War Thunder background
F6F Hellcat
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

10 000. Hellcat, VFB-87 SN 76., kamufláž vytvořená hráčem PunPun | stáhněte si jí zde


Když v roce 1941 vypukla válka v Pacifiku, americké palubní stíhačky Grumman F4F Wildcat stály proti japonskému stroji Mitsubishi A6M2 Reisen, známějším spíše jako Zero. Američtí piloti brzy zjistili nepříjemnou skutečnost, a to fakt, že lehoučké Zero je obratnější, rychlejší a má lepší stoupavost než Wildcaty. Wildcat byl oproti japonské stíhačce neohrabaným letounem, měl ale výhodu lepšího chování ve vysokých rychlostech a hlavně nekompromisní odolnosti a ochraně pilota - zatímco Zero, které manévrovatelnosti obětovalo veškeré pancéřování, bylo extrémně zranitelné, Wildcat dokázal snést těžká poškození a stále být schopen dopravit pilota domů. Postupně se tak američtí námořní piloti díky speciálním taktikám (viz slavný postup Thach Weave) naučili se Zerem bojovat a ačkoliv nyní dokázali bojovat s japonskými piloty ve vyrovnaných podmínkách, bylo jasné, že do dalších let bude nutné vyvinout náhradu za Wildcaty, neboť bez speciálně vyvinuté taktiky byly Wildcaty ve vážné nevýhodě.

 

F6F 'Hellcats' na Espiritu Santo, 1944

Továrna Grumman na náhradě za F4F pracovala již od roku 1938, a reálné kontury nový letoun dostal 30. června 1941, kdy americká vláda podepsala kontrakt na výrobu prototypu, označeného jako XF6F-1. Oproti Wildcatu šlo o pokročilejší konstrukci - ručně zatahovaný úzkorozchodný podvozek na F4F byl nahrazen v křídlem umístěným hydraulickým širokorozchodným podvozkem, kdy se při zatahování podvozková kola otočila o 90 stupňů směrem dozadu (stejný systém byl použit i na stíhačce Vought F4U Corsair). Křídla byla umístěno v dolnoplošném uspořádání a pro úsporu místa na palubě letadlových lodí se dala ručně či hydraulicky sklopit. Jinak ale XF6F sledoval stejnou filozofii jako Wildcat - mělo jít o vysoce odolný spolehlivý stroj, jež by pilotovi skýtal výbornou ochranu a dokázal by snést těžká poškození.

 

Počátkem roku 1942 byly zahájeny rozsáhlé analýzy dosavadních válečných zkušeností s cílem vyvinout stíhačku, jež by dokázala překonat Zera a pomohla rozhodným způsobem získat na stranu Američanů vzdušnou převahu nad Pacifikem. Roy Grumman tehdy spolupracoval s americkým odborem aeronautiky BuAer a hlavně se zkušenými piloty Wildcatů, jejichž praktické zkušenosti byly pro vývoj nové stíhačky nedocenitelné. Na základě těchto analýz bylo rozhodnuto pozměnit design XF6F-1, konkrétně umístit kokpit výše pro dosažení dobrého výhledu, nezbytného jak při vzdušných soubojích, tak při rutinním palubním provozu. Grumman k tomuto přispěl svážející se kapotáží motoru, který díky tomu tolik nepřekážel ve výhledu vpřed jako tomu bylo u F4U Corsairů. Důležitou změnou bylo rozhodnutí o montáži nového motoru - pohonnou jednotkou se měl stát dvojhvězdicový omnáctiválec Pratt & Whitney R-2800 Double Wasp o výkonu 2000 koní, což vyžadovalo úpravy na trupu a novou vrtuli. Takto vybavený letoun byl označen jako XF6F-3.

 

Zde je nutné zmínit nález tzv. akutanského Zera - šlo o letoun A6M2-21, jehož olejové vedení motoru bylo v červenci 1942 poškozeno protileteckou palbou na Aleutských ostrovech a stroj byl nucen nouzově přistát. Američané tak dostali do rukou kompletní a prakticky nepoškozený exemplář Zera. Jeho důkladnou analýzou a letovými zkouškami Američané zjistili, že Zeru při rychlostech nad 370 km/h rychle tuhnou křidélka, což znamenalo, že ve vyšších rychlostech mělo Zero velmi malou rychlost klopení. Rovněž se zjistilo, že kvůli plovákovému karburátoru Zero trpí přerušováním dodávky paliva do motoru při manévrech při záporném přetížení, jako například prudké klesání. Tyto poznatky sice přímo neovlivnily design Hellcatu, ale měly velký vliv na doktrínu nasazení Hellcatů, jež měla za účel využít nevýhody Zera ve vlastní prospěch a maximalizovat silné stránky Hellcatu.

