The Armstrong Whitworth Whitley bomber

Od 3. dubna 8:00 do 4. dubna 8:00 je aktivní následující akce:

-30% sleva na nákup letadel Mosquito FB Mk VI, Lancaster Mk III

Geoffrey Leonard Cheshire se narodil 7. září 1917 v Chesteru na severozápadě Anglie. Vyrůstal v relativně vlivné rodině jako syn úspěšného právníka, a později byl přijat ke studiu práv na univerzitě v Oxfordu, kde se brzy zapsal do obecného povědomí jako tvrdohlavý, ale přátelský člověk. V roce 1936 navštívil Německo a během pobytu v Postupimi měl možnost být svědkem nacistického shromáždění . Zde způsobil veřejné pohoršení, když odmítnul  nacisty pozdravit.

Tento incident ho ovlivnil v jeho názorech natolik, že v roce 1937 vstoupil do řad univerzitní letecké perutě Oxford University Air Squadron, neboť považoval vypuknutí války s Německem jako velmi reálnou možnost. Naučil se zde létat s cvičným letounem Avro Tutor a i když po promoci začal budovat svou právnickou kariéru, po vypuknutí 2. světové války všeho zanechal a jako dobrovolník narukoval do řad RAF.

Během svého prvního operačního turnusu létal na dvoumotorovém bombardéru Armstrong Whitworth Whitley jako příslušník 102. perutě se sídlem na základně RAF Driffield v Yorkshiru. Jako čerstvě kvalifikovaný poručík se Cheshire připojil ke své první posádce na pozici druhého pilota. Jelikož ale nebyly Whitleye vybaveny duálním řízením jako většina ostatních bombardérů, jeho úkolem bylo znát pracovní povinnosti každého člena posádky a být připraven kohokoliv nahradit v případě extrémního nasazení či bojové ztráty v důsledku zranění či smrti. V této fázi války velitelství bombardovacího letectva Bomber Command za cíle vybíralo hlavně průmyslové kapacity a infrastrukturu; šlo o továrny, přístavy, důležité mosty a železniční síť.

S postupem času Cheshire povýšil na pozici prvního pilota a jako takovému mu byla přidělena jeho vlastní posádka. Po pouhých několika misích byl ale jeho bombardér při nočním náletu Luftwaffe na základnu Driffield zničen, když hangár, ve kterém byl umístěn, dostal přímý zásah bombou. Německé  noční nálety se pak staly natolik častými, že si na ně Cheshire zvyknul a většinu z nich prostě a jednoduše prospal.

Při bojových misích se Cheshira a jeho posádky drželo štěstí a vždy se jim podařilo bezpečně se vrátit domů z každé akce. V noci z 12. na 13. listopadu 1940 je ale štěstí opustilo. Během náletu na ropnou rafinerii ve Wesselringu  Cheshire zjistil, že cíl je zakryt hustou oblačností a proto se rozhodnul, že místo toho odhodí své pumy na železniční depo v Cologne. Cheshire si během cesty všimnul, že jiný Whitley v plamenech padá zemi, krátce na to ale byl Cheshirův stroj zasažen dvěma těžkými protileteckými granáty současně. Exploze ochromila celou posádku, vyrazila do boku trupu šestimetrový otvor a velmi vážně zranila palubního radistu. Ohlušen, ochromen a částečně oslepen, Cheshire se mohl pouze bezmocně dívat na to, jak se jeho stroj obrací na záda a řítí se v plamenech k zemi, neboť v důsledku ochromení z exploze nedokázal přinutit své ruce k pohybu. Až poté, co se bombardér propadnul  o šest set metrů, se Cheshirovi konečně podařilo se vzpamatovat natolik, že stroj vyrovnal. Jeden člen posádky, bombometčík či nosní střelec, se zmateně vypotácel z nosu stroje a z jeho obličeje a ramen odkapávala jakási hustá tmavá tekutina – Cheshire se v první chvíli domníval, že jde o krev, ve skutečnosti to byl olej. Palubní interkom se mezitím nějakým způsobem opět probudil k životu; jeden člen posádky hlásil zásah letadla, další zase křičel, že celá zadní polovina trupu je v plamenech. Oheň v té chvíli zachvátil celé dvě třetiny trupu a šlehající plameny zapálily jednu z palivových nádrží v křídle. Nicméně i přesto, že všichni členové posádky byli různě vážně poraněni a jeho těžce potrhaný bombardér připomínal spíše ohnivou kouli než letadlo, Cheshire svůj útok na železniční depo nepřerušil a otočil bombardér zpět do původního směru. Zatímco na posádku štěkal rozkazy, aby uhasila oheň a postarala se o zraněného radistu (pro nějž to byla jeho první bojová mise), podařilo se Cheshirovi svůj těžce poškozený stroj, okolo kterého se rozpoutalo inferno husté protiletecké palby donutit k sérii úhybných manévrů, aby nakonec úspěšně shodil bomby na cíl a takřka zázrakem se mu podařilo vrátit se zpět na domovskou základnu. Za tento neobyčejně statečný čin byl oceněn Řádem za vynikající službu (Distinguished Service Order, DSO).

