Dosáhnout na titul “stíhací eso” je samo o sobě úctyhodným výkonem, jen hrstka pilotů se ale dokázala stát stíhacím esem ve dvou různých konfliktech. “Gabby” Gabreski byl jedním z nich, neboť se nejenom stal nejúspěšnějším americkým stíhačem v Evropě během 2. Sv. války, ale rovněž se stal stíhacím esem i v kokpitu proudové stíhačky nad Koreou.

Narozen 28. ledna 1919 v pennsylvánském Oil City, Francis Stanley Gabreski měl kořeny v Polsku, odkud jeho prarodiče emigrovali na přelomu století. Gabreského otec původně pracoval jako železničář, nemoc mu ale zabránila v této kariéře pokračovat a vzal si proto půjčku na koupi konzumu. Jeho syn během své školní dráhy sice byl spíše jen průměrným žákem, horší známky ale vynahrazoval svou nezlomnou pracovitostí, díky které nakonec dosáhl prospěchu dovolujícímu přijetí na univerzitu Notre Dame v Indianě, kam Gabreski nastoupilů v roce 1938. Bylo to právě během univerzitního studia, kde v sobě Gabreski nalezl nadšení pro létání, a zapsal se na hodiny létání. Prvním letounem, který Gabreski pilotoval, byl cvičný letoun Taylor Cub, stačilo ale jen šest letových hodin k tomu, aby vyšlo najevo, že Gabreski má k talentovanému letci velmi daleko.

Během druhého roku na univerzitě Gabreski společně s několika přáteli navštívil rekrutační středisko amerických vzdušných sil USAAC (později přejmenováno na USAAF). Gabreski se zde zapsal jako dobrovolník, a v červenci 1940 se stal příslušníkem amerických ozbrojených sil. Po projití přijímačem v Pittsburghu, Gabreski byl odeslán do Parks Air College v East St. Louis, kde jej čekal základní pilotní výcvik na letounech Stearman FT-17 a Fairchild PT-19. Gabreski se ze všech sil snažil překonat absenci přirozeného nadání pro létání, nicméně jeho výkony byly natolik neuspokojivé, že Gabreski se dostal až do stádia “vyřazovacího letu” - poslední letová zkouška, v případě jejíhož nesplnění byl kadet okamžitě vyloučen z výcviku. Gabreski ale uspěl a v listopadu 1940 základní výcvik dokončil.
 
Na základně Gunther v Alabamě se následně Gabreski cvičil na strojích Vultee BT-13 po čemž následoval pokračovací výcvik na Maxwell Field, kde Gabreski osedlal výkonný cvičný letoun North American AT-6 Texan. V březnu 1941 pak složil důstojnické zkoušky a byla mu udělena hodnost podporučíka (2nd Lieutenant). Jeho první operační jednotkou se stala 45. Stíhací peruť, jež byla dislokována na základně Wheeler Field na havajském Oahu a létala se stíhačkami Curtiss P-36 Hawk a P-40 Warhawk. U této jednotky Gabreski nalétal zhruba 30 letových hodin za měsíc.

V noci z 6. na 7. prosince 1941 byl Gabreski na první vážné schůzce se svou přítelkyní a pozdější manželkou Kay. Když se pak ráno 7. prosince po příjemně strávené noci holil, z rozjímání jej vyrušily exploze. Když pak Gabreski vyběhl z ubikací, zjistil, že obloha se hemží japonskými letouny - japonský útok na Pearl Harbor právě začal. Gabreski byl jedním z mála amerických pilotů, kterým se podařilo vzlétnout, bohužel ale vzlétl příliš pozdě na to, aby byl schopen Japonce dostihnout. Spojené státy byly vrženy do víru 2. sv. války a Gabreski proto nemeškal a požádal Kay o ruku. Během celého léta 1942 ale létal pouze cvičné lety a hlídkové lety nad Havají.
 
Vzhledem ke své polské krvi byl Gabreski náležitě šokován osudem Polska během německo-sovětské invaze v roce 1939. Když se pak doslechl, že v rámci RAF vznikají perutě polských pilotů, Gabreski se nabídl jako dobrovolník - k jeho překvapení byla jeho žádost schválena. Byl povýšen na kapitána a v říjnu 1942 odcestoval do Anglie, kde byl po jistých administrativních průtazích zařazen do 315. polské stíhací perutě RAF (Deblin), jež byla v té době umístěna na západolondýnské základně RAF Northolt a zrovna procházela přezbrojováním ze Spitfirů Mk.V na o mnoho výkonnější Spitfiry Mk.IX

Operačně začal Gabreski na Spitfirech létat v lednu 1943, v únoru pak prodělal svůj křest ohněm, kdy jeho peruť napadla formace německých Focke-Wulfů Fw 190. Jeho létání v rámci RAF ale nemělo dlouhého trvání - ještě na konci února 1943 byl převelen k 61. stíhací peruti USAAF, jež byla součástí 56. stíhací skupiny. Tato peruť byla vyzbrojena mohutnými stíhačkami P-47 Thunderbolt a byla dislokována na základně RAF King’s Cliffe v Northamptonshiru aby se v dubnu 1943 přesunula na základnu RAF Horsham St. Faith v Norfolku. Bojové operace peruť zahájila v červnu, a Gabreski byl, ke svému velkému překvapení, povýšen na majora a bylo mu svěřeno velení nad celou perutí.

