OPERACE GUN a NEWT
Fairmile 'D', Higgins 78', LCGs. (autor John Moore)

Počátkem roku 1944 používaly německé síly u pobřeží Itálie konvoje těžce ozbrojených člunů, které Spojenci nazývali "F-lighters". Výzbroj až po/včetně 88mm děla z nich činila nebezpečné protivníky a jejich malý ponor stěžoval zásah torpédy. Jako reakci na tuto hrozbu vytvořil komandér Robert Allan, RNVR miniaturizovanou flotilu. Jako "bitevní lodě" sloužily Landing Craft Guns (LCG) - výsadkové čluny pro tanky modifikované namontováním děl ráže 120 mm. Eskortní lodě byly angloamerické: průzkum zajišťovaly "Psí čluny" (Fairmile 'D' dělové a torpédové čluny) a hlídkové torpédové čluny se silnými radary.

V březnu 1944 se tato flotila pod velením Allana dostala poprvé do akce v rámci operace Gun - útoku na 6 F-lighters a dvojici torpédoborců. Hlídkové torpédové čluny zahnaly torpédoborce a LCG mohly zaútočit na F-lighters. Podařilo se jim potopit všech šest člunů bez vlastních ztrát. Následující měsíc vyplul Allan se svoji flotilou znovu, tentokrát jako součást operace Newt ("Čolek"). Narazil na několik skupin nepřátelských lodí a podařilo se mu potopit pět F-lighters a jeden remorkér. Allan byl vyznamenán Řádem za vynikající službu za statečnost, odhodlání a schopnosti v boji s nepřátelskými silami u západního pobřeží Itálie.

Zdroje:

"At Close Quarters - PT Boats in the United States Navy", kapitán Robert J. Bulkley mladší
"With Utmost Spirit: Allied Naval Operations in the Mediterranean, 1942-1945", Barbara Tomblin

Říční Kaťuše u Stalingradu

Během 2. sv. války byl Stalingrad největším přístavem na Volze, měl proto velký strategický význam. V červenci 1941, měsíc po zahájení německé invaze do SSSR, zde vznikl speciální armádní odřad, který měl za úkol cvičit posádky pro říční válečnou flotilu, jež by na Volze operovala. V říjnu pak byl odřad oficiálně reorganizován na Volžskou námořní flotilu. V době svého vzniku byla tato flotila tvořena různorodou směskou plavidel a čítala sedm dělových člunů, patnáct obrněných člunů, přes dvacet minolovek a dvojici plovoucích dělostřeleckých baterií.

Během 2. sv. války byl Stalingrad největším přístavem na Volze, měl proto velký strategický význam. V červenci 1941, měsíc po zahájení německé invaze do SSSR, zde vznikl speciální armádní odřad, který měl za úkol cvičit posádky pro říční válečnou flotilu, jež by na Volze operovala. V říjnu pak byl odřad oficiálně reorganizován na Volžskou námořní flotilu. V době svého vzniku byla tato flotila tvořena různorodou směskou plavidel a čítala sedm dělových člunů, patnáct obrněných člunů, přes dvacet minolovek a dvojici plovoucích dělostřeleckých baterií.

Heroické činy Volžské námořní flotily jsou rovnocenné se skutky pozemních vojsk, a i přes těžké ztráty pomohly říční síly zasadit drtivý úder německé armádě i na vodě.

VELKÁ DÍRA
PT 167, Elco 80‘ (autor John Moore)

V listopadu 1943 eskortoval torpédový člun PT-167, charakteristický svou „zebří“ pruhovanou kamufláží, dvojici vyloďovacích plavidel na cestě k souostroví Treasury. V podvečerním přítmí ale byl konvoj tří plavidel objeven letkou japonských torpédových bombardérů Nakadžima B5N „Kate“. Japonské stroje okamžitě přešly do útoku a na malou vzdálenost vypustily svá torpéda v domnění, že útočí na větší lodě. Torpéda byla shozena tak blízko, že jedno z nich za letu zavadilo o rádiovou anténu člunu PT-167 a zakymácelo celým plavidlem. Střelci okamžitě zahájili palbu a podařilo se jim jednu „Kate“ sestřelit. Letoun dopadl dost blízko na to, aby posádku PT-167 pokropila sprška vody, zbytek japonských strojů ale zaútočil na vyloďovací plavidla. Intenzivní palba z PT-167 ale nakonec Japonce zahnala.

