V roce 1939 byla páteř sovětských tankových sil tvořena dvěma typy - lehkým tankem T-26 a sérií lehkých tanků. Zatímco první jmenovaný byl pomalý, neboť byl konstruován pro doprovod pěchoty, tanky BT byly velmi rychlé a stavěné pro mobilní boj. Oba typy byly vyzbrojeny kanónem 20K ráže 45 mm, který v té době byl stále ještě adekvátní zbraní, byly ale jen lehce pancéřované. V červenci 1938, během pohraničního konfliktu s Japonci u jezera Chasan, a během bitev u řeky Chalchyn Gol se ukázalo, že tanky T-26 a BT mají vážné nedostatky. Vadily benzínové motory, jež snadno vzplály, zranitelnost Molotovovými koktejly kvůli nekvalitnímu svařování, umožňujícímu hořlavině pronikat dovnitř tanku, a rovněž i nýtované pancéřování na T-26, které při zásahu do prostoru posádky vyslalo uvolněné nýty rychlostí šrapnelu. Oba tanky mohly být zničeny prakticky jakoukoliv protitankovou zbraní té doby, včetně jinak málo účinných 37 mm kanónů japonských lehkých tanků typ 95 Ha-Go, vyznačujících se nízkou úsťovou rychlostí. Tanky Ha-Go navíc užívaly dieselový motor, který byl méně hořlavý než benzinové motory Sovětů. Bylo proto jasné, že Rudá armáda potřebuje nový, moderní typ tanku.

Ještě před střetnutími u jezera Chasan a řeky Chalchyn Gol, konkrétně v roce 1937, byl vedením konstrukčního týmu v charkovské továrně Komintern (ChPZ) pověřen Michail Koškin, bývalý cukrář, jež se ale později rozhodl pro dráhu konstruktéra. Jeho úkolem bylo vytvořit nový návrh tanku, jež by eventuálně nahradil tanky T-26 a BT. Specifikace požadovala pancéřovou ochranu silnou 20 mm, výzbroj 45 mm kanónem a pohon nově vyvinutým dieselovým motorem V-2-34. Výsledný prototyp tanku, nazvaný A-20, disponoval kromě výše zmíněného i odpružením Christie (pojmenovaného po americkém konstruktérovi Walteru Christiem, který tento typ odpružení vynalezl), již užitém na sérii BT, ze které A-20 podědil i možnost sundání pásů a jízdy na pojezdových kolech, což umožnilo tanku na silnici dosáhnout rychlosti až 85 km/h. Z předchozího výzkumu na tancích BT-IS a BT-SV-2 navíc získal A-20 klopené pancéřování trupu i věže, které bylo schopné lépe odrážet projektily než ploché plátování.

Po střetnutích s Japonci byly zkušenosti z bojů využity k úpravám A-20. Vylepšený prototyp dostal název A-32 a oproti A-20 měl posílený čelní pancíř na tloušťku 32 mm pod sklonem 60 stupňů, a nesl silnější výzbroj v podobě kanónu L-10 ráže 76,2 mm. Motor a podvozek zůstal stejný. Následné polní zkoušky pak ukázaly, že A-32 je i přes přidanou hmotnost stejně mobilní jako A-20. S prototypy A-20 a A-32 byla následně podniknuta 2000 km dlouhá cesta, vedoucí z Charkova do Moskvy (kde byly stroje představeny Stalinovi) a následně k Mannerheimově linii ve Finsku, odkud se tanky vrátily přes Minsk a Kyjev zpět do Charkova. Během ale Michail Koškin, který se celé cesty účastnil, dostal zápal plic a 26. září 1940 na tuto nemoc zemřel. Slávy T-34 se již nedočkal.

Po úpravách, které zahrnovaly širší pásy a posílení pancéřování na 45 mm po celém obvodu tanku, byl následně tank přijat do sériové výroby jako T-34. Výroba byla původně výrazně bržděna zastánci lépe pancéřovaného prototypu A-43 s odpružením z torzních tyčí a posíleným pancéřováním, chabé výsledky sovětských tanků během Zimní války s Finskem v kombinaci se zprávami o vysoké efektivitě německých tankových sborů během bitvy o Francii ale rozhodly, a v září 1940 sjely z výrobní linky v továrně ChPZ první sériové T-34, označované také jako T-34 model 1940, jež byly vyzbrojeny výkonnějším kanónem L-11 ráže 76,2 mm.

Co se obecné charakteristiky týče, tank vážil 26 tun a v době svého vzniku šlo o nejlépe pancéřovaný a nejsilněji vyzbrojený střední tank na světě. Čelní pancéřování o síle 45 mm poskytovalo díky sklonu 60 stupňů ochranu ekvivalentní zhruba 90 mm silnému plochému plátu, zatímco pancéřování vrchní části boků korby, ačkoliv pod menším sklonem 45 stupňů, stále skýtalo ochranu rovnou cca 65 mm. Věž měla pancéřovou ochranu silnou 45 mm ze všech stran, čelo věže pak zaobleno a boky a záď věže byly skloněny pod úhlem 30 stupňů. Kanón L-11 dosahoval úsťové rychlosti 575 m/s a byl schopen na vzdálenost 1000 metrů probít 58 mm silný pancéřový plát pod sklonem 30 stupňů (tj. zhruba 67 mm plochého plátu) při použití standardního APHEBC ,granátu BR-350; sekundární výzbroj tvořily dva kulomety DT ráže 7,62 mm (jeden spřažený s kanónem, druhý umístěný vedle řidiče). Motor V-2-34 o maximálním výkonu 500 koní při 1800 otáčkách za minutu byl vybaven čtyřstupňovou převodovkou umístěnou vzadu, a uděloval tanku maximální rychlost 53 km/h. Odpružení typu Christie zůstalo, bylo ovšem upuštěno od možnosti demontáže pásů a jízdy pouze po kolech, neboť toto nemělo v boji v terénu žádné využití a vybavení pro konvertibilní podvozek zabíralo příliš místa. Posádka pak byla tvořena čtyřmi muži - řidičem, radistou/kulometčíkem, nabíječem a velitelem, jež zároveň plnil úlohu střelce.

