Historie námořních bitev, část 1.

V historické terminologii existují tři hlavní období technologického a politického rozvoje – rané období, vrcholné období a moderní období. V předchozím článku jsme hovořili o tom, jak námořní rozvoj přetvářel svět ve starověku. Dnes se zaměříme na následující epochu, známou jako Zlatou éru plachet, či Věk zámořských objevů.

Zlatý věk plachet podle názoru většiny historiků začal koncem 15. století, kdy vzestup flotil lodí poháněných plachtami napříč světem oznamoval příchod éry mezinárodního obchodu a migrace po moři. Poslední vesly poháněné lodě začaly postupně mizet, a byly nahrazovány větrem poháněnými plavidly, jejichž masová výroba se rozjížděla v zemích, které se k moři upínaly jako ke zdroji bohatství. Tato nová prosperita a hospodářský rozvoj vyžadovaly silné námořnictvo, které by nejenom chránilo výsostné území daného národa, ale rovněž by udržovalo a bránilo nově tvořené a frekventované obchodní plavební trasy, vedoucí do nejrůznějších koutů tehdy známého světa.

Posledním větším konfliktem, kde hrály důležitou roli vesly poháněné lodě, byla námořní bitva u Lepanta v roce 1571. Námořní síly Svaté ligy, spojenectví evropských katolických námořních mocností, se zde pod velením admirála Don Juana střetly s mohutnou flotilou Osmanské říše. Bitva se udála u pobřeží Řecka a šlo o poslední hromadné nasazení vesly poháněných galér. Toto střetnutí rovněž potvrdilo dominanci evropských států ve Středomoří, která trvala celá staletí a která znamenala vznik ekonomického a geofyzického kolonialismu napříč světem.

Během tohoto období mnoho národů začalo stavět obchodní, ale i válečné lodě. Před nástupem nové éry se budovaly primárně lodě určené pro plavby v pobřežních vodách. Otevřené moře pro tyto lodě znamenalo velké riziko, a mnoho jich padlo za oběť drsným podmínkám, jak evropské národy podnikaly objevné plavby okolo zeměkoule. Tyto obtíže byly zapříčiněny nejenom designem starších typů lodí, ale rovněž i pirátskou a privatýrskou aktivitou. V raném období objevných plaveb spolu tři největší námořní velmoci (a jejich spojenci) soupeřily o nově objevené zdroje ve formě půdy, dřeva, zlata a vzácného zboží, nacházející se v Novém světě. Rovněž byly otevřeny obchodní cesty do Indie, Turecka a Číny, kde se nacházely pohádkové zdroje bohatství pro nově založené společnosti, z nichž nejznámější byla zřejmě britská Východoindická obchodní společnost, jenž vznikla v roce 1602.

Během 16. století a počátkem 17. století námořní velmoci často platily takzvané privatýry , kteří útočili na nepřátelské obchodní lodě na širém moři. Základní rozdíl mezi pirátem a privatýrem spočíval v tom, že privatýr byl kapitánem, který byl jedním národem placen za provádění pirátských nájezdů na lodě druhého národa. Většina privatýrů byla chápána jako forma námořní rezervy a často jim byly udělovány královské amnestie, které je osvobozovaly od trestů za jejich zločiny (to byl případ legendárního sira Francise Drakea). Mnoho národů stavělo své flotily ze dvou typů lodí. Prvním byly plachtami poháněné galéry, na kterých probíhaly první experimentální snahy vybavit je dodatečnou balistickou ochranou, což je činilo velmi velkými a velmi pomalými. Druhým konceptem byla řadová loď (v angličtině „man-o-war“), u které byl důraz kladen na palebnou sílu a obratnost na úkor odolnosti. Řadové lodě zapadaly do nové námořní strategie, na základě které bylo upouštěno od stavby univerzálních lodí a místo toho byla budována specializovaná plavidla pro různé role, od transportních přes eskortní až po válečné lodě. Piráti často operovali na malých útočných lodích, a jejich úspěch z velké části spočíval v taktice „udeř a zmiz“, které dávali přednost před přímým střetem s válečnými loděmi. Nejschopnější piráti pak postupně získali status legend.

