Číslo "16", nestandartní polní kamufláž vytvořená uživatelem Justin "Spogooter" Kramer
dostupná přímo ve hře díky revenue share programu!

Ve třicátých letech byla jednoplošná konstrukce letadel viděna jako budoucnost leteckého konstruktérství. V té době sovětské stíhací letectvo VVS-RKKA sledovalo taktickou doktrínu, jež kombinovala rychlé jednoplošníky (reprezentované stíhačkou Polikarpov I-16) a vysoce obratné dvojplošníky (v té době tvořené Polikarpovy I-15 a I-15bis). Letouny I-15/I-15bis ale již v té době zastarávaly, Nikolaj Nikolajevič Polikarpov se proto se svou konstrukční kanceláří soustředil na úsilí vylepšit výkony I-15 bez toho, aby byla snížena vynikající obratnost. V té době přicházely z bojišť španělské občanské války zprávy o těžkostech, které republikánským Polikarpovům I-16 způsobovaly mrštné italské dvojplošníky Fiat CR.32 v barvách nacionalistů. Sovětští plánovači proto usoudili, že je třeba pokračovat ve vývoji dvojplošníků, a dali Polikarpovu návrhu zelenou.

I-153 vybavená lyžinami pro přistávání na sněhu a ledu

Nový letoun byl na pohled velice podobný I-15. Konstrukce byla tvořena kostrou z chrom-molybdenové oceli, pokryté duralominem a plátnem. Křídla měla dřevěnou konstrukci, a vrchní křídlo si ponechalo charakteristické zalomení ve tvaru obráceného písmene W (díky čemuž získaly stroje řady I-15/I-153 přezdívku "Čajka" - "Racek"). Kokpit zůstal otevřený. Výzbroj čtveřice kulometů PV-1 ráže 7,62 mm byla vyměněna za čtyři kulomety ŠKAS stejné ráže, umístěné v motorovém prostoru. Tyto zbraně měly nesrovnatelně vyšší kadenci, než PV-1, nicméně docházelo u nich k častému zasekávání. Dávaly ale I-153 na tu dobu mohutnou palebnou sílu. O pohon se pak měl starat hvězdicový devítiválec Švecov M-62, jež byl vylepšenou verzí motoru M-25, pohánějícího I-15, a disponoval dvěma turbodmychadly, díky kterým dosahoval maximálního výkonu až 1000 koní. Ten ale v srpnu 1938, kdy byl dokončen první prototyp nové stíhačky, ještě nebyl k dispozici, pro první let proto byl použit motor Švecov M-25V o výkonu 750 koní. I přes neúspěch testovacího letounu, na kterém se ukázalo mnoho více či méně závažných defektů, byl ale stroj pod názvem I-153 zaveden do sériové výroby, vedle které i nadále probíhal vývoj.

První sériové I-153 sice létaly se slabším motorem M-25V, i s tím ale dosahovaly maximální rychlosti 424 km/h, a do výšky 5 000 metrů dokázaly vystoupat za zhruba šest a půl minuty - oba parametry byly o poznání lepší než u I-15, nicméně stále byly vnímány jako nedostatečné Během roku 1939 pak již I-153 obdržely motory M-62, se kterými se maximální rychlost zvýšila na 443 km/h a zlepšily se výkony ve výškách. I to se ale stále sovětským představitelům zdálo málo, a I-153 proto nesplnila státní zkoušky, nicméně padlo rozhodnutí, že bude ponechána ve výrobě, dokud nebude k dispozici pokročilější stíhačka. Bylo navrženo mnoho konceptů, jak by se dal výkon I-153 ještě zvýšit. Například projekt I-190 počítal s motorem M-88V o výkonu 1100 koní, a výzbrojí dvou kanónů ŠVAK ráže 20 mm, a čtyř kulometů ŠKAS, letoun I-195 pak měl plně uzavřený kokpit a motor M-90 s Polikarpov zvažoval i zabudování motoru Švecov M-63 o výkonu 1100 koní, vybaveného chladícím prstencem. Obě varianty ale byly zamítnuty, a stejný osud potkal i výškové varianty I-153 s přetlakovanou kabinou.

