Dále bychom vám chtěli ukázat nové video z oficiální série "národy War Thunderu"

Luftwaffe byla letecká složka německé armády během 2. světové války. Po skončení 1. světové války mělo Německo na základě Versaiské smlouvy zakázáno budovat letecké síly. To však Němce neodradilo od tajného výcviku pilotů pod pláštíkem Německého leteckého sportovního sdružení (Deutscher Luftsportverband - DLV) a Centrální komerční pilotní školy (Zentrale der Verkehrs Fliegerschule - ZVF).

Tito piloti byli na konci dvacátých let 20. století školeni nejprve v Sovětském svazu a pak na začátku třicátých let v Německu, takže bez ohledu na smlouvy Německo nikdy nemělo nedostatek vysoce kvalifikovaných pilotů. To byl jeden z důvodů, proč byla v prvních letech 2. světové války Luftwaffe tak výkonnou leteckou silou.

Když se v roce 1933 dostal Adolf Hitler k moci, začal tajně budovat novou leteckou armádu a v březnu 1933 zřídil Říšské ministerstvo letectví (Reichsluftfahrtministerium - RLM), které bylo odpovědné za vývoj a výrobu nových letadel. V květnu 1933 se německým ministrem letecké dopravy stal Hermann Göring. V březnu 1935 oznámila Británie posílení Královských leteckých sil (Royal Air Force – RAF) a Hitler, který nechtěl zůstat pozadu, se rozhodl odhalit existenci Luftwaffe, která se rychle rozrostla do impozantní letecké armády. Göring její existenci oznámil ještě v březnu 1935 a jeho titul by změněn na říšského ministra letectví.

I když byly Británie a Francie hluboce znepokojeny rychlým zbrojením v Německu, neudělaly nic pro jeho zastavení nebo zpomalení, a ani nedokázaly držet krok s německou vojenskou výrobou. Německá Luftwaffe dostala nové stíhačky, jako byl například slavný Messerchmitt Bf  109, a vyzkoušela je v boji ve Španělsku během občanské války, kde němečtí piloti získali cenné zkušenosti.

Mezi roky 1933 a 1934 se velení Luftwaffe soustředilo hlavně na taktické a operativní metody a blízkou podporu pozemních vojsk. V prosinci 1934 začal náčelník generálního štábu Luftwaffe Walther Wever formovat bitevní doktrínu do strategického plánu. Rozpoznal důležitost strategického bombardování a na základě toho byl v květnu 1934 zahájen projekt Ural-bomberu, bombardéru schopného doletět hluboko do Sovětského svazu. Tento projekt po sedmi letech nakonec vyústil v letouny Dornier Do 19 a Junkers Ju 89, které nikdy nepřekročily stádium prototypu.

V dubnu 1936 spustil Wever "Projekt A", ze kterého nakonec vzešel He 177, jediný strategický bombardér Luftwaffe 2. světové války.

Smrt Walthera Wevera při letecké havárii na začátku roku 1936 znamenala změnu v úvahách o vývoji Luftwaffe a Göring jmenoval náčelníkem generálního štábu Luftwaffe Alberta Kesselringa, a šéfem Technické kanceláře říšského ministerstva letectví Ernsta Udeta. Pod jejich vedením se strategické aspekty odložily a začal se klást důraz na taktické aspekty včetně vývoje více typů rychlých středních bombardérů. Za toto rozhodnutí Luftwaffe i Německo v následujících letech draze zaplatilo.

Na začátku 2. světové války byla Luftwaffe jedna z nejmodernějších - ne-li nejmodernější – leteckých sil světa. S letadly jako Bf 109, Bf 110, Ju 87, Ju 88 a He 111, které stály na vrcholu leteckého inženýrství, byla Luftwaffe impozantní silou schopnou boje s jakýmkoliv jiným letectvem té doby.

V září 1939 měla Luftwaffe celkem 4000 letadel a 400 000 zaměstnanců. Tato síla se rozrostla na 1 700 000 v roce 1941. V celkem 571 000 z nich bylo u protiletadlových jednotek a dalších 294 000 bylo v signálních skupinách. Pouze 36 procent, tedy 588 000 tvořilo letecké personál, což ale zahrnuje i personál pozemní údržby.

Po první porážce v bitvě o Británii a při zapojení do bojů na více frontách proti mnohem početnějšímu protivníkovi Luftwaffe pomalu ztratila svůj náskok. Ačkoliv technologický pokrok německého leteckého průmyslu dával naději, že Luftwaffe znovu získá svou slávu, nikdy se tak už nestalo a náskok pomalu klesal až do konce války. Celkové ztráty Luftwaffe v letech 1939 - 1945 činily více než 485 000 lidí a ztráty letadel přesáhly 80 000 strojů.