War Thunder background
Nakadžima A6M2-N "Rufe"
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

A6M2-N 802. Kokutai, kamufláž vytvořená hráčem gudkarma | stáhněte si jí zde


Micubiši A6M2 Reisen, známější spíše pod jménem "Zero", se během bojů v Pacifiku stalo nejikoničtějším japonským stíhacím strojem vůbec a v počáteční fázi války šlo o jedno z nejobávanějších letadel na světě. Elegantně vyhlížející stroj v sobě slučoval nevídaný dolet, bezkonkurenční obratnost a na tu dobu těžkou výzbroj dvojice 20 mm kanónů a dvou kulometů. I přes své slabiny (vysoká zranitelnost kvůli absenci pancéřování, špatné chování při vyšších rychlostech) je mnohými Zero považováno za vůbec nejlepší palubní stíhačku počátku čtyřicátých let. Tak proč bychom na toto mistrovské dílo montovali těžké a nevzhledné plováky, čímž bychom kromě estetického dojmu výrazně zhoršili i letové vlastnosti?

 

A6M2-N během operací v Guadalcanalu

Přesně tento úkol dostala továrna Nakadžima v roce 1941, jakkoliv se mohl zdát nelogický. Pod trup standardního Zera A6M2 byl přidán velký hlavní plovák, který kromě možnosti operovat z vodních ploch letounu nadělil i 330 litrů paliva navíc, uloženého uvnitř plováku. Pod každé křídlo byl přidán jeden menší stabilizační plovák, což znamenalo, že Zero bylo náhle těžší o tři plováky a jednu přídavnou nádrž. Dodatečná váha a aerodynamický odpor plováků měly přirozeně negativní efekt, a letoun, pojmenovaný A6M2-N, tak dostal novou směrovku, jež měla větší plochu a pomáhala problémy s aerodynamickou nestabilitou kompenzovat. Aby pak trup vůbec vydržel tyto drastické změny, musel být celý posílen, což ještě více přidalo na hmotnosti. Výsledkem byla stíhačka, jež nejenom že měla výrazně horší letové vlastnosti než lehoučké základní Zero, ale rovněž měla i kratší dolet, neboť plováky měly vyšší aerodynamický odpor a nádrž v plovácích nijak nepřidala na kapacitě paliva oproti normálnímu Zeru, jež se stejným množstvím paliva (při použití 330-litrové podtrupové přídavné nádrže) dokázalo letět o poznání déle.

 

A co bylo vlastně důvodem pro to, aby Japonci vzali svou v té době nejlepší stíhačku, a tímto způsobem jí doslova a do písmene okleštili? Jeden z předchozích článků popisoval velkou taktickou výhodu, kterou skýtalo užití hydroplánů, vypouštěných katapulty z válečných lodí. Když ale japonské císařské námořnictvo zadalo svou zakázku na A6M2-N, mělo na mysli něco jiného. I s obdivuhodným doletem základního Zera i jiných japonských strojů byl Pacifik, největší světový oceán, stále příliš velkým bojištěm a obrovským operačním územím, které je třeba pokrýt. Ani s v té době ještě stále mohutnou flotilou letadlových lodí nemohli Japonci udržovat přítomnost stíhaček všude. K tomu se navíc přidal fakt, že japonská armáda i námořnictvo byly limitovány faktem, že bombardéry a pozemní stíhačky potřebovaly k provozu odpovídající ostrovy, které by kromě vhodného terénu pro ranvej skýtaly i prostor pro potřebné zázemí.

 

Nová plováková stíhačka A6M2-N, jež obdržela od Spojenců kódové označení "Rufe", byla v podstatě pokračovatelem japonské tradice užívání hydroplánů na takových ostrovech, odkud nemohly být provozovány konvenční letouny. Ať už se základna nacházela na pobřeží či v lagunách, a pokud byla hladina dostatečně klidná, Rufe zde mohl přistát, i odsud vzlétnout. Nebylo potřeba žádných ranvejí ani letadlových lodí - jediné, co stíhačky Rufe vyžadovaly, byla klidná vodní plocha a prostor pro vztyčení stanového tábora pro piloty a pozemní personál.

 

A6M2-N byly do služby uvedeny v roce 1942 a kromě prototypu se do ukončení výroby v září 1943 vyrobilo 326 kusů. Bylo samozřejmě možné vyrobit daleko více, nicméně na Rufe bylo vždy pohlíženo jen jako na dočasný design, který měl vydržet jen do doby, dokud nebude navržen a zaveden do výzbroje jeho výkonnější nástupce, kterým se později stala plováková stíhačka Kawanishi N1K Kyofu - přímý předchůdce výkonného N1K2 Shidenu.

