War Thunder background
Operace Judgement
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

Noční kamufláž pro Fairey Swordfish, vytvořen hráčem Hueynam1234 | stáhněte si ho zde


Již dlouho před 1. světovou válkou byla britská admiralita znepokojena velkou koncentrací italského námořnictva na námořní základně v přístavu Tarent na jihu Itálie. Britové se sice těšili velké početní převaze, jejich flotily ale byly rozprostřeny po velkém prostoru, zatímco síly italského námořnictva Regia Marina, ač menší co do počtu, byly více koncentrovány a v případě konfliktu by mohly rychle dosáhnout lokální převahy. Britové proto již dlouho před vypuknutím 2. světové války vypracovali plány na neutralizaci italských lodí, útok na Tarent byl předmětem operačních cvičení, a po italském útoku na Habeš v roce 1935 byl vypracován operační plán na útok a dobytí Tarentu.

 

Italská bitevní loď Littorio a Vittorio

Čas pro útok ale nadešel až na podzim roku 1940, kdy italská armáda zahájila útok proti britským postavením v severní Africe. Britské zásobovací trasy byly pro lodě Royal Navy obtížnou trasou, neboť plavidla musela buď přeplout Středozemní moře skrze Gibraltar, proplout okolo Malty a nebezpečně se přiblížit Sicílii, případně obeplout celou Afriku okolo Mysu dobré naděje a do Egypta se dostat z východu skrze Suezský průplav. Druhá jmenovaná trasa ale byla velice dlouhá, první trasa proto byla jedinou možností. Ta ale dávala italským válečným lodím perfektní možnost napadat britské konvoje a vážně tím narušit zásobování britských jednotek v Egyptě a celé severní Africe.

 

Již během mnichovské krize v roce 1938 byly plány na útok na Tarent revidovány. Arthur Lyster, kapitán letadlové lodi HMS Glorious tehdy poradil admirálovi Poundovi, veliteli celé britské Středomořské flotily, že palubní letouny Fairey Swordfish, vyzbrojené torpédy, by byly schopny nočního útoku na Tarent. Pound tuto možnost přijal a v naprostém utajení byl zahájen nácvik noční operace. Když pak Pounda v jeho funkci vystřídal admirál Andrew Cunningham, Pound svého nástupce zasvětil do plánu a nechal na něm, ať tuto možnost zváží. Plán operace dostal název Operation Judgement (volně přeloženo jako "Zúčtování"). Když pak v létě 1940 padla Francie a Britové se tedy již nemohli spoléhat na asistenci francouzské flotily a bylo nutné jednat. Samotná operace Judgement pak měla být pouze součástí větší operace, nesoucí název MB8, jež měla zahrnovat i několik konvojů a útok na přístav Cagliari.

 

Pro operaci byla původně vybrána starší letadlová loď HMS Eagle, která měla tu výhodu, že její palubní peruť Swordfishů byla tvořena zkušenými piloty. Útok byl naplánován na 21. srpna 1940, neboli Trafalgarský den - výročí bitvy o Trafalgar, kde roku 1805 legendární admirál Nelson na hlavu porazil francouzskou flotilu. Plán ale zhatil požár přídavné nádrže na jednom ze Swordfishů (montovaly se namísto třetího člena posádky za účelem prodloužení doletu), který se rozšířil a zachvátil část letové paluby. Dva Swordfishe padly za oběť plamenům a oheň vyřadil z provozu systém rozvodu paliva, čímž učinil loď neschopnou provádět letové operace. Bylo proto nutné vyčkat, dokud nebude k dispozici letadlová loď HMS Illustrious, zbrusu nové plavidlo, které mělo domovský přístav v Alexandrii. Illustrious na palubu přijala pětici Swordfishů z Eaglu a okolo ní byl shromážděn operační svaz pod velením kontradmirála Lystera, duchovního otce celé operace. Celá formace se kromě Illustrious sestávala z těžkých křižníků HMS Berwick a HMS York, lehkých křižníků HMS Gloucester a HMS Glasgow, a torpédoborců HMS Hyperion, HMS Ilex, HMS Hasty a HMS Havelock.

