 1941 bylo Arthur povýšen na kapitána a byl určen jako velitel letky. 30. listopadu pak přišla jeho slavná chvíle. V kokpitu Tomahawku si mezi srpnem a listopadem nárokoval jeden pravděpodobný sestřel Messerschmittu Bf 109 a pět poškozených strojů. Jeho chvíle slávy ale přišla až 30. listopadu. Toho dne během jediného dne sestřelil celkem čtyři nepřátelské stroje - dva německé střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87 Stuka, jednu italskou stíhačku Fiat G.50 a jeden stroj Macchi MC.200. Během souboje byl ale jeho Tomahawk poškozen a Arthur byl nucen nouzově přistát přímo uvnitř areálu tobrucké pevnosti. Zpět na svou domovskou základnu se musel vrátit pěšky, za své hrdinství v boji toho dne si ale vysloužil Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross, DFC). Po návratu ke své peruti musel létat na vypůjčeném Hurricanu, než se v březnu 1942 vrátil do Austrálie, už se svou novomanželkou, se kterou se oženil na Štědrý den 1941.

Třináctého dubna 1942 byl převelen k 76. peruti RAAF, vybavené Tomahawky, která operovala na Nové Guineji proti postupujícím jednotkám Japonců. Zde mimo jiné byl i Arthurův bratr Northman, jenž zde sloužil u 2/31. pěchotního pluku, 9. listopadu 1942 ale padl v boji. Arthur zde létal během bitvy o záliv Milne, než krátce působil jako šéfinstruktor na základně OTU Mildura. 21. ledna 1943 byl pak přeložen k 75. peruti RAAF, u které 10. března získal sdílený sestřel japonského bombardéru G4M1 "Betty" nad ostrovem Trobriand. V únoru 1943 pak byl povýšen na majora a stal se velitelem celé perutě. Na svém postu tak vystřídal podplukovníka Leslieho "Lese" Jacksona, stíhací eso a rovněž držitele kříže DFC. Jen den po svém povýšení vedl Arthur mohutnou formaci 34 spojeneckých letounů, složenou z Kittyhawků 75. a 77. perutě RAAF a amerických stíhaček P-38 Lightning, do útoku proti zhruba stovce japonských letadel. Arthurovi samotnému se zasekly kulomety a ačkoliv nyní postrádal jakékoliv zbraně, opakovanými nálety se snažil taranovat jeden z japonských letounů a přinutit jej ke zřícení do moře. Mohutná vzdušná bitva nakonec skončila sestřelením čtrnácti japonských strojů a Arthur byl za svou neuvěřitelnou odvahu a pevné nervy vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO).

P-40 Kittyhawk "Polly", duben 1943

Čtrnáctého června byl Arthur povýšen na podplukovníka a ujal se velení 71. wingu, který v sobě zahrnoval 75. peruť RAAF a tři další bojové perutě. 5. listopadu 1943 se ale stala tragédie. Arthur zrovna startoval z letiště Kiriwina, když se jeho Kittyhawk srazil se stíhačkou Spitfire od 79. perutě RAAF, která pojížděla po ranveji. Následovala exploze a oba stroje začaly hořet. Pilot Spitfiru na místě zemřel a Arthur vyvázl jen se štěstím, když zahalen plameny vyskočil z kokpitu svého Kittyhawku a utíkal pryč. I tak utrpěl vážné popáleniny na obou rukách, ramenech a obličeji. Jeho rodina sice byla informována, že jeho zranění nejsou vážná, ve skutečnosti se ale Arthur celé týdny potácel na hraně života a smrti, zatímco se ho lékaři v Kiriwině snažili zachránit. Později byl přepraven zpět do Sydney, kde v Yarallské vojenské nemocnici podstoupil plastickou operaci, kterýžto obor byl v té době stále relativně mladým. Arthur ale vše přežil a během své rekonvalescence byl schopen se z děsivých zranění bez dlouhodobých následků vyléčit.

Zpět do služby se Arthur vrátil v dubnu 1944, kdy absolvoval důstojnický kurz a poté převzal velení nad 2. výcvikovou perutí v Milduře. V srpnu byl následně dočasně povýšen na plukovníka, ve svých čtyřiadvaceti letech nejmladšího v celém australském letectvu, a v prosinci toho roku se ujal velení 81. wingu 1. Tactical Air Force, umístěné na dvojic základen v Noemfooru a Labuanu v Nizozemské východní Indii.

V dubnu 1945 se Arthur společně se sedmi dalšími leteckými důstojníky zúčastnil tzv. Morotaiské vzpoury, kdy tato skupina vyznamenaných a velezkušených pilotů hrozila rezignací na protest proti přeřazení stíhacích perutí RAAF k útokům na pozemní cíle, při kterých utrpělo australské letectvo citelné ztráty za cenu jen relativně malých škod. Velení RAAF se proti vzpurným letcům ostře vymezovalo, vládní vyšetřování ale nakonec pilotům dalo zapravdu. Arthur tak nadále zůstal na velitelském postu 78. wingu, který následně vedl během bitvy o Tarakan, jež skončila spojeneckým vítězstvím. 25. května pak rezignoval na post velitele a zůstal na Tarakanu až do konce války. U letectva byl až do 14. února 1946, kdy oficiálně letectvo opustil.

Po válce se Arthur přestěhoval do Darwinu, kde pracoval pro Oddělení repatriace, starající se o repatriaci a péči o australské válečné veterány. Zde setrval až do roku 1950, kdy přijal místo v Australian School of Pacific Administration, jež školila správní pracovníky a školní učitele pro práci na Papue-Nové Guineji. Později Arthur odcestoval do Vietnamu, kde v Ben Cat založil mléčnou farmu. Zde ho ale v roce 1961 zajaly jednotky Vietkongu, které jej propustily až po získání výkupného - mělo se jednat o psací stroj značky Olivetti. Arthur ale i po tomto incidentu ve Vietnamu zůstal a později prodával kachní peří americké armádě pro využití v plovacích vestách. Na sklonku svého života se pak vrátil do Austrálie, kde pracoval jako administrativní pracovník u společnosti Geopeko, jež v Jabiru objevila podzemní ložisko uranu, na kterém vznikl uranový důl Ranger Uranium Mine. Zemřel přirozenou smrtí 23. prosince 2000 ve věku jednaosmdesáti let.

Wilfred Arthur, známý i pod přezdívkami "Wilf", "Woof" či "Wolf", si během své služby vydobyl pověst nejenom elitního stíhacího pilota, ale rovněž i schopného velitele. Mimo kokpit si jej pak lidé pamatovali jako pracovitého a velmi zdvořilého člověka. Celkem za svou válečnou kariéru sestřelil deset nepřátelských strojů a kromě zmíněných vyznamenání DFC a DSO byl i dvakrát zmíněn v operačním hlášení pro svou odvahu a vynikající pilotní schopnosti. Jeho letoun Curtiss P-40E-1 Kittyhawk "Polly" (sériové číslo A29-133), se kterým se Arthur zúčastnil památné mise ze 14. února 1943, se dochoval do dnešního dne a je od roku 1992 k vidění v letecké sbírce sbírce australského národního památníku Australian War Memorial.

War Thunder tým (autor: Aaron Lentz)