V roce 1920 v USA vyvstala silná potřeba vybavit své flotily tzv. vedoucími torpédoborci, tedy většími a lépe vyzbrojenými vlajkovými loděmi pro své flotily torpédoborců. V době konání londýnské námořní konference se armáda snažila přesvědčit vládu o potřebě těchto plavidel. Vedoucí představitelé argumentovali, že země má již dostatečné množství standardních torpédoborců. Na této konferenci byla nakonec definována vrchní hranice výtlaku pro vedoucí torpédoborce ve formě 1850 tun, což vedlo k zahájení vývoje nového typu plavidla, které by odpovídalo těmto novým mezinárodním vojenským standardům. Předběžný návrh nové velící lodě byl připraven v listopadu 1930. Po bezmála roce a půl konzultací a vyjednávání byla schválena konečná podoba. S výtlakem 1850 tun nesla loď osm 127mm děl, dva čtverné 28mm kanóny (chicagská piána), 2*4 torpédomety a lehké, půlpalcové pancéřování. Z plánovaných osmi plavidel třídy Porter bylo všech osm torpédoborců uvedeno do výzbroje v roce 1937.

Setkání s válečnou realitou odhalilo několik závažných problémů těchto nových vedoucích plavidel, z nichž ten největší byla prakticky neexistující protiletadlová výzbroj. 127mm hlavní děla nejsou univerzální a síla dvou "chicagských pián" byla proti leteckým útokům skoro směšná. Plavidla třídy Porter si prošla dvěma velkými modernizacemi, které měly obě za cíl zvýšit palebnou sílu těchto vedoucích torpédoborců. V roce 1944 již lodě vypadaly úplně jinak. Zastaralá 127mm děla byla nahrazena víceúčelovými, jejichž počet byl snížen na pět děl ve třech věžích. Loď dostala Loď získala impozantní protiletadlovou výzbroj - jeden čtverný a dva dvojité 40mm Boforsy, šest 20mm Oerlikonů a další velkorážné kulomety. Kromě výzbroje byly přepracovány i jednotlivé paluby: můstek byl předělán, výška zadní nástavby byla snížena a také byla odstraněna záložní torpéda. Lodě třidy POrter sloužily v této formě až do konce války. V několika následujících letech poté byla tato plavidla vyřazena ze služby.