 

HMS Illustrious s letadly Swordfish

Útok, mělo provést 21 Swordfishů ze stavů 813., 815., 819. a 824. námořní perutě Fleet Air Arm, kterým měly poskytnout krytí a radarovou podporu stíhačky Fairey Fulmar z 806. námořní perutě. Dvanáct Swordfishů, jež měla tvořit první vlnu úderu, neslo torpéda, zbývajících devět letounů druhé vlny neslo šest 250 lb (113 kg) na letoun plus světlice. Bylo provedeno několik průzkumných letů, které potvrdily, že italské lodě jsou stále přítomny v přístavu a nic nenasvědčuje tomu, že by je Italové plánovali přemístit. V přístavu tak kotvilo šest bitevních lodí, devět těžkých křižníků, sedm lehkých křižníků a třináct torpédoborců. Poslední průzkumný let, provedený létajícím člunem Short Sunderland 11. listopadu 1940 jen pár hodin před útokem, Italy varoval o tom, že Britové cosi chystají, jenže italské lodě nedisponovaly radary a proto neexistoval způsob, jak by Italové zjistili, co mají Britové za lubem. Italská flotila v té době praktikovala taktiku tzv. přítomné flotily, kdy je strategická situace v oblasti ovlivňována již samotnou existencí lodí i bez toho, aby dané lodě vůbec opustily přístav, a proto Italové nevypluli a nepokusili se najít jakékoliv britské lodě v okolí. Navíc byli ostatními britskými konvoji v oblasti ukolébáni pocitem bezpečí, že kromě konvojů se v oblasti nenachází žádné britské útočné síly.

 

Jedenáctého listopadu okolo 21:00 se z paluby Illustrious vznesl vedoucí Swordfish první vlny, pilotovaný korvetním kapitánem M.W.Williamsonem, za kterým se postupně do vzduchu dostalo všech zbývajících jedenáct letounů. O hodinu a půl později je následovala i druhá vlna, jeden Swordfish se ale musel vrátit na Illustrious kvůli problémům s přídavnou nádrží a jiný letoun se zase opozdil kvůli menší nehodě při pojíždění vyžadující opravu.

 

První vlna, šest Swordfishů s bombami a šest s torpédy, se rozdělila na dvě sekce poté, co tři letouny s bombami a jeden s torpédy ztratily kontakt se zbytkem letky při průletu oblačností, a dále pokračovaly k cíli na vlastní pěst. Ve 22:58 dorazily Swordfishe nad cíl a po shození světlic a označení cílů provedly první dva letouny hloubkový útok bombami, který zasáhl a zapálil palivové nádrže přístavu. Další tři stroje, nesoucí torpéda, provedly útok na bitevní loď Conte di Cavour. Loď byla zasažena jedním torpédem a začala rychle nabírat vodu, protiletečtí dělostřelci se ale rychle vzpamatovali a jejich palba sestřelila vedoucí Swordfish korvetního kapitána Williamsona. Zbylé letouny se prodraly křížovou palbou a prokličkovaly mezi barážovými balony, aby se pokusily zaútočit na bitevní loď Andrea Doria. Tento útok byl ale neúspěšný. Další trojice Swordfishů udeřila na bitevní loď Littorio, jež utrpěla dva zásahy torpédy. Třetí torpédo, mířené na bitevní loď Vittorio Veneto, minulo cíl. V ten moment dorazila opožděná sekce Swordfishů s bombami, která i přes obtíže s identifikací cílů shodila bomby na dvojici křižníků, zatímco další stroj svými bombami orámoval čtyři torpédoborce. První vlna se následně otočila k domovu.

 

Druhá vlna pod velením korvetního kapitána J.W.Halea z 819. námořní perutě byla rozdělena na dva Swordfishe s bombami (bez zmíněných dvou letounů a pět Swordfishů s torpédy. Krátce před půlnocí byly shozeny světlice a britští piloti se vrhli do útoku. Dva torpédové letouny shodily torpéda namířená na Littorio a docílily jednoho zásahu, zatímco jeden Swordfish, ačkoliv zasažen protileteckou palbou, shodil torpédo určené pro Vittorio Veneto, které ale cíl minulo. Jedno torpédo ze čtvrtého Swordfishe zasáhlo bitevní loď Caio Duili, jejíž oba příďové sklady munice byly po explozi rychle zaplaveny vodou. Pátý Swordfish byl sestřelen palbou z křižníku Gorizia, zbývající Swordfishe ale bezpečně opustily oblast. Jeden Swordfish s bombami shodil svůj náklad na sklady paliva a patnáct minut poté dorazil i poslední opozdilec. Ten navzdory těžké protiletecké palbě provedl útok střemhlav a shodil bomby na jeden z italských křižníků, aby se poté otočil k domovu a ve 02:39 v noci jako poslední bezpečně dosedl na palubu Illustrious. Velení očekávalo těžké ztráty, ale když se zjistilo, že chybí pouze dva stroje, propuklo veliké nadšení nad jasným triumfem. Posádky byly přivítány jako hrdinové a očekávaly je tři rundy whiskey se sodou, následované zprávou od admirála Cunninghama, v níž stálo: "Manévr Illustrious proveden výborně".

