S oznámením příchodu námořních sil do War Thunderu jsme si řekli, že naši hráči by možná ocenili trochu informací o tom, kde a jak vlastně námořní válečnictví začalo. Nejjednodušší by jistě bylo prostě propojit logickou linkou první válečné lodě a mohutné kolosy počátku 20. století, nicméně v historii námořní války hrálo roli mnoho jiných faktorů než to, která loď byla největší a nesla nejsilnější výzbroj. Plavidla ve War Thunderu sdílejí mnoho kvalit, charakteristik i slabin, které bychom nalezli již na lodích Zlatého věku plachet. Citlivé řízení, výkony v boji na malé vzdálenosti, schopnost odolávat běsnění živlů, to vše mělo vliv na život jak námořníků plavících se na prvních lodích, tak i jejich následovníků na člunech a malých plavidlech éry War Thunderu.

Člověka provázejí ozbrojené konflikty prakticky po celou dobu existence lidské civilizace. A nedlouho poté, co se poprvé lidé vydali na moře, přenesly se války i na hladinu. Umění války na moři bylo dávnými civilizacemi rozvíjeno v mnoha na sobě nezávislých podobách, historici se však shodují, že prvním námořním bojištěm v historii bylo Středozemní moře, kde se v roce 1210 př.n.l. odehrála bitva mezi flotilou krále Šuppiluliumaše II. a kyperskými loděmi – podle mnohých šlo o první doloženou námořní bitvu historie. První námořní střetnutí tu ale byly dlouho před příchodem ryze válečných lodí. Ať už šlo o obchodní, transportní, pirátské či hlídkové lodě, všechny byly poháněny vesly a/nebo plachtami, a měly otevřenou palubu. Jak se ale střety mezi loděmi stávaly častějšími, lodě začaly být vybavovány klouny na přídi, a okolo 8. století př.n.l. se stávalo budování lodí určených ryze pro bojové nasazení stále častějším. Ovládat vesly poháněnou loď tak, aby bylo dosaženo dostatečné rychlosti a přesnosti pro užití klounu, ale kladlo velké požadavky na schopnosti posádky. Daleko častější proto byly abordáže či využití lučištníků. S rozvojem plavidel a jejich rostoucí stabilitou na vodě pak postupně do výzbroje přibyly i katapulty.

V éře antického Řecka se v roce 480 př.n.l. u Salamis udála jedna z nejvýznamnějších námořních bitev starověku. Spojená flotila řeckých městských států, čítající téměř 400 lodí, se zde střetla s masivní perskou flotilou, jejíž síla se v závislosti na zdroji odhaduje mezi 600-1200 plavidly. V následné krvavé bitvě Řekové i navzdory obrovské přesile Peršanů prokázali své námořní umění a podařilo se jim zničit či zajmout přes 200 perských lodí. Touto bitvou skončila doba improvizovaných opatření – na výsluní se dostali vycvičení námořníci, kteří kombinovali umění války a umění mořeplavby.

Bitva u Salamis se odehrála v době, kdy byly válečné flotily civilizací ve Středozemí složeny primárně z triér. Šlo o typ válečné lodi, jejíž název byl odvozen z tří řad vesel na každém boku lodi, přičemž každé veslo ovládal jeden námořník. Z dochovaných historických zdrojů historici soudí, že triéry byly jen o něco málo kratší než 40 metrů a jejich ponor byl sotva 1 metr. Stejně jako triéra byla dalším vývojovým stupněm menších lodí, i pozdější plavidla vycházela konstrukčně z triér – konkrétně šlo o kvadrirémy či kvintirémy, které měly čtyři či pět řad vesel. Délka největších kvintirém se odhaduje až na 45 metrů a jejich výtlak byl údajně až 100 tun. Pokud jako příklad použijeme standardní aténský model, těmto válečným lodím velel tzv. trierarch, který měl dostatek peněz na údržbu lodi a platy posádky. Důstojníci na palubě byli tvořeni zkušenými námořníky, kdežto u vesel seděli řadoví občané, jenž si na palubách lodí odsluhovali svou povinnou vojenskou službu. Kromě nich pak lodi nesly i oddíly pěchoty, šlo buď o hoplíty (těžkooděnce), či brance.