 

Vrak A6M2-N

I přes nízký počet vyrobených kusů ale byl Rufe častým soupeřem, se kterým se museli spojenečtí piloti potýkat. Se základnami umístěnými od Aleut, přes Šalamounovy ostrovy až po Marshallovy ostrovy, vysoce přizpůsobivý Rufe byl nevyzpytatelnou hrozbou, zvláště pak pro spojenecké bombardéry. Se svými kanóny a možností nést pod křídly dvojici 60 kg bomb pak mohl být využit i proti pozemním cílům a menším, neobrněným lodím.

 

Co se ale vzdušného boje proti nepřátelským stíhačkám týče, názory historiků se liší, neboť zatímco na ztrátě rychlosti a stoupavosti se shodnou všichni, ohledně vlivu plováků a úprav trupu na celkovou obratnost vznikly spory. Jedna strana tvrdila, že Rufe se dal použít pouze proti bombardérům, neboť jeho obratnost natolik utrpěla, že by byl proti nepřátelským stíhačkám v podstatě bezbranný. Druhá strana ale s tímto názorem nesouhlasila s tím, že obratnost strojů Rufe a Zero byla srovnatelná. Ať tak nebo tak, stíhačky Rufe dokázaly sestřelit určité množství spojeneckých stíhaček, takže tyto letouny nemohly být ignorovány či podceňovány.

 

I přes některé úspěchy ale nebyla celková kariéra letounů Rufe nikterak oslnivá. V době, kdy "plnokrevné" stíhačky A6M Zero trpěly těžkými ztrátami při bojích s novou generací spojeneckých stíhaček, jako byly například F6F Hellcaty či F4U Corsairy, Rufe, obtěžkán plováky, na tom byl ještě hůře. K tomu se navíc přidaly i problémy, se kterými si palubní či pozemní stíhačky nemusely tolik lámat hlavu, ale které pro plovákové letouny znamenaly tradičně vážnou hrozbu. Když totiž v Pacifiku udeřily tropické bouře, pozemní či palubní letouny stačilo schovat do hangárů, ať už na ostrově či v podpalubí letadlové lodi. Plovákové stroje ale takovou možnost v drtivé většině případů neměly a proto byly naplno vystaveny řádění živlů. Odhaduje se, že takřka 10% všech stíhaček Rufe bylo zničeno právě bouřemi, doprovázenými silnými větry a vysokými vlnami.

 

I přes všechny nevýhody ale bylo přesně dle pravidla "lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše" lepší mít nějakou stíhačku v oblasti, než vůbec žádnou, a Rufe byl schopný nejenom rozbíjet formace nepřátelských bombardérů, ale rovněž si jeho piloti připsali množství sestřelů zasluhující respekt. Například námořní letec 2. třídy Eitoku Matsunaga si připsal osm sestřelů v kokpitu jak A6M2-N, tak jeho nástupce, Kawanishi N1K. Praporčík Kijomi Katsuki, jež za celou svou kariéru získal 16 sestřelů, jich pak sedm získal právě při létání na plovákových stíhačkách.

 

Celkově vzato byl koncept plovákové stíhačky dobrým nápadem, který byl plněji využit pouze Japonci a i přes svá omezení dosáhly letouny Rufe úspěchů a obhájily svou existenci. Když tedy někdy v budoucnu ve War Thunderu potkáte nějakou bizarní modifikaci některého z legendárních letounů, a budete si říkat: "Proč si proboha někdo dával práci s něčím takovým...?", mějte na paměti, že ve hře nelze simulovat některé velmi důležité faktory, jež ale ve skutečné válce mohly být velmi důležité, a drastické úpravy designů, jež ve hře vypadají naprosto nelogicky, mohly mít v reálu velice dobrý důvod.

 

Ale je jasné, že toto vědomí vám moc platné nebude, až se budete s hydroplánem snažit obsadit základnu v arkádových bitvách...


 
K videu jsou dostupné české titulky
 

War Thunder tým (autor: Mark Barber)

Přečtěte si více:
Bedna s nářadím!
Výsledky ankety k novým bodům plánu změn
Představujeme Northern King, 15. sezónu Bitevního pasu!
Bojová technika Bitevního pasu: Kungstiger