War Thunder background
Indické letectvo
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

'Spitfire Mk.14e Indických vzdušných sil', kamufláž vytvořená hráčem Thorvald_Gerwulf | stáhněte si jí zde


Indické letectvo má své kořeny ve třicátých letech 20. století, kdy byly v tehdejší britské kolonii založeny Indické vzdušné síly (Indian Air Force, IAF) jakožto záložní jednotka britské RAF, od které nové letectvo převzalo uniformy, odznaky i insignie. Konkrétně se tak stalo 8. října 1932 poté, co na základně RAF Cranwell dokončila výcvik první skupina indických pilotů. V dubnu 1933 pak byla oficiálně zformována první indická peruť, No.1 Squadron IAF, vyzbrojená čtyřmi dvojplošníky Westland Wapiti a dislokovaná na letišti Drigh Road v blízkosti Karáčí. První bojové operace letci IAF provedli o čtyři roky později, když ve Vazíristánu letectvo zasahovalo proti bhůttánským kmenovým bojovníkům.

 

Indický pilot během tréninku

Britové na IAF pohlíželi jen jako na druhořadé rezervní letectvo, a proto se indické letectvo rozvíjelo jen velice pomalu. V roce 1939 tak IAF disponovala pouze šesti letkami rozmístěnými okolo největších indických přístavů a vyzbrojenými primárně letouny Wapiti a lehkými bombardéry Hawker Hart. Se zhoršující se diplomatickou situací v jihovýchodní Asii a tváří v tvář hrozbě japonského útoku ale začali Britové indické letectvo urychleně modernizovat. V roce 1941 tak IAF obdržela lehké pozorovací letouny Westland Lysander a Hawker Audax, doplněné trasportními letouny Atlanta.

 

Když koncem roku 1941 Japonci po útoku na Pearl Harbor zaútočili na britské kolonie a tím vstoupili do 2. světové války po boku Osy, 4. letka z Karáčí byla urychleně odvelena do Barmy, kde měla asistovat přo obraně. V lednu 1942 ale byly čtyři z šesti strojů ztraceny při japonském náletu na mateřské letiště, což ale jen otevřelo cestu k zařazení bombardérů Bristol Blenheim do výzbroje. Blenheimy byly přiděleny k letce No.3 a účastnily se obrany přístavu v Rangúnu. Jak ale boj s Japonci nabíral na obrátkách, IAF byla rychle posilována a během války tak stavy IAF narostly na 10 perutí vyzbrojených stíhačkami Supermarine Spitfire a Hawker Hurricane, doplněných transportními Douglasy DC-3 a střemhlavými bombardéry Vultee Vengeance, oboje americké provenience.

 

Během bojů Indové útočili na japonská letiště v severním Thajsku a prováděli mise blízké vzdušné podpory, prováděli vzdušný průzkum a když začaly bombardéry USAAF provádět nálety na Thajsko a Malajsii, Indové poskytovali Američanům stíhací eskortu a asistovali jim značkováním cílů v rámci misí Pathfinders. Určitý počet pilotů byl odeslán do Velké Británie, kde se v rámci RAF účastnili bojů nad Evropou. Určitý počet Indů ale směřoval i na druhou stranu barikády - Subhas Čandra Bose, indický nacionalista snažící se získat pomoc nacistického Německa a Japonska při svržení britské koloniální nadvlády, odeslal skupinku mladých rekrutů Indické nacionalistické armády do Japonska, kde měli být vyškoleni jako piloti Osy.

 

Maršál leteckých sil Arjan Singh
(uprostřed) s piloty v popředí Hurricanu

Indičtí piloti se ukázali být vysoce efektivními, do konce války získalo 22 pilotů IAF ocenění Distinguished Flying Cross (Záslužný letecký kříž), a ke konci války britský král Jiří VI. slavnostně udělil indickému letectvu příponu "Royal" a tím přejmenoval indické letectvo na RIAF - Royal Indian Air Force, Královské indické letectvo. Těsně po konci války pak RIAF obdrželo dodávku vysoce výkonných Hawkerů Tempest Mk.II a dalších osvědčených transportních DC-3 "Dakota".