Mocenskou rovnováhu ve Středomoří zvrátil až Řím, který se postupně stal velmocí. Důvtipní a nadaní římští stavitelé lodí přišli s řadou vylepšení. Na římské lodě tak začaly být instalovány balisty – šlo o statické zbraně vzhledem a principem připomínající kuši, které byly užívány jako palubní výzbroj. Rovněž mohly být odpalovány i velké háky na lanech, kterými bylo možné zahákovat nepřátelskou loď a přitáhnout ji blíže, aby mohla být zahájena abordáž. Římské flotily se nejčastěji skládaly z menších a lehčích liburnae, kterým Římané dávali přednost před trirémami a jejich většími deriváty – stejný postup mělo posléze přejmout mnoho dalších národů v nadcházejících staletích. Rozměry liburn se odhadují na délku 30-35 metrů s ponorem okolo 1 metru. Význam námořnictva se potvrdil v bitvě u Aktia (31 př. n. l.), kde se flotila Marka Antonia, čítající téměř 370 lodí (z toho přes 290 tvořily válečné galéry) střetla s o mnoho menší flotilou, vedenou zkušeným námořníkem Markem Vipsaniem Agrippou, jenž byl loajální císaři Oktaviánovi. I přes výraznou početní výhodu byl Marcus Antonius poražen, což císaři Oktaviánovi umožnilo zkonsolidovat svou moc a rovněž šlo o předzvěst konce Římské republiky. Díky tomuto vítězství si Oktavián zajistil, že proti němu již nikdo nepovstane.

V 5. století po Kristu se o své místo na slunci začaly hlásit námořní síly Byzance. Byzantinci historii válečného loďstva dali nový typ lodí, dromón. Je velmi pravděpodobné, že dromóny již nebyly vybaveny klounem, a jejich pohon byl zajišťován takeláží zahrnující nové trojúhelníkové plachty. Bylo to právě během tohoto období, kdy se ve Skandinávii a ve vodách okolo Britských ostrovů proháněly lodě značící další stupeň vývoje válečného loďstva.

Vikingové žijící v období mezi 8-11. stoletím byli proslulí svými nápadně dlouhým langskipy a zvláště svým námořním uměním. Vikingští mořeplavci dokázali na těchto relativně jednoduchých plavidlech doplout až k břehům severní Afriky a severní Ameriky. Daleko častěji se ale vydávali na objevné či válečné výpravy v blízkosti své domoviny, jejich častým cílem pak byly břehy Francie a Británie. Vikingské langskipy sdílely určité prvky konstrukce se staršími plavidly ze Středozemí, jako například mělký ponor či kombinaci vesel a jedné plachty. Tyto úzké a velmi rychlé lodě bylo možno rozdělit do několika kategorií, od třiadvacetimetrových karvi, užívaných primárně pro rybolov a obchodní plavby, až po třicetimetrové skeidy, které mohly nést 70-80 bojovníků a byly tak ideální pro provádění nájezdů.

Angličané tváří v tvář hrozbě vikingských nájezdníků začali stavět vlastní lodě, které měly Vikingům čelit. Historické prameny uvádějí, že král Alfred navrhoval vlastní lodě, které byly oproti vikingským plavidlům jednou tak dlouhé. Právě tyto lodě byly následně od počátku 9. století až zhruba do jeho poloviny užívány v řadě střetů mezi dvěma největšími námořními národy severní Evropy. Ačkoliv pak šlo o daleko menší střetnutí, než která se udála ve Středozemním moři o staletí dříve, právě v těchto bitvách pod vedením krále Alfreda Velikého byly vytvořeny první zárodky pozdějšího britského Královského námořnictva.

Námořní moc ale nebyla omezena pouze na evropské národy. V 15. století provedl admirál Ženg He, sloužící čínské dynastii Ming, řadu námořních expedic napříč Indickým oceánem. Velel přitom lodím jednoho z nejmocnějších námořnictev, které do té doby svět viděl. Ve snaze zabezpečit obchodní trasy pro zajištění přísunu vzácného zboží a surovin se dynastie Ming snažila rozšířit vliv Číny nejen v jihovýchodní Asii, ale i v jiných regionech. V tomto období vyvíjeli Číňané technologie, díky kterým získali celá staletí náskoku před Evropou. Tehdejší čínská flotila se sestávala z 317 plavidel včetně masivních lodí se třemi až čtyřmi stěžni, a ještě větších nákladních lodí, které sice nebyly účinné v boji, ale byly vybaveny až devíti stěžni, dvanácti plachtami a obrovským nákladním prostorem pro převážení velkého množství nákladu. Tato flotila prováděla expedice ve vodách jihovýchodní Asie, Indie, východní Afriky a Středního východu. Dynastie Ming tak dosáhla rozhledu, o kterém se nikomu předtím ani nesnilo. Byly to až vnitřní rozbroje v dynastii, které zapříčinily rozpad slavné flotily, neboť udržovat tak masivní námořní sílu bylo do budoucna až příliš nákladné. Číňané tak svou námořní moc pozbyli, a po mnoho dalších staletí již neměli znovu žádnou podobnou sílu vybudovat.

War Thunder tým (autoři: Mark Barber & Clayton Remy)