Do té doby se Gabreski střetl s mnoha německými letouny, až 24. srpna 1943 se ale dočkal svého prvního sestřelu, když zničil Fw 190 nad Dreux v severní Francii. V září sestřelil další Fw 190 a v říjnu přidal třetí letoun stejného typu. V listopadu bylo Gabreskiho do té doby nejúspěšnější období, kdy sestřelil celkem čtyři německé stíhačky. 11. prosince pak Gabreskiho peruť coby součást eskorty dvou stovek stíhaček doprovázela početný svaz bombardérů B-17 a B-24 při náletu na německý přístav Emden. Početná formace amerických strojů byla napadena letouny Bf 109 a Bf 110, a v následné vzdušné bitvě dokázal Gabreski poslat k zemi jednu těžkou stíhačku Bf 110. Vzápětí ale na něj zaútočil letoun Bf 109, který zanechal Gabreského Thunderbolt silně poškozený. Samotnému Gabreskému se jen těsně vyhnula jedna ze střel, která odervala jeden z pedálů výškovky a kus jeho boty.

Počátkem roku 1944 začal Gabreski létat ve štábní letce 56. stíhací skupiny a musel tak opustit funkci velitele 61. stíhací perutě. Z vlastní iniciativy rovněž dokázal “přetáhnout” několik polských pilotů z řad RAF do řad USAAF, včetně stíhacího esa Boleslawa Gladycha. V dubnu 1944 byl Gabreski povýšen na podplukovníka a 22. května sestřelil zbraněmi svého Thunderboltu s markingem HV-A tři Fw 190 během jedné bojové mise, čímž svůj účet zvedl na 22 sestřelů. 5. července pak Gabreski sestřelil Bf 109 nad Evreux, čímž se stal nejlepším americkým stíhacím pilotem v Evropě. Později, když již měl na účte 28 sestřelů a 193 odlétaných bojových misí, byla Gabreskému udělena dovolená. Odlet byl naplánován na 20. července, během čekání ale nechtěl Gabreski nečinně sedět, a rozhodl se proto zúčastnit se poslední bojové mise.
 
Šlo o doprovod bombardérů během náletu na Russelheim v Německu. Během návratu přelétaly americké stroje letiště v Bussenheimu. Gabreski spatřil na letištní ploše několik zaparkovaných bombardérů Heinkel He 111, a oddělil se od formace, aby na ně mohl zaútočit. Během svého druhého průletu, kdy pálil po zaparkovaných letounech ze všech hlavní, se ale Gabreski dostal tak nízko, že zavadil špičkami listů vrtule o ranvej. Listy vrtule se ohnuly a Gabreski se pokusil silně vibrující Thunderbolt dopravit zpět domů. Bohužel ale ztratil tah a byl nucen nouzově dosednout nedaleko od Russelheimu. Pět dní unikal německým hlídkám ve snaze dostat se zpět za přátelské linie, nakonec ale byl zajat a odeslán do zajateckého tábora pro spojenecké letce Stalag Luft I. Zde setrval až do dubna 1945, kdy byl tábor osvobozen Rudou armádou.

Po repatriaci do USA se Gabreski se svou snoubenkou Kay oženil a přijal funkci šéfa testovací sekce na základně Wright Field v Ohiu. V dubnu 1946 pak opustil armádní letectvo, a létal jako testovací pilot pro Douglas. V roce 1947 se ale ke kariéře vojenského pilota vrátil, tentokrát již do reformovaného USAF. Stačil ještě odpromovat z politických věd na univerzitě v Columbii, po čemž mu bylo svěření velení staré známé 56. stíhací skupiny, která nyní létala na proudových stíhačkách Lockheed F-80 Shooting Star na základně Selfridge AFB v Michiganu. Zde dohlížel na přecvičování pilotů na zbrusu nové stíhačky North American F-86 Sabre, v roce 1950 pak byl povýšen na plukovníka.
 
V červnu 1951 byl Gabreski odeslán na základnu Kimpo v Jižní Korei, kde měl v kokpitu F-86 létat proti severokorejskému letectvu, v jehož řadách na letounech MiG-15 tajně létali i výborně vycvičení sovětští piloti. V červenci Gabreski zničil svůj první MiG-15, během následujícího roku pak přidal na své konto ještě dalších pět MiGů plus jeden sdílený sestřel. V červnu 1952 se vrátil zpět do USA, kde ve štábní funkci působil dalších patnáct let. Svou kariéru pak zakončil ve funkci velitele 52. stíhacího křídla a v roce 1967 odešel do výslužby. Po konci své kariéry pracoval s leteckou továrnou Grumman a stal se prezidentem železniční společnosti Long Island Rail Road. Celkem se svou ženou Kay měli rovných devět dětí - dva ze tří synů se po vzoru svého otce stali vojenskými piloty USAF, jeho snacha Terry L. Gabreská pak v rámci USAF v roce 2005 dosáhla až na hodnost generálporučice, čímž se až do svého odchodu do výslužby stala ženou s nejvyšší hodností v celém americkém letectvu. S manželskou prožil Gabreski 48 let spokojeného soužití, 6. srpna 1993 ale Kay Gabreská zemřela při autohavárii, když se společně s manželem vracela z letecké show.
Francis “Gabby” Gabreski, pilot, jež se z nepříliš schopného kadeta vypracoval až v jednoho z nejúspěšnějších stíhačů v historii amerického letectva, zemřel 31. ledna 2002 na infarkt, bylo mu 83 let. Pochován je vedlé své ženy na Calverton National Cemetery, stát New York.

War Thunder tým