Supermarine Spitfire Mk IX Colina Graye - kamufláž vytvořil Aotea | Stáhněte zde

Narozen 9. listopadu 1914, Colin i se svým bratrem-dvojčetem Kenem vyrůstal v novozélandském Wellingtonu, odkud se rodina později přesunula do Christchurche. V devatenácti se začal mladý Colin živit jako účetní, o čtyři roky později se ale i se svým bratrem ucházeli o přijetí do řad RAF. Ken byl přijat, Colin ale nesplnil fyzické požadavky a byl proto odmítnut. Další rok pak pracoval jako účetní, i po roce jej ale RAF odmítnula. Colin na sobě proto začal tvrdě pracovat, a napotřetí byl do RAF přijat. Jeho výcvik započal v lednu 1939.

Svůj základní výcvik prodělal na de Havilland Flying School v Hatfieldu, odkud byl posléze převelen do No.11 Flying Training School na základně RAF Shawbury ve Shropshiru. Zde si Gray vysloužil svůj pilotní odznak a výcvik ukončil v hodnosti poručíka. Během výcviku ale ukázal dostatečné schopnosti na to, aby byl vybrán pro jednomotorové stíhačky, a jeho první operační jednotkou se tak v listopadu 1939 stala 54. peruť umístěná na základně RAF Hornchurch v Essexu. Zde Gray začal létat na strojích Spitfire Mk.I - jeho bratr Ken mezitím sloužil jako pilot bombardéru, a v prosinci 1939 si vysloužil Letecký záslužný kříž (Distinguished Flying Cross).

Během “Podivné války”, patové situace na západní frontě, kdy během více než osmi měsíců ani jedna strana nepodnikla žádnou velkou ofenzivní akci, létal Gray se svou perutí bojové hlídky. V květnu 1940 k němu ale dorazila tragická zpráva o smrti jeho bratra, jež zahynul při letecké havárii ve Skotsku. Tato ztráta Graye těžce poznamenala, na zármutek ale neměl čas - 24. května se poprvé střetnul s letouny Luftwaffe, konkrétně v oblasti Calais-Dunkirk. Hned následujícího dne si pak Gray připsal sdílený sestřel, když asistoval seržantu Johnu Norwellovi při zničení německé stíhačky Bf 109. Do Hornchurche se ale Gray vrátil jen se štěstím, když jej ze zálohy překvapila jiná “stodevítka” a jeho stroj byl těžce poškozen. Z jednoho křidélka zbyly jen cáry, rychloměr Spitfiru byl zničen a došlo ke ztrátě tlaku vzduchu a tlaku v hydraulice. Přistání proto bylo velmi tvrdé - vše pozoroval velitel základny, který později utrousil uštěpačnou poznámku ohledně Grayova pilotního umění, neboť nevěděl, s jak prostříleným strojem se Gray vracel, a tvrdé přistání přisoudil Grayově neschopnosti.

Třináctého července Gray nedaleko Calais sestřelil Bf 109, tentokrát už sám. Společně s dalším Novozélanďanem, Alem Deerem, létal Gray během bitvy o Británii prakticky denně, a do září 1940 si připsal plných 15 a půl sestřelu německých strojů, po čemž byla 54. peruť převelena na základnu RAF Catterick v Yorkshiru, kde byly boje méně intenzivní. To dalo peruti, oslabené únavou i bojovými ztrátami, čas se přeskupit a doplnit stavy. Gray sám byl pak za své zásluhy vyznamenán Záslužným leteckým křížem.

V říjnu 1940 byl Gray povýšen do hodnosti nadporučíka a krátce létal na stíhačkách Hurricane u 43. perutě, než se navrátil k 54. peruti, odkud byl o něco později převelen k 1. peruti. RAF v té době již přecházela do ofenzivy, a britské stíhačky proto podnikaly útočné sweepy nad severní Francií, kdy se snažily vyprovokovat Němce k boji a zničit jejich stroje ve vzduchu. To se týkalo i Graye, který byl v srpnu 1941 povýšen na kapitána a o měsíc později získal stužku ke svému kříži DFC, po čemž se ujal velení 616. perutě, vyzbrojené Spitfiry. V únoru 1942 si pak na osm měsíců “odskočil” k administrativní práci na velitelství 9. letecké skupiny.
 
V září 1942 se Gray vrátil k frontovému létání a krátce na to byl povýšen na majora, v kteréžto hodnosti nejprve létal na Spitfirech Mk.V v rámci 64. perutě, aby poté v lednu 1943 přešel k 81. peruti, jež rovněž létala se Spitfiry, byla ale dislokována v Alžírsku. Během několika následujícich měsíců si Gray připsal dalších osm sestřelů a v květnu 1943 byl vyznamenán Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO). Měsíc na to se účastnil, již v hodnosti podplukovníka, operace Husky, spojeneckého vylodění na Sicílii. Během této operace Gray zničil dalších pět nepřátelských strojů, čímž své skóre zvýšil na 27 potvrzených sestřelů, jeden sestřel sdílený a 22 sestřelů pravděpodobných. V září byl povýšen na plukovníka a po návratu do Anglie v listopadu 1943 mu byla udělená druhá stužka ke kříži DFC.

Po krátkém období působení v roli instruktora bylo Grayovi svěřeno velení nad Detlingským a později Lympneským křídlem, které létalo se Spitfiry nad Evropou. Konce války se pak Gray dočkal coby nejúspěšnější novozélandský stíhací pilot vůbec. V červenci 1945 byl převelen do řad novozélandského královského letectva RNZAF, ale po roce se vrátil zpět k RAF, přičemž jeho hodnost plukovníka mu byla zachována. Po válce prošel Gray řadou štábních funkcí, od styčného důstojníka pro USAF, přes funkci na velitelství RAF v Singapuru, až po velení nad základnou RAF Church Fenton, kde po přecvičení létal na proudových stíhačkách Gloster Meteor. Do výslužby odešel v roce 1961 v hodnosti plukovníka.
 
Colin Gray se po odchodu do výslužby vrátil i se svou rodinou zpět na Nový Zéland; své paměti a zážitky z války později shrnul ve své knížce “Hlídka Spitfirů” (Spitfire Patrol). Zemřel 1. srpna 1995 ve věku 80 let, jen měsíc po smrti svého kolegy a životního přítele Ala Deera. Do paměti svých blízkých a spolubojovníků se zapsal jako trpělivý a asertivní člověk, který se nikdy nebál vyslovit svůj názor, a problémy vždy řešil zpříma se svými nadřízenými.

War Thunder tým (autor: Mark Barber)