 

V roce 1947 skončila britská koloniální nadvláda a vznikly dva nové státy - Pákistán a Indie. Indie zdědila většinu sil RIAF včetně těžkých bombardérů B-24 Liberator. Krátce na to následovalo další bojové nasazení. Za asistence pákistánské armády začali do Kašmíru v říjnu 1947 proudit členové kmene Pathan ve snaze tento region ovládnout, což vyvolalo reakci indické vlády. V následném konfliktu, nazvaném Indo-Pákistánská válka, IAF vysadilo vojáky na Šrínagarském letišti, kteří následně odrazili útočníky a zachránili město před obsazením, jinak se ale letecká aktivita Indů soustředila jen na vzdušné zásobování pozemních jednotek a transportní úkoly.

 

Indický osádka u stroje Blenheim
v případě na hlídkový let

V roce 1948 vstoupilo IAF do proudové éry, když dorazila první trojice proudových stíhaček de Havilland Vampire F.Mk.3, následovaná dalšími čtyřmi stovkami těchto strojů. V lednu 1950 se název RIAF změnil vypuštěním předpony "Royal" zpět na IAF, a do inventáře Indů během padesátých let proudila široká škála strojů - například francouzské stíhačky Dassault Ouragan (v Indii známé jako Toofani) a Dassault Mystére IVA, britské bombardéry English Electric Canberra Mk.I a stíhačky Hawker Hunter F.Mk.56. Indové projevili i zájem o sovětské bombardéry Iljušin Il-28, objednávka se ale nikdy neuskutečnila. Zmíněné dodávky vytvořily jádro IAF, během šedesátých let ale nejlepším zbožím, které Indové obdrželi, byly malé, ale velice mrštné stíhačky Folland Gnat. Ty, jak se později ukázalo, byly vysoce účinnými stíhačkami.

 

V roce 1965 vypukla druhá válka o Kašmír s Pákistánem. Indové, poučeni z předchozí hraniční potyčky s Čínou, se rozhodli využívat letectvo na maximum, a poprvé od 2. světové války se tak Indové střetli s nepřátelským letectvem při útocích na základny Pákistánských vzdušných sil (PAF), které se ale nacházely hluboko v pákistánském vnitrozemí, což činilo indické útočníky zranitelné pákistánskou protivzdušnou palbou. Ve vzduchu pak pákistánští piloti, vyzbrojení stíhačkami North American F-86 Sabre, drželi kvalitativní převahu, neboť většina proudových stíhaček Indů pocházela z konce čtyřicátých let. Již zmíněné Folland Gnaty ale touto nevýhodou netrpěly. Oproti Sabrům se Gnaty těšily lepší manévrovatelnosti a byly proti strojům F-86 tak efektivní, že si vysloužily přezdívku "Zabiják Sabrů". Díky tomu Pákistánci nikdy nezískali vzdušnou převahu a indické letectvo proto mohlo intenzivně podporovat pozemní jednotky. Do konce války si Indové nárokovali 73 zničených pákistánských letounů, zatímco Pákistánci vyčíslili svůj nárok na 113 indických strojů. Je ovšem nutné podotknout, že Indové ztratili většinu strojů na zemi při pákistánských náletech a celkově byli ve vzduchu o mnoho aktivnější než Pákistánci.