V lednu 1941 Cheshire svůj první operační turnus dokončil a téměř okamžitě poté se dobrovolně přihlásil k druhému. Tentokrát byl přidělen k 35. bombardovací peruti sídlící na základně RAF Linton-On-Ouse a byl mu svěřen nový stroj – čtyřmotorový těžký bombardér Handley Page Halifax. Během tohoto turnusu byl povýšen na kapitána a stal se velitelem roje, po dokončení turnusu pak byl znovu povýšen na majora a v říjnu 1942 se stal se velitelem 76. bombardovací perutě, vybavené rovněž Halifaxy. Cheshire byl známý tím, že místo aby si vybral vlastní posádku, tak létal hlavně s nezkušenými posádkami složenými z nováčků a pomáhal jim rozvíjet jejich schopnosti a získat si sebevědomí. I díky tomu si získal Cheshire pověst přátelského a velice přístupného důstojníka. Jeho podřízení jej hluboce uctívali jako schopného velitele, jež velel z první linie a jež si dal záležet na tom, aby každého muže i ženu na základně, ať už šlo o piloty nebo pozemní personál, znal jménem. Pozemní personál si dokonce začal hrdě říkat „Cheshirovy kočky“.

V té době však Bomber Command změnilo taktiku a přešlo na doktrínu plošného bombardování, které nemilosrdně cílilo na velká města ve snaze terorizovat civilní obyvatelstvo a podlomit morálku Němců. Cheshire, který přiznával, že předchozí útoky na strategické cíle považoval za vzrušující, se proti této nové taktice otevřeně stavěl a považoval jí za velice nemorální.

V roce 1943 byl povýšen na podplukovníka a to i přesto, že mu bylo pouhých šestadvacet let. I přes velké množství nových povinností spojených s velením Cheshire vždy usiloval o to, aby mohl alespoň jednou denně vzlétnout. Nebál se se svých podřízených hlasitě zastávat a to i v případě, že tím na sebe přivolal hněv nadřízených. Byl svým mužům natolik oddán, že dokonce osobně testoval Halifaxy za letu a díky tomu zjistil, že stroj má vážné aerodynamické problémy při letu na tři motory, což mohlo znamenat vážné obtíže při případném vyřazení jednoho motoru v boji a následném pokusu o návrat. Jeho výsledná doporučení se dostala až k výrobci a vedla k úpravám směrových kormidel.

Záhy následovalo další povýšení, které z něj udělalo nejmladšího plukovníka v celé RAF a po kterém mu byla svěřena celá jedna základna, konkrétně základna RAF Marston Moor. Tato hodnost již znemožňovala bojové lety, ale Cheshire si však tak zoufale přál i nadále operačně létat, že byl na vlastní žádost degradován zpět na podplukovníka a obsadil velitelský post u 617. bombardovací perutě – legendárních Dam Busters, „Bořitelů Hrází“. Jako hlasitý vyznavač toho, aby důstojníci létali do boje po boku svých mužů, začal Cheshire létat na letounu de Havilland Mosquito, ze kterého velel své peruti vybavené Avro Lancastery.  Během minimálně jedné mise pak dokonce své muže řídil z kokpitu stíhačky P-51 Mustang, se kterou poprvé letěl teprve v předvečer dotyčného náletu.

Svojí službu u 617. perutě si Cheshire náležitě užíval – útoky s vysokou přesností, na které se jeho peruť specializovala, mu daly zapomenout na plošné bombardování civilních cílů a umožnily mu vyvíjet nové taktiky pro dosažení co nejvyšší přesnosti proti vojensky důležitým cílům. V roce 1944 byl za svou obrovskou statečnost v široké škále operací oceněn nejvyšším britským vyznamenáním, Viktoriiným křížem. Když o rok později válka skončila, měl Cheshire na svém kontě přes stovku bojových misí a kromě zmíněného Viktoriina kříže a již zmíněného řádu DSO (na konci války trojnásobného) získal ještě Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross, DFC).  Jeho úplně poslední bojový let se pak udál 9. srpna 1945, kdy se na pozici pozorovatele účastnil shození atomové pumy na Nagasaki. Ve spojení s hlubokou lítostí nad bombardováním německých měst v Evropě ho pak obraz atomové zkázy vážně zasáhnul a poté, co v roce 1946 ukončil službu u RAF, konvertoval ke katolicismu a zbytek svého života věnoval charitativní pomoci pro tělesně postižené a podpoře nenásilných řešení různých konfliktů.

Na sklonku života se u něj začaly projevovat příznaky roztroušené sklerózy, které nakonec 31. července 1992 ve věku 74 let podlehnul. Dodnes je velmi dobře známý díky Leonard Cheshire Disability, jedné z největších charitativních organizací ve Velké Británii.