Hawk 75N Thajského královského letectva  - zelená kamufláž z roku 1941, vytvořená hráčem Hyenaz | stáhněte si jí zde

Ačkoliv z větší části ignorováno západními historiky a zastíněno důležitými událostmi, které se děly jinde ve světě, thajské královské letectvo (Kong Thab Akat Thai, anglická zkratka RTAF) hrálo v oblasti svého působení významnou regionální roli. Se 101 lety nepřerušené služby dnes tvoří RTAF jedno z nejstarších letectev v Asii a jeho často opomíjená historie je bohatá a plná zajímavých příběhů.

Kořeny RTAF sahají do roku 1911, kdy belgický pilot Charles Van Den Born na dostihové dráze v Sa Pathum předvedl činitelům tehdejšího Siamu schopnosti letadla, těžšího než vzduch. Na siamské představitele udělal létající stroj dojem, a velmi správně usoudili, že letadla mají do budoucna obrovský potenciál. 28. února 1913 proto tři siamští armádní důstojníci odcestovali do Francie, jež tehdy byla srdcem leteckého vývoje na celém světě, kde měli projít řádným pilotním výcvikem. Tato trojice se v listopadu stejného roku vrátila zpět do vlasti a spolu s nimi přicestovalo osm beden, ve kterých se v rozloženém stavu nacházelo osm letadel - čtyři Breguety typ III a čtyři Nieuporty IV. Tyto stroje původně operovaly ze Sa Pathum, později se přesunuly na letiště Don Muang. Nově vzniklá organizace byla pojmenována jako Siamské vzdušné sbory a spadala pod armádní velení, konkrétně pod ženijní oddíly. Zhruba stovka thajských pilotů byla odeslána do Francie na výcvik poté, co Siam vstoupil do 1. světové války na straně Spojenců. Válka ale skončila dříve, než mohli siamští letci zasáhnout do bojů, ačkoliv po válce odlétali řadu nebojových misí a nasbírali tím cenné zkušenosti.

Grumman F8F-1 Bearcat v Thajském museu královského letectva

Důležitou roli v rozvoji RTAF sehrál princ Purachatra, tehdejší velitel ženijních sborů, a jeho bratr Chakrabongse Bhuvanath, jejichž vliv a osobní iniciativa v roce 1919 vyústila ve zformování Siamská královské aeronautické služby. Kromě francouzských letounů začal Siam ve ve třicátých letech následně pořizovat i stroje americké provenience, díky čemuž se do Siamu dostaly dvojplošné stíhačky Vought V-93S Corsair (exportní verze letounu O3U-6) či Curtiss Hawk 3, v roce 1927 se pak do služby dostal i první siamský letoun domácí výroby - dvojmístný dvojplošný bombardér Boripatra. Siamští piloti se následně účastnili státního převratu v roce 1933, kdy byla armádou svržena monarchie a byl nastolen režim vojenské diktatury.

Další růst a rozvoj měl za výsledek vytvoření Thajského královského letectva (Kong Thab Akat Thai), jež bylo jakožto na armádě nezávislá složka ozbrojených sil oficiálně založeno v roce 1937. Pokračovaly dodávky letounů z Velké Británie, Německa, Francie a USA a RTAF díky tomu měla koncem třicátých let v inventáři pestrou směsici strojů, zahrnující letouny jako například Curtiss BF2C Goshawk a bombardéry Martin B-10. K těmto letounům se na prahu 2. světové války přidaly i moderní jednoplošné stíhačky Curtiss Hawk 75N.

Když v roce 1940 padla Francie a část Indočíny byla obsazena Japonci, thajská armáda (po přejmenování země na Thajsko) využila příležitosti a rozhodla se zabrat teritoria, která byla ztracena v důsledku francouzské koloniální expanze. Thajské jednotky včetně sil RTAF se následně střetly z francouzskými vojáky v Indočíně v konfliktu zvaném jako Thajsko-francouzská válka. Thajské letectvo zde prošlo křtem ohněm, když 21. listopadu 1940 vzlétly dva Hawky 3 a jeden Corsair proti francouzským stíhačkám Morane-Saulnier M.S.406, o mnoho výkonnějším než dvojplošníky Thajců, útočící na pozemní cíle v provincii Nakhon Phanom. Thajcům se podařilo Francouze zahnat pryč z thajského vzdušného prostoru a jeden M.S.406 sestřelit. Během celého konfliktu pak bylo RTAF lepším ze dvou soupeřů a provádělo denní bombardování a zvláště pak hloubkové bombardování. 24. ledna 1941 se následně odehrála poslední vzdušná bitva konfliktu, když thajské bombardéry zaútočily na francouzské letiště v Angkoru. Krátce poté byl konflikt ukončen a po jednání, kde Japonsko sehrálo roli prostředníka, Thajci získali poměrně velké území u severních hranic země.

Ki-27 s emblémem TKL kamufláž vytvořená hráčem Thorvald_Gerwulf

Pocit triumfu ale netrval dlouho. 8. prosince 1941, jen den po útoku na Pearl Harbor, Japonci zahájili invazi do Thajska za účelem zajištění prostoru pro útok na britské kolonie v Indočíně. Thajská vláda velmi dobře věděla, že proti mohutné a moderně vybavené japonské armádě nemají šanci na úspěch, a proto jen několik hodin po zahájení útoku Thajsko kapitulovalo a povolilo japonským jednotkám volný průchod skrz zemi. Později pak s Japonci uzavřeli spojenecký pakt, čímž se Thajsko stalo členem Osy. Jediným vzdušným střetnutím toho dne byla akce tří thajských letců, poručíků Soonthornsinga a Jiramanimaie a kapitána Pothivaekoona, kteří se svými Hawky III vzlétli proti pětadvaceti stíhačkám Ki-27 útočícím na základnu Wattana Nakhorn v provincii Prachinburi. I přes nespornou odvahu pilotů ale nebyly jejich zastaralé dvojplošníky žádným soupeřem pro zkušené japonské piloty, kteří je během chvíle smetli z oblohy. Všichni tři thajští piloti padli.