Když pak japonská letadla zmizela, kapitán PT-167 osobně prohlížel škody a zjistil původ onoho zakymácení. Blízko shozené torpédo totiž proletělo člunem skrz naskrz bez toho, aby explodovalo – jedinou škodou bylo prkénko z palubní toalety, které si torpédo vzalo s sebou. Jedno z vyloďovacích plavidel, LCI-90, bylo rovněž zasaženo torpédem, i to ale naštěstí selhalo a zastavilo se ve strojovně. Posádka LCI-90 byla pro jistotu přesunuta na PT-167 a LCI-90 bylo odtaženo zpět do přístavu, kde byla obě plavidla opravena a brzy byla zpět ve službě. Jak se tedy ukázalo, Japonci velmi přeháněli, když si hned druhý den nárokovali potopení hned dvou letadlových lodí!

Zdroje:

"At Close Quarters – PT Boats of the United States Navy", kapitán Robert J. Bulkley mladší
vlákno o PT člunech:
PT-167 (včetně fotografií poškození):
LCI-90 (včetně členů posádky pózujících u nevybuchlého torpéda)

Japonské námořnictvo dohání konkurenci

Japonské císařské námořnictvo o torpédové čluny dlouho nejevilo zájem, názor admirality tak změnily až americké torpédové čluny, se kterými se japonští námořníci setkávali čím dál tím častěji. Japonské námořnictvo se totiž stále řídilo doktrínou jedné masivní rozhodující námořní bitvy, do kteréhožto konceptu torpédové čluny nezapadaly. Stejně tak tato doktrína nepočítala s obranou japonského pobřeží či pobřežních vod dobytých teritorií. Až poté, co americké torpédové čluny ukázaly svůj potenciál, byl v Japonsku zahájen program pro masovou produkci podobných plavidel.

Detailní informace o japonských torpédových člunech se nezachovaly, do současnosti se podařilo uchovat pouze útržkovité zkazky. Během 2. září 1944 se například jeden japonský torpédový člun marně pokoušel nalézt poručíka George W. Bushe, budoucího amerického prezidenta, který během války sloužil jako pilot torpédového bombardéru Grumman TBM Avenger a který byl sestřelen nedaleko ostrova Čičidžima (součást Boninských ostrovů). Japonci se nebezpečně přibližovali, druhý Avenger, který nad Bushovou pozicí kroužil, ale torpédový člun zahnal střelbou z palubních zbraní. Bushe i jeho osádku mezitím zachránila ponorka USS Finback, která byla pověřena záchranou sestřelených letců a která se vynořila na hladinu uprostřed celé akce.

PRVNÍ V BIZERTE
PT-202, PT-204 a PT-205, čluny Higgins 78‘ (autor John Moore)

Posádky torpédových člunů si nemusely dávat pozor pouze na nepřítele. V květnu 1943 narazily torpédové čluny PT-202, PT-204 a PT-205 během hlídkové plavby u pobřeží severní Afriky na dvojici britských torpédoborců, HMS Lamerton a HMS Wilton.

Shodou okolností právě v ten samý okamžik na torpédoborce zahájily palbu německé E-booty, které střílely jak po Britech, tak i po amerických člunech. Poručík DuBose z PT-202 vystřelil nouzovou světlici a pokusil se varovat posádky torpédoborců, světlice ale zanikla v proudu trasírek létajících do všech stran. Američané nakonec ustoupili, kryti kouřovou clonou – během ústupu ještě stačili pokropit palbou jeden z německých člunů. HMS Lamerton se ale vydal za nimi a téměř hodinu je neúprosně pronásledoval v domnění, že jde o další německá plavidla. Američanům se nicméně nakonec přeci jen podařilo zmizet.

Jednomu ze člunů, PT-205 pod velením poručíka O’Briena, docházelo palivo, jeho kapitán se proto rozhodl vyhledat útočiště v přístavu v Bizertě, která byla teprve krátce pod kontrolou pozemních sil. Následující ráno pak byl O’Brien velmi překvapen, když za ním přišli novináři a požádali jej, aby svůj člun přesunul. Jak se totiž ukázalo, PT-205 zakrýval výhled fotografům, kteří chtěli vyfotografovat vyloďovací plavidla, jak vysazují na břeh vojáky a která byla oficiálně považována za první spojenecká plavidla, jež v Bizertě přistála!

Zdroje:

"History of United States Naval Operations in World War II: Operations in North African Waters, October 1942-June 1943", Samuel Eliot Morison

"At Close Quarters - PT Boats in the United States Navy", Captain Robert J. Bulkley, Jr.
fotografie z Národního Archivu, "Přístav v Bizertě. Tyto lodě byly prvními, které v květnu 1943 přistály u Bizerty, Tunisko."
Námořnictvo Spojených států skrze portál NavSourc

War Thunder tým