 

Po druhé válce o Kašmír Indové kromě domácích stíhacích bombardérů Hindustan HF-24 Marut zakoupili sovětské stíhačky MiG-21 a stíhací bombardéry Suchoj Su-7BM. Ty byly následně nasazeny v prosinci 1971, kdy Indové válčili o Východní Pákistán (dnešní Bangladéš). IAF byla schopna odrazit preventivní údery pákistánského letectva proti indickým základnám a uštědřit Pákistáncům těžké ztráty. Během následného konfliktu opět indické letectvo poskytovalo mohutnou vzdušnou podporu svým pozemním jednotkám a piloti IAF rovněž asistovali indickému námořnictvu, když v Bengálském zálivu potopili několik pákistánkých válečných lodí. Následně IAF rozjela bombardovací kampaň proti cílům ve Východním Pákistánu a ačkoliv Pákistánci drželi výhodu v podobě stíhacích bombardérů Dassault Mirage III vybavených pro noční boj, IAF dosáhla naprosté vzdušné převahy a do konce konfliktu (jež mimo jiné vyústil ve vytvoření nezávislého Bangladéše) si nárokovala zničení 92 pákistánských strojů při přiznaných ztrátách 45 indických letounů, z toho velkou část si připsala protiletecká obrana při podpoře pozemních jednotek. Za zmínku ale stojí obrovská aktivita Indů - během konfliktu bylo uskutečněno přes 15000 operačních misí.

 

Indické letectvo pokračovalo v horečné aktivitě, stejně jako v zavádění nových typů letadel jako např. stíhaček Dassault Mirage 2000 či dopravních Antonovů An-32. Právě letouny An-32 v roce 1987 shazovaly humanitární pomoc nad Srí Lanku ve snaze podporovat oběti tamější občanské války a později i indické mírové jednotky, vysazené na ostrově. Během osmdesátých let Indové zavedli do výzbroje moderní sovětské stíhačky a stíhací bombardéry, jako například MiGy-29 a MiGy-27. Vedle toho si cestu do Indie našly i sovětské helikoptéry Mil Mi-8, Mi-17 a bitevní vrtulníky Mi-24. Tato výzbroj byla nasazena v zatím posledním bojovém vystoupení IAF vroce 1999, kdy Indové vytlačili pákistánské jednotky z regionu Kargil.

 

V současnosti je hlavním stíhacím strojem IAF pro získání vzdušné nadvlády letoun Suchoj Su-30MKI, kterých bylo v březnu 2013 ve službě zhruba dvě stě. Tyto stíhačky jsou doplňovány letouny MiG-29 (v Indii známé pod názvem Baaz), v současnosti modernizované do standardu MiG-29UPG. Víceučelovými stíhačkami zůstávají Mirage 2000-5 Mk.2, zatímco MiGy-21 budou mezi lety 2014-2017 vyřazeny z provozu a nahrazeny domácími letouny HAL Tejas. Stíhací bombardovací úkoly pak plní MiGy-27 (indický název Bahadur) a stroje SEPECAT Jaguar (indický název Shamsher). Transportní úkoly obstarávají dopravní letouny Iljušin Il-76, které jsou nahrazovány americkými stroji C-17 Globemaster III. Vedle nich Indové disponují letouny C-130J Hercules a středními dopravními Antonovy An-32. Výcvikové perutě létají s domácími letouny HAL HPT-32 Deepak, HAL HJT-136 Sitara a British Aerospace Hawk Mk.132, zatímco vrtulníkový park je tvořen domácími helikoptérami HAL Dhruv, HAL Cheetah a ex-sovětskými stroji Mi-8, Mi-17, Mi-26 a bitevními Mi-35. V poslední době rovněž IAF rozvíjí své bezpilotní prostředky, například IAI Harpy, navržený pro útoky na radarové systémy, či průzkumný IAI Heron.

 

War Thunder tým (autor: Rohit Venkat)


K uctění indických pilotů v následujících aktualizacích
přidáme Indický emblém vzdušných sil z r. 1947 - 1950:


Uvidíme se na obloze

Přečtěte si více:
Bedna s nářadím!
Mad Thunder: Běs a kořist!
Je to opraveno! č.90
Odměňujeme autory, jejichž díla byla zařazena do trofejí s kamuflážemi!