 

F6F 'Hellcat' v USS Yorktown

První vzlet XF6F-1 se uskutečnil 26. června 1942, a 30. července jej následoval i XF6F-3. Při zkouškách se ukázalo, že XF6F-3 je výrazně výkonnější a pro sériovou výrobu byl proto vybrán právě tento typ. Po dalších úpravách a osazení motorem Pratt & Whitney R-2800-10 (stejný motor poháněl stroje F4U Corsair či P-47 Thunderbolt) byl stroj pod názvem F6F-3 Hellcat schválen pro sériovou výrobu, a první sériový stroj vzlétl 3. října 1942. K operačním jednotkám se Hellcaty dostaly v únoru 1943, kdy jako první obdržela nové stíhačky námořní stíhací peruť VF-9 na palubě letadlové lodi USS Essex.

 

Křtem ohněm Hellcaty prošly 1. září 1943, kdy pohotovostní letouny z letadlové lodi USS Independence sestřelily japonský hydroplán Kawanishi H8K. Do prvního stíhací souboje se Zery se pak Hellcaty dostaly 11. listopadu 1943 nad Rabaulem, kdy celý den bojovaly s velkým počtem japonských letounů včetně stíhaček Zero, a na konci onoho dne si Hellcaty společně s Corsairy nárokovali přes 50 sestřelů japonských strojů. Mezi 23. a 24. listopadem si pak Hellcaty nad Tarawou připsaly 30 sestřelených Zer za cenu ztráty jediného Hellcatu. Bylo nadevše jasné, že převaha ve vzduchu přešla na stranu Američanů. Hellcat sice nedisponoval obratností Zera, ale díky vysoce výkonnému motoru byl o mnoho rychlejší (max. rychlost 612 km/h oproti 533 km/h u Zera) a měl nesrovnatelně lepší chování při vysokých rychlostech. Jak již pak bylo zmíněno, Zero mělo problémy s manévrovatelností při vyšších rychlostech a piloti Hellcatů proto byli instruováni k vyhýbání se soubojům v nízké rychlosti a k využívání své rychlosti a lepších charakteristik ve střemhlavém letu k diktování podmínek souboje. V obraně pak bylo pilotům doporučováno přejít do střemhlavého letu a ve vysoké rychlosti prudce zatočit - tento manévr umožnil se od Zera rychle vzdálit, neboť Zero nebylo schopno kvůli karburátoru a špatnému klopení ve vyšších rychlostech manévr sledovat. Při pozdějších zkouškách, kdy se Hellcat v simulovaném souboji střetl s ukořistěným Zerem A6M5-52 se ukázalo, že ve výškách nad 4 km má Hellcat lehce lepší stoupavost a měl výrazně větší rychlost klopení při rychlostech nad 378 km/h, zatímco Zero lépe stoupalo ve výšce pod 4 km a při nízkých rychlostech Hellcata snadno překonalo v poloměru zatáčky.

 