Japonci svému novému spojenci poskytli rozsáhlé množství japonských letounů, mezi kterými byly stíhačky Nakajima Ki-27, Ki-43 a Mitsubishi F1M, dále bombardéry Mitsubishi Ki-21, lehké bombardéry Mitsubishi Ki-30, cvičné letouny Tachikawa Ki-9 a Ki-36, a hydroplány Nakajima E8N. RTAF následně podporovalo thajské jednotky v Barmě, rozsáhlým nasazením ale byla obrana Bangkoku. Nálety RAF započaly 7. ledna 1942 úderem deseti bombardérů Bristol Blenheim, eskortovaných stíhačkami z amerických dobrovolnických sborů AVG, známých jako "Létající tygři". Proběhly ještě další dva nálety, poté nálety RAF na krátkou dobu ustaly. Když ale 7. března 1942 padl Rangún, začaly na Bangkok útočit americké těžké bombardéry Consolidated B-24 Liberator ze stavu 10. Air Force, startující ze základen v Indii a Číně. Důvodem pro útoky byl fakt, že Japonci Bangkok využívali jako velitelské centrum pro operace v jihovýchodní Asii. Primárním cílem bombardérů byly japonská vojenská zařízení, sekundárním účelem ale bylo přesvědčit Thajce, aby opustili spojenectví s Japonskem. Později se náletů účastnily i těžké bombardéry B-29 Superfortress a nálety skončily až v roce 1945. Thajské letectvo disponovalo pouze lehce vyzbrojenými stíhačkami a nebylo schopno těžce vyzbrojeným bombardérům a moderním americkým stíhačkám způsobit takřka žádné ztráty. Například 11. listopadu 1944 zaútočilo devět strojů P-51 Mustang a sedm dvojmotorových stíhaček P-38 Lightning na Lampang, kde proti nim vzlétlo pět letounů Ki-27. Zastaralé stíhačky neměly proti výkonným americkým strojům žádnou šanci a všech pět bylo sestřeleno. Jedním ze vzácných úspěchů pak byl 27. listopad 1944, kdy padesát pět bombardérů B-29 zaútočilo na železniční seřadiště Bangsue v Bangkoku. Proti nim se postavilo sedm stíhaček Ki-43 Hayabusa, vedených poručíkem Terdsakem Worasapem. Tomu se podařilo jeden americký bombardér sestřelit.

Spojenecká vojska při vytlačování Japonců z Indočíny Thajsko z velké části obešla, nicméně v Thajsku začala narůstat nespokojenost s japonskými "hosty" a thajské vládě se postupně podařilo pozměnit obraz Thajska ze spojence na de facto oběť japonské agrese, jež se do spojenectví přidala z donucení. Po japonské kapitulaci v září 1945 se pak následně Thajci zbavili japonského vlivu a v kombinaci s argumentem organizovaného hnutí odporu se jim podařilo získat přízeň Američanů i Britů. Ti jim následně v poválečném období poskytli dodávky moderních letounů, jako byly například stíhačky Grumman F8F Bearcat, Curtiss SB2C Helldiver, Fairey Firefly či Supermarine Spitfire Mk.XIV.

Během Korejské války, tři thajské dopravní letouny Douglas C-47 Skytrain byly odeslány jako pomoc jednotkám Spojených národů. Stejná trojice strojů se následně účastnila i války ve Vietnamu, kdy sloužila jako podpora americkým silám v oblasti. Kromě toho pak RTAF podnikala operace proti severovietnamským vojákům na thajsko-kambodžské hranici. V roce 2001 se RTAF účastnilo střetnutí na kótě 07 na thajsko-barmské hranici, kde thajské letouny F-5E provedly několik útoků na barmské jednotky, včerně útoku laserově naváděnými pumami na pozice barmské dělostřelecké baterie u Thalicheku. Ani jeden thajský letoun nebyl během tohoto střetnutí sestřelen či poškozen.

V současnosti je thajské královské letectvo moderně vybavenou organizací, zahrnující letouny ze Švédska, USA, Austrálie, Kanady a různých zemí Evropské unie. Stíhací perutě jsou vybaveny stroji General Dynamics F-16A/B Block 15 a Saab JAS 39 Gripen verzí C a D, doplňované Dorniery Alpha Jet A a stíhačkami Northrop F-5 verzé T a E. Flotila cvičných letounů se sestává z Pilatusů PC-9M, Diamondů DA42 a rovněž i z českých L-39ZA/ART Albatros. Transportní úkoly obstarávají mimo jiné Lockheedy C-130H-30 Hercules, Boeingy 737-8Z6 a 737-4Z6, a Airbusy 310-324. Vrtulníkový park je tvořen stroji Eurocopter EC725 i staršími Bell UH-1H Huey, v poslední době pak RTAF rozvíjí i své bezpilotní prostředky, konkrétně v podobě izraelských dronů ADS Aerostar.

V nadcházející aktualizaci přidáme také emblém Thajského královského letectva - podobný tomu na výškovce Ki-27.

War Thunder (autor: Joe Kudrna)