Angličan Edward Teach, známější jako Černovous („Blackbeard“), je širokou veřejností považován za nejúspěšnějšího piráta západní polokoule. Na vrcholu moci velel téměř 200 mužům a disponoval flotilou čtyř lodí, se kterými útočil na francouzské a španělské lodě. Blackbeard ale neměl úspěch pouze na moři. Jeho rychlé a nečekané údery rovněž posloužily při rabování přístavních měst. Jednou dokonce dokázal po určitou dobu udržovat námořní blokádu Charlestonu. Ani Blackbeard se ale nemohl měřit nejen s nejúspěšnějším pirátem ženského pohlaví, ale rovněž i s nejúspěšnější a neobávanějším pirátem všech dob. Čing Ših, družka Čenga I., velela své vlastní pirátské flotile, která terorizovala komerční a císařská plavidla v jihočínských vodách – převážně šlo o plavidla Východoindické společnosti. Po sňatku s Čengem I., nechvalně proslulým pirátem známým ve východoasijském prostoru jako Admirál flotily s rudými prapory, spadalo pod jejich společné velení přes 1500 lodí a zhruba 180 000 námořníků. Většinu z tohoto počtu tvořily malé nájezdnické lodě mající konstrukční základ v populární čínské džunce. Čing Ših je rovněž známá jako jeden z mála pirátů, kteří se dožili stáří a dokázali si své bohatství udržet.

Kapitán Jack Rackham, Angličan známý rovněž jako „Calico Jack“, nepatřil mezi velikány pirátského řemesla. Ideálně útočil na menší lodě a nepodnikal dálkové plavby jako jeho slavnější kolegové. Svůj revír omezil pouze na Karibik, kde na něj ale dodnes vzpomínají jako na jednoho z nejstatečnějších a nejtroufalejších pirátů, co kdy žili během zlaté éry plachet, jenž rovněž znamenala i zlatou éru pirátství.

Jedním z jeho nejneuvěřitelnějších kousků bylo ukořistění britské šalupy, kterou předtím ukořistili Španělé. Španělé se chtěli s Calico Jackem utkat až další den během přílivu. V noci, během odlivu, ale bylo plavidlo znehybněno, což umožnilo Rackhamovi převzít iniciativu, nalodit se a loď dobýt.

O této události se vypráví, že Rackham byl později v opilosti chycen poté, co se svou posádkou oslavoval svůj triumf. Později byl odsouzen a pověšen, dvě ženy z jeho posádky, známé jako „Anne Bonny“ a „Mary Read“ ale později jeho legendu šířily dál. Pirátství bylo totiž oběma odpuštěno vzhledem k jejich těhotenství. Díky nim se zachoval jeden z nejikoničtějších artefaktů dané éry – Rackhamova vlajka, dnes známá jako Pirátská vlajka.

Od poloviny 17. století do poloviny 18. století vedl vývoj plavidel k širší rozmanitosti v designu lodí. Vznikly dvě paralelně existující školy stavby lodí – některé národy totiž věřily v početní převahu, zatímco ostatní národy zastávaly filozofii co největší palebné síly na úkor počtů. Některé národy, jako například Velká Británie, začaly užívat potahy trupů ve formě měděného plátování, nově vzniklé Spojené státy pak stavěly lodě kompozitní konstrukce. Některé země vůbec poprvé použily železné pláty coby ochrany před námořní i pobřežní artilerií, což vedlo k rychlému rozvoji dělostřelecké výzbroje, jež by dokázala tento raný pancíř probít. Toto období závodů ve zbrojení vedlo k ústupu názoru, že největší loď s největšími kanóny bude tou nejlepší. Šalupy, korvety a fregaty se staly výhodnějšími než starší galéry. Některá plavidla byla stavěna pro dalekonosné ostřelování, zatímco ostatní byla navržena jako menší a mrštnější lodě, které měly držet formaci a působit jako protilodní prostředek.

Šlo o úsvit éry globálních konfliktů, lemované převraty a povstáními stejně jako rozsáhlými dobyvačnými válkami ve formě napoleonského období. I v tomto období se ale děly velké námořní bitvy, jako například slavná bitva u Trafalgaru. Tato éra rovněž přetvořila svět stejně jako přetvářela poslání námořních sil. V předchozím období námořnictvo podnikalo protilodní mise či udržovalo blokády flotil a přístavů. Správně ale bylo usouzeno, že nadvláda na moři znamenala nadvládu nad zásobováním armád, a námořnictvo se tak začalo aktivně účastnit válečných tažení v širším měřítku. Kromě běžného transportu vojsk tak byly lodě nasazovány při obraně říčních tras a podpoře obojživelných invazí, stejně jako v mnoha dalších rolích, pro které byly stavěny více a více specializované lodě.

War Thunder tým (autoři: Clayton Remy & Aston Peters)