Bojovou premiérou si I-153 prošly během bitvy o Chalchyn-Gol, kde stály primárně proti japonské stíhačce Nakajima Ki-27. Ta svou obratností a výkony výrazně překonávala I-15, a byla více než důstojným soupeřem i raným verzím "Išaku" I-16. "Čajky" I-153 ale dokázaly vést s Ki-27 naprosto vyrovnaný boj. Během prvních bojů a prvních ztrát se ale ukázaly i nevýhody konstrukce. Velkým nebezpečím pro pilota byla palivová nádrž, umístěná před kokpitem. Ta totiž postrádala protipožární stěnu, a v případě zásahu a požáru plameny šlehaly přímo do otevřené pilotní kabiny, což ústilo ve vážné popáleniny pilota. Kvůli nespolehlivému turbodmychadlu navíc měl motor M-62 servisní životnost v průměru pouhých 60-80 provozních hodin. O dva roky později se pak zastaralost konstrukce ukázala naplno, když Němci 22. června 1941 zahájili operaci Barbarossa, a vtrhli na území SSSR. Sovětské letectvo kvůli stalinským čistkám ve třicátých letech, a velmi konzervativnímu přístupu k letectvu mělo oproti zbytku velmocí velké zpoždění ve vývoji stíhacích strojů, což znamenalo, že ačkoliv do služby byly v roce 1941 zaváděny moderní jednoplošné typy jako např. LaGG-3, Yak-1, či MiG-3, všechny byly dostupné jen v malých počtech a trpěly vleklými problémy se spolehlivostí. Jádro sovětských stíhacích sil tak i roce 1941 tvořily stroje I-16 a I-153. "Čajky" nyní stály proti velmi výkonným Messerschmittům Bf 109 verzí E a F, které kromě obratnosti I-153 naprosto deklasovaly. Zkušení piloti Čajek sice dokázali využít silných stránek svých dvojplošníků, a dosáhnout určitého počtu sestřelů, jinak ale byly Čajky příliš pomalé na to, aby pro Bf 109, či pro německé bombardéry představovaly nějakou vážnější hrozbu a společně s jednotkami vyzbrojenými I-16 utrpěly drtivé ztráty ve vzduchu i na zemi. Během konfliktu proto začaly být postupně přeřazovány do role bitevního stroje a stíhacího bombardéru, kdy Čajky létaly buď s pumovým nákladem, případně s výzbrojí neřízených raket RS-82. Pokusem o posílení výzbroje pak byla verze I-153P, která místo čtveřice kulometů ŠKAS nesla dvojici kanónů ŠVAK v kapotáži motoru, které ale zvýšili váhu letounu, a povýstřelové spaliny často ulpívaly na čelním štítku a zhoršovaly výhled vpřed. Nedostatek moderních letounů ale znamenal, že dokonce ještě v roce 1942 byly Čajky drženy ve službě - v té době již ale šlo o velmi zastaralé stroje.

Celkově se mezi lety 1938-1941 vyrobilo včetně prototypů 3437 letounů I-153.

Skupina I-153 vyzbrojená podvěsem raket při vzletu

Ve War Thunderu je I-153 sovětským stíhacím letounem I. úrovně s BR 2.3. Na dané úrovni se jedná o velmi efektivní stíhačku - je to nejrychlejší dvojplošník, jehož obratnost sice oproti ostatním dvojplošníkům je spíše průměrná, oproti jednoplošným strojům se ale jedná o extrémně obratný letoun. Je tak obratný, že v případě pronásledování nepřátelským strojem je možné provést prudkou zatáčku o 180 stupňů, a pokropit nepřítele záplavou kulek ze čtyř rychlopalných kulometů při čelním střetu. V manévrovém souboji pak nemá I-153 mezi jednoplošníky soupeře snad s výjimkou japonského letounu Ki-27, který ale nese jen poměrně slabou výzbroj dvou kulometů ráže 7,7 mm. Pokud proto na I-153 útočíte, nepouštějte se do manévrového souboje a vždy útočte z výškové a rychlostní převahy. I tehdy ale nepodceňujte obratnost Čajek, které (zvláště pokud jsou řízeny zkušeným pilotem) mohou být velice obtížným cílem díky jejich schopnosti na poslední chvíli prudce změnit směr letu. Proti bombardérům navíc může nést osm střel RS-82, které jsou sice nepřesné, ale jeden zásah stačí na zničení každého bombardéru.

I-153 je dobrým letounem pro nováčky, nicméně pokud jste již veteráni, a ovládáte umění střelby s předsazením, v kombinaci s možností pohledu nezávislého na myši a klávesnici (skrze technologie TrackIR, či Oculus Rift) získáváta bezkonkurenční povědomí o okolí, a stáváte se smrtící hrozbou pro cokoliv, co potkáte. Celkově vzato můžete I-153 užívat velice agresivně, a snadno obracet situaci, pokud jste pronásledováni. Je třeba si jen dávat pozor na tři věci - zásobu munice (která činí 2600 nábojů, ale při obrovské kadenci kulometů se rychle ztenčuje), nízkou rychlost ve srovnání s jednoplošníky, a křehkost konstrukce společně s hořlavostí. Často stačí jen pár dobře mířených zásahů z kulometů ráže 12,7 mm, a vaše Čajka se ocitne v plamenech.

Ve hře máte k dispozici hned tři verze I-153 - klasickou verzi I-153 M-62, prémiovou I-153 v zimní kamufláži, se kterou létal Sergej Jakovlevič Žukovský (sovětské stíhací eso s 13 sestřely na kontě), a nakonec prémiovou I-153P s výzbrojí dvou kanónů ráže 20 mm. U této verze je ale markantní zvýšení palebné síly vykoupeno vibracemi při palbě kvůli zpětnému rázu, a menším počtem nesené munice.

Závěrem už lze říci jen to, že I-153 je skvělá stíhačka, která je na své úrovni jedním z nejlepších strojů. Pokud pak létáte v týmu, nemusíte se bát vzít ji i do bitev o mnoho vyšší úrovně, kde z vás kombinace malých rozměrů a extrémní mrštnosti bude spolu s týmovou spoluprácí činit velmi frustrujícího protivníka. Pokud pak s I-153 setrváte, další výzkum vás zavede k jednoplošnému kolegovi I-153, Polikarpovu I-16, odkud se můžete odrazit k nové generaci sovětských jednoplošných stíhaček.

War Thunder tým (autor: Joe Kudrna)

War Thunder tým