Co se výhod týče, v praxi se ukázalo, že T-34 model 1940 je jednoduchý na výrobu díky své jednoduché (až primitivní) konstrukci, dobře snáší nepříznivé povětrnostní podmínky a díky širokým pásům má výbornou průchodnost terénem. Odpružení Christie dávalo tanku vynikající mobilitu, a jak pancéřová ochrana, tak palebná síla, byla v době vzniku naprosto špičková. Celkově vzato T-34 tvořil dobrý kompromis mezi ochranou, mobilitou a palebnou silou, a jak ukázaly pozdější události 2. světové války, šlo o ideální tank pro masovou výrobu - koneckonců, do konce války se vyrobilo přes 64 000 tanků T-34 všech verzí (včetně T-34/85).

Tank měl ale i své nevýhody, některé z nich poměrně vážné. Design klopeného pancéřování znamenal, že interiér vozidla byl velice stísněný a neposkytoval pražádný komfort. Tank měl dvojmístnou věž, takže velitel musel zastávat i úlohu střelce. To ale znamenalo, že se nemohl soustředit na velení vozidla, jako tomu bylo u německých středních tanků. Věž neměla velitelskou kupoli a velitel proto musel z tanku vyhlížet buď jediným průzorem, případně musel otevřít poklop. Ten nejenže byl těžký a nesnadno se otvíral, navíc se vyklápěl směrem vpřed a velitel proto musel z tanku vystrčit prakticky celou horní polovinu těla, aby se mohl rozhlédnout. Nabíječ měl rovněž velmi nepohodlné pracoviště - munice se v T-34 skladovala v kovových schránách v podlaze pod věží, zakrytých pryžovou rohoží, a přímo ve věži bylo místo jen pro devět granátů. Když byly tyto vystříleny, nabíječ se musel shýbnout až k podlaze, odkrýt rohož a vydolovat granáty z kovových schránek. V boji tak mohl nastat chaos, kdy velitel a nabíječ uhýbali před zákluzem kanónu a prázdná nábojnice vletěla do změti schránek, pryže a ostatních vystřílených nábojnic. Motory u modelu 1940 trpěly velmi krátkou životností kvůli takřka neúčinným vzduchovým filtrům (plně vyřešeno až u T-34 model 1943), nízká kvalita svařování znamenala, že při silných deštích mohlo do interiéru tanku zatékat a voda mohla poškodit elektrické vybavení či dokonce způsobit, že munice navlhla a nebyla použitelná. Pancéřování věže bylo tvořeno měkkou ocelí, snižující stupeň ochrany. Elektrický pohon věže byl nespolehlivý, neboť otáčecí mechanismus byl vyroben z nekvalitní oceli, což znamenalo časté zasekávání a lámání ozubů společně s častými poruchami elektromotoru. Problém s nekvalitní ocelí trápil i převodovku - notoricky známým faktem je, že řidič musel často pro zařazení rychlosti užít kladiva. Co se vybavení týče, rádio zpočátku dostávaly pouze velitelské tanky kvůli nedostatku radiostanic, i ty ale měly poměrně krátký dosah. Zbytek tanků si musel vystačit toliko se signálními praporky.

Výroba T-34,modelu 1940, trvala jen krátce. Kanón byl považován za málo výkonný, a proto se T-34 s kanónem L-11 vyrobilo jen něco málo přes 400 kusů. Nahrazeny ve výrobě byly modelem 1941, který dostal nový kanón F-34 ráže 76,2 mm, jež měl oproti L-11 delší hlaveň a lepší balistické vlastnosti.

V herním prostředí má plně upgradeovaný tank T-34 1940 L-11 výbornou mobilitu a obratnost, spojenou s dobrou rychlostí otáčení věže a poměrně rychlým nabíjením. Nejlepší užití je ve skupinách, jež útočí na křídla nepřítele a využívají své rychlosti k úderům s elementem překvapení. Pancéřová ochrana je na dané úrovni více než dobrá, ale z boku a zezadu jen těžko odolává nepřátelským granátům. Kanón L-11 může ve hře volit ze čtyř druhů střel - výchozího APHEBC granátu BR-350A s 65 mm penetrace na 500 metrů, APBC granátu BR-350SP se 70 mm penetrace na 500 metrů, tříštivotrhavého granátu OF-350M a kartáčového granátz Š-354T, schopného na 500 metrů probít 38 mm pancíře. Je tedy třeba důkladně vybírat, který typ munice si s sebou do boje vezmete.

Velkou nevýhodou tanku je stísněný interiér, kvůli kterému je možné vyřadit celou posádku tanku jedinou dobře mířenou střelou. Nepříliš šťastné umístění palivových nádrží navíc znamená časté požáry a výbuchy paliva. Proto byste měli zůstat co nejvíce v pohybu, často měnit střelecké pozice a snažit se vždy vypálit jako první.

Celkově jde o mobilní tank s adekvátní palebnou silou a relativně dobrou pancéřovou ochranou, který je ale v případě penetrace velice zranitelný, a pokud nepřítel ví kam mířit, jedná se o snadný cíl.

War Thunder tým