 

Jak se později ukázalo, útok skončil drtivým vítězstvím Britů. Co se bitevních lodí týče, Conte di Cavour se po šesti hodinách potopila a Littorio byla těžce poškozena a musela najet na mělčinu. Stejný osud potkal i Cailo Duilio. Křižník Trento a torpédoborec Libeccio byly zasaženy každý jednou bombou, naštěstí pro posádku ale obě selhaly a neexplodovaly. Další torpédoborec, Pessagno, byl pak poškozen blízkými dopady pum. O život přišlo 59 italských námořníků a dalších 600 bylo zraněno. I přes fakt, že Italové vypálili téměř 20 000 protileteckých granátů, podařilo se jim sestřelit pouze dva Swordfishe, z nichž jedna posádka zahynula a druhá padla do zajetí. Nepřesnost palby byla způsobena faktem, že z doposud neznámého důvodu Italové nepoužili protiletecké světlomety a kanóny proto střílely prakticky naslepo. Rovněž za zmínku stojí fakt, že velká část barážových balonů byla ztracena kvůli silnému větru a protitorpédové sítě byly příliš krátké na to, aby dokázaly lodě ochránit.

 

Italové tak během jediné noci přišli o polovinu svých bitevních lodí - Cailio Duilio byla mimo službu šest měsíců, opravy Littorio zabraly měsíců pět a Conte di Cavour, ač vyzvednuta a opravena, se již do konce války do aktivní služby nevrátila. Zbývající tři lodě byly hned následující den po útoku urychleně přesunuty do Neapole za účelem ochránit je před dalšími útoky. To admirálu Cunninghamovi výrazně uvolnilo ruce, neboť nyní mohl Středomořskou flotilu rozdělit na dva menší operační svazy, z nichž každý byl postaven okolo jedné letadlové lodi a dvou lodí bitevních. Nepotvrdila se ale Cunninghamova předpověď, že Italové již nebudou riskovat své zbývající těžké válečné lodě - již 27. listopadu 1940 se italská flotila pod velením admirála Campioniho střetla s britskými loděmi v krátké námořní přestřelce u mysu Spartivento, která sice ani jedné straně nezpůsobila žádné ztráty, znamenala ale, že Italové jsou ochotni i nadále operovat ve Středomoří. Když pak byly v polovině roku 1941 Cailio Duilio a Littorio navráceny do služby, převaha ve Středomoří zůstala na vážkách až do podepsání příměří s Itálií v roce 1943. Je pravdou, že Cunningham a Lyster chtěli útok na Taranto zopakovat, špatné počasí ale jejich plány zhatilo.

 

To ovšem nic nemění na faktu, že Britům se podařilo do té doby nevídané - jednadvacet zastaralých dvojplošníků dokázalo jediným úderem zvrátit rovnováhu sil ve Středomoří. Tento útok navíc výrazně pozměnil názor expertů na námořní válku. Do té doby se například věřilo, že k útokům na lodě torpédy musí mít přístav hloubku alespoň dvacet metrů, kdežto Tarent měl hloubku pouze dvanáct metrů. Britové tento problém ale vyřešili důmyslným způsobem, když na nos torpéda připevnili drát odvíjející se z cívky na trupu stroje, jež těsně před dopadem trhnul špičkou torpéda nahoru a torpédo proto nedopadlo nosem napřed, nýbrž s nosem vzhůru "na břicho". Je proto více než pravděpodobné, že když japonská admiralita při plánování útoku na Pearl Harbor řešila stejný problém malé hloubky přístavu, inspirovala se náletem na Tarent, ačkoliv nakonec měly japonská torpéda úplně jiný typ řešení - dřevěné ocasní plošky, jež se během dopadu torpéda na hladinu odlomily a umožnily torpédu stabilněji klesat vzduchem.

 

Ať tak jako tak, útok na Tarent znamenal do velké míry převrat v teorii námořního boje. Předznamenal totiž konec bitevní lodi jakožto primární zbraně a ohlásil nástup letadlových lodí jako rozhodujícího faktoru válečných střetnutí. Po útoku na Pearl Harbor a bitvě o Midway už pak o tomto nebylo sebemenších pochyb. Ačkoliv pak obě střetnutí v Pacifiku byla nesrovnatelně mohutnější co do počtu plavidel a letadel, byli to Britové, kteří jako první ukázali potenciál palubních letounů...

 


V následující aktualizaci přidáme emblém 815. námořní perutě, Fleet Air Arm:

Emblém vytvořený hráčem Jej "CharlieFoxtrot" Ortiz

 

War Thunder tým

Přečtěte si více:
Bedna s nářadím!
Mad Thunder: Běs a kořist!
Bojová technika Bitevního pasu: Kungstiger
Bojová technika Bitevního pasu: P-51C-11-NT Mustang (Čína)