DB-7 / A-20 Havoc ve War Thunderu:

Letouny série DB-7 patřily mezi nejlepší bojové letouny v historii a rozhodně patří i mezi nejlepší letouny ve War Thunderu - alespoň na své úrovni. Ve hře je k dispozici Havoc Mk I, který je v britském stromu jako prémiový letoun. Tamtéž můžete najít i Boston Mk I a francouzský DB-7, které - pokud je nevlastníte - jsou schované mezi prémiovými letouny a čas od času je lze získat skrze speciální eventy - v podstatě se jedná o identické letouny s minimálním rozdílem v rychlosti a ve výzbroji.

Lehké bombardéry první úrovně s BR 1.7/1.7/2.0 (AB/RB/SB) (DB-7 na druhé úrovni s vyšší odměnou a BR 2.3/2.3/2.3 pro AB/RB/SB) disponují vysokou rychlostí, překvapivou obratností a velice slušnou výzbrojí, díky které jsou více než dobře schopni konkurovat svým soupeřům - včetně stíhacích letounů. V trupu letounu se nachází čtyři kulomety Browning ráže 7,7 mm s 500 náboji na hlaveň a na vrchní i spodní polovině letounu najdete obranné střeliště, které jsou osazené kulomety Vickers K ráže 7,7 mm - jak útočné, tak obranné kulomety mají velmi slušný výběr munice (francouzská verze je na všech pozicích vybavena srovnatelnými kulomety MAC 1934). Všechny tři letouny mají pevně danou výzbroj pumovnice - čtyři 500lb bomby, které mají široké použití na různé druhy cílů. Vzhledem k tomu, že všechny tři letouny jsou prémiové, je vaší jedinou volbou typ munice, který chcete používat. Díky opravdu dobrému pancéřovaní, kterým tyto letouny disponují, lze s nadsázkou říct, že by si je jeden mohl splést s létajícím tankem - pokud potkáte jeden z těchto letounů, je dobré se mít na pozoru a nepodcenit ho.

I když má možná malé zoubky, má jich hodně a dokáže je ve správnou chvíli ukázat - navíc je dobře opancéřován - to vám jeho sestřelení nijak neusnadní. Nejlepší způsob jak na DB-7 zaútočit, je soustředit palbu na jeho nechráněné motory a ovládací povrchy letounu.

Ve zkratce je to jeden z nejlepší bitevníků ve hře. Přestože nese jen čtyři “překvapení”, můžete využít velice přesného a hlavně snadného míření bomb z pohledu třetí osoby; stejně jako u ostatních letounů je dobré nechat slabší cíle kulometům. Pokud hrajete rádi agresivně, lze tyto bitevníky použít ve správnou chvíli i jako těžké stíhače. Díky jeho nadprůměrné obraně dokážete přežít i čelní střed, a přestože vaše ofenzivní kulomety na trupu letounu nejsou zvlášť silné, lze během takového střetu dosáhnout sestřelu. Pokud máme DB-7 přirovnat k nějakému jinému letounu, stylem hry mu bude nejblíže německý Bf 110 - ve srovnání s ním je ale výkon DB-7 menší.

DB-7 / A-20 Havoc v historii:

V pozdních dvacátých letech minulého století se technologie zpracování hliníku podařilo dostat na dostatečnou úroveň, aby se z něj stal ideální materiál pro použití v leteckém odvětví - byl lehký a zároveň odolný. Hliník nabízel neomezený potenciál pro konstrukci složitých aerodynamickýh tvarů - přestože se v té době jednalo o zcela neprozkoumanou oblast vědy. V té době lukrativní byznys leteckých aerolinek investoval opravdu hodně peněz do nových konstrukcí, jakou byl například letoun Douglas DC-3 - ovšem civilní sektor nebyl jediný -armádní návrhy letounů, jakým byly například B-9, B-10, XB-21, B-18 a B-23, byly tak trochu konzervativní - poslední dva zmíněné letouny vycházely z návrhu Douglase a jejich letounu DC-3. Nové hliníkové letouny byly mnohem rychlejší než původní dvouplošníková konstrukce, přesto však za novými stíhacími letounu své doby zaostávaly.

Jack Northrop započal vývoj letounu “Northrop 7A” ještě před tím, než Donald Douglas získal svou společnost a spolu s Edem Heinemannem a Tedem Smithem pokračovali v jejím růstu. S příchodem roku 1937 a Španělskou občanskou válkou nastoupil do bojů i německý Do-17MV z leteckých závodu v Curychu. Poté, co vyšly najevo jeho výkony, začali tito američtí kontruktéři přemýšlet trochu jinak. Díky tomu nastaly i dost radikální změny, které měly za následek namontování nejsilnější motorů, které v té době byly k dispozici. Konstrukce letounu Douglas 7B byla malá a elegantní, kde se výměnou za komfort a prostor pro osádku dosáhlo mnohem vyšších výkonů - letoun disponoval i zcela vyměnitelným předkem letounu, který se dal vyměnit dle charakteru mise.

Zprvu byl nový letoun odmítnut letectvem Spojených států i Francií, nicméně britské letectvo ho přijalo okamžitě vzhledem k jejich zoufalé potřebě konkurovat rostoucí hrozbě německé Luftwaffe. Americká vláda a jejich snaha o nevměšování se na evropský kontinent dělala vše proto, aby prezident Roosevelt nepodepsal schválení prodeje těchto letounů - nicméně na samotném konci dostala Francie 67 letounů DB-7 B-3 (Douglas Bomber 7, 3 členové osádky bombardéru) jako nástroj proti německému Blitzkriegu. Bohužel to bylo příliš málo a příliš pozdě. Nedoručené francouzské letouny pokračovaly do Británie (dorazily ještě před jejich objednávkou) a dostaly označení Boston Mk I (i to i přestože se jednalo o typ DB-7.). Některé z těchto Bostonů byly pozměněny na noční bombardéry a také určeny k náletům na zásobovací trasy nepřítele - tyto stroje byly přejmenovány na Havoc Mk I. Havoc čekala ještě jedna úprava a tou byla změna na noční stíhací variantu.

Vyměnitelná příď nabízela letounu obrovskou flexibilitu, kterou RAF přesně potřebovala díky neustálým změnám taktiky Luftwaffe - jediným záporem byl zmatek ve jménech letounů. V té době DB-7 převzala i americká armáda a v polovině roku 1941 sloužil po celém světě - včetně Japonskem ukořistěných letounů - a jeho export stále rostl. Poslední model označený A-20 postrádal označení série a navíc převzal i britské označení “Havoc”, přestože se nejednalo o noční stíhací letoun. Zanedlouho na to byl Armádní letecký sbor Spojených států (USAAC) reorganizován na Armádní letectvo Spojených států (USAAF), který dostal za úkol urychlit vývoj a výrobu “nových” letounů A-20 do silnější podoby, ale to je už na jiné povídání.

War Thunder tým (autor: Joe “Pony51” Kudrna)