Hellcaty se tak staly vysoce účinnou zbraní, která dokázala působit Zerům těžké ztráty. Lehká konstrukce Zera nemohla čelit palbě šesti kulometů Browning AN/M2 ráže 12,7 mm, umístěných v křídle Hellcatů, zatímco Hellcat, mající jako prioritu ochranu pilota, byl vybaven 96 kilogramy pancéřování kokpitu a motoru, neprůstřelným čelním štítkem a samosvornými palivovými nádržemi, což umožňovalo Hellcatu snést těžká poškození, stejně jako jeho předchůdci F4F. Stroj se ukázal být velmi spolehlivý, snadný na údržbu, měl příjemné letové vlastnosti a ukázal se být velmi stabilní střeleckou platformou. Společně s vylepšenými programy výcviku pilotů byly schopné Hellcaty s úspěchem čelit i nejlepším japonským stíhačkám, jako byly stroje Nakajima Ki-84 Hayate, Mitsubishi J2M Raiden či Kawanishi N1K2 Shiden. Do konce války si piloti Hellcatů nárokovali přesně 5163 sestřelů nepřátelských letadel při poměru sestřelů ku vlastním ztrátám 12:1 proti Zerům, 9,5:1 proti Ki-84 a 3,7:1 proti Raidenům. Nezanedbatelnou roli Hellcaty sehrály i jako stíhací bombardéry s možností nést pumy (max. 1000 kg bomb) na podtrupových závěsnících v kombinaci s šesti neřízenými raketami HVAR ráže 127 mm, případně s raketami Tiny Tim ráže 298 mm, zavěšenými pod trupem. Ve službě u americké námořní pěchoty i u námořnictva tak Hellcaty za celou válku shodily téměř šest tisíc tun bomb. Ztráty byly přitom velmi nízké - pouze 270 Hellcatů bylo ztraceno, z toho navíc nemalá část vinou protiletecké palby. Úspěšnost konstrukce je doložena i faktem, že šlo o jeden z nejméně modifikovaných amerických strojů vůbec. Jedinou výraznější změnou byla verze F6F-5, která kromě menších aerodynamických vylepšení dostala vylepšený motor s možností vstřikování vody do motoru za účelem nárazového zvýšení výkonu až na 2250 koní.

 

Hellcat, jež byl americkými piloty i palubním personálem velmi oblíben pro svou robustnost, spolehlivost a snadnou údržbu, byl dodáván i do Velké Británie, kde jej užívala Fleet Air Arm pod označením Gannet Mk.I a později pod originálním jménem Hellcat Mk.I (Hellcat Mk.II pro verzi F6F-5). Celkem bylo vyrobeno přes 12 000 Hellcatů obou hlavních verzí, včetně několika variant úpravy na noční stíhačku (např. noční stíhač F6F-5N s radarem v křídle a výzbrojí dvou 20 mm kanónů a čtyř 12,7 mm kulometů).

 

Ve hře je F6F-3 vskuku víceučelovým strojem, který se svou šesticí kulometů ráže 12,7 mm má vzhledem ke svému BR velkou palebnou sílu, schopnou jednou přesnou dávku zničit či vážně poškodit jakoukoliv srovnatelnou stíhačku. Rovněž ale může nést těžký náklad pum a raket, které navíc může nést současně.

 

V roli stíhačky má Hellcat výhodu ve své palebné síle, množství munice a velké odolnosti. Jeho obratnost je srovnatelná s ostatními stíhačkami své třídy, ale stejně jako v reálu, ani ve hře je při nízké rychlosti bezmocný proti lehkým japonským stíhačkám jako např. A6M Zero či Ki-43. Zvláště v arkádových bitvách se zjednodušenou fyzikou pak není výhoda Hellcatu ve vyšším výkonu a lepším chování při vysokých rychlostech tak markantní. V realistických bitvách ale zde této výhody využít pro rychlé útoky z výškové převahy, využívající taktiku boom-and-zoom, ve které je Hellcat obzvláště schopný.

 

V úloze stíhací bombardérů je ale Hellcat účinnou zbraní. Kulomety dokážou zničit jakýkoliv neobrněný cíl, a na ty obrněné tu jsou rakety a bomby. S šesti raketami a dvěma tisíciliberními bombami dokáže Hellcat zničit i ty nejlépe opevněné či obrněné cíle, včetně válečných lodí. Je však nutné zmínit, že přidaná váha bomb a raket velmi zhoršuje letové vlastnosti, a to i v arkádových bitvách. Je proto velmi důležité vědět, kdy je vhodné bomby a rakety podvěsit - ideálně ve chvíli, kdy má tým vzdušnou převahu a vašemu Hellcatu, obtěžkaného bombami, nehrozí nebezpečí od nepřátelských stíhaček.

 

Celkově vzato sice Hellcat ve hře není u hráčů tak oblíbený jako byl jeho reálný protějšek u svých posádek, ale jde o velmi užitečné víceučelové letadlo nejen do arkádových bitev, schopné zastat roli jak efektivní stíhačky, tak účinného stíhacího bombardéru.


K videu jsou dostupné české titulky.
 
War Thunder tým
Přečtěte si více:
Bedna s nářadím!
Výsledky ankety k novým bodům plánu změn
Představujeme Northern King, 15. sezónu Bitevního pasu!
Bojová technika Bitevního pasu: Kungstiger