Raketa V-1 při útoku spojeneckého Spitfire F Mk XVI | Mise dostupná ve vlastních bitvách pod názvem "Test zbraně"

V květnu 1943 Němci v okupované Francii zahájili horečnou stavební aktivitu, namířenou na vybudování sítě odpalovacích zařízení pro své zbrusu nové "zbraně odplaty" (v němčině "Vergeltungswaffen"). Šlo o létající bomby Fieseler Fi 103, známé spíše jako V-1, a balistické rakety A-4, jež vstoupily do podvědomí pod názvem V-2. Britové ale nezaháleli a RAF nad Francií prováděla časté průzkumné lety. Bylo zjištěno, že během května vzniklo ve Francii jedenáct odpalovacích komplexů, z toho šest bylo určeno pro rakety V-2. V listopadu 1943 pak Britové odhalili celkem 96 odpalovacích ramp pro rakety V-1. Na nejvyšších místech probíhaly vášnivé debaty o určení těchto zařízení a o nebezpečnosti zbraní V-1 a V-2. Někdo je považoval pouze za klamné cíle, jež mají odvádět spojenecké bombardéry od strategických cílů, jiný názor se zase obával, že Němci v zařízeních provádějí výzkum a vývoj chemických či biologických zbraní. Průzkum ale později poskytl v kombinaci s rozvědkou dostatek informací k dokázání faktu, že zařízení skutečně slouží pro odpalování, montáž či vývoj zbraní V-1 a V-2. Padlo rozhodnutí, že tato zařízení se stanou cílem leteckých útoků.

Síť Crossbow v lednu 1944

Prvním velkým náletem byla operace Hydra - mohutný nálet těžkých bombardérů Lancaster na zbraňový a výzkumný komplex v Peenemünde v srpnu 1943. Po tomto náletu následovaly útočné mise prováděné širokou škálou strojů. Původně byly tyto mise známé pod kódovým označením Bodyline, v listopadu 1943 ale byly přejmenovány na Crossbow ("Samostříl"). Jejich výhodou bylo, že mohly být, stejně jako mise Rhubarb, prováděny jakýmkoliv typem letadel, od těžkých bombardérů až po stíhačky. Během následujících týdnů se stávaly odpalovací rampy, montážní haly a jiné cíle důležité pro provoz V-1 a V-2 těžce bombardovány. Těchto útoků se účastnila i legendární 617. bombardovací peruť, jejíž Lancastery byly vyzbrojeny mohutnou pumou Tallboy, určenou proti těžce opevněným cílům, jako byl například montážní a odpalovací komplex Mimoyecques V-3 a Watten V-2, jež byly proti běžnému bombardování chráněny silným železobetonovým dómem. Proti Tallboyům ale tato ochrana neobstála a obě zařízení byla kompletně zničena.

Poté, co Němci utrpěli vážné škody na zařízeních pro V-1 a V-2, přestali užívat rozsáhlé (a zranitelné) statické komplexy a začali V-1 a V-2 na přelomu let 1943 a 1944 odpalovat z mobilních odpalovacích zařízení, jež mohla být lépe maskována, šlo je uvést do připraveného stavu během několika hodin, a v případě hrozby mohla být složena rychle přesunuta na bezpečnější místo předtím, než na místo dorazily letouny RAF. Znamenalo to, že Britové již nebyli úspěšní v ničení odpalovacích zařízení ještě před odpálením střel, a byli nyní nuceni čelit vzrůstajícímu počtu střel V-1 pronikajících do britského vzdušného prostoru a dopadajících do obydlených oblastí. Proti nim byla zorganizována vícevrstevná obrana, sestávající se z kombinace radarových stanic, pozorovacích hlásek, stíhaček, protiletadlových děl a barážových balónů. Do okolí Londýna, Bristolu a Solentu bylo rozmístěno přes 1300 protiletadlových děl a převeleno množství perutí RAF, vybavených stroji vynikajícími svou rychlostí, jako byly letouny de Havilland Mosquito, North American P-51 Mustang či Hawker Tempest.

Spitfire při manévrování u německé V-1 při pokusu o její vychýlení z kurzu

Naštěstí pro Brity byly V-1 velmi nepřesné zbraně. Většina z nich se odchýlila od kurzu a neškodně dopadla do moře či do neobydlených oblastí poté, co jim došlo palivo. Charakteristický bzučivý zvuk pulzačního motoru V-1 (kvůli kterému si vysloužily tyto zbraně přezdívku "buzz bombs" - "bomby bzučivky") byl slyšitelný na dálku a usnadňoval tak odhalení a včasné zachycení vetřelců. Stíhačky V-1 ničily buď prostou palbou z hlavňových zbraní (při čemž ale existovalo riziko odpálení hlavice, což by pro neopatrného stíhače mělo fatální následky), případně přiblížením se a převrácením bomby na záda pomocí proudu vzduchu pod křídly, po čemž zbraň přešla do střemhlavého letu a dopadla do moře. Slavné vychylování V-1 pomocí "postrčení" bomby špičkou křídla se sice stalo známým, podle veteránů těchto misí ale bylo prováděno jen zřídkakdy, neboť šlo o velmi riskantní manévr. Pokud se ale bomba dostala skrze stíhací clonu, čekala na ní baráž protiletecké palby z děl, obsluhovaných převážně muži z Home Guard, za kterou byly rozmístěny barážové balóny. Z celkového počtu 638 zachycených V-1 bylo stíhačkami a protileteckou obranou zničeno 403 bomb, zbytek dopadl buď v okolí Londýna, Manchesteru či v jiných oblastech.

Proti V-2 ale žádné z obranných opatření nebylo účinné. V-2 byla první balistická raketa na světě, která cestovala po balistické křivce a na cíl dopadala v prakticky střemhlavém letu rychlostí přesahující rychlost zvuku. Byl navržen systém protileteckých děl, který měl po zachycení střely radarem střelu "orámovat" palbou z 3,7-palcových protileteckých děl, vzhledem k nízké reakční rychlosti ale toto opatření nebylo účinné a bylo navíc nebezpečné pro samotný Londýn kvůli granátům, "vracejícím se" zpátky na zem. V-2 tak dál dopadaly na Londýn i jiné oblasti, působíce těžké materiální ztráty a co hůř, početné ztráty na životech. Postupně ale byl vyvinut systém pro rušení naváděcího signálu V-2, snižující přesnost útoků, a pomoci důmyslného systému vypočítávání dráhy střely Britové získali způsob, jak alespoň přibližně určit místo, odkud byla raketa odpálena. Na tyto místa pak byly vysílány stroje RAF, převážně šlo o stíhačky Supermarine Spitfire, vyzbrojené podvěšenými pumami. Při jedné takové misi, 14. února 1945, zaútočil roj Spitfirů Mk.XVI ze stavu 602. perutě RAF v rámci mise Crossbow na jedno zařízení V-2 nedalelko Wassenaaru. Po odhození bomb se Spitfiry otočily k druhému útoku, když náhle jen nějakých 550 metrů před nimi náhle z odpalovacího zařízení vzlétla raketa V-2. Jeden z pilotů, Thomas "Cupid" Love, reflexivně na rychle stoupající střelu zahájil palbu, nedokázal ale V-2 zasáhnout a raketa brzy zmizela nad mraky. V té chvíli mu ani nedošlo, jaké vlastně měl štěstí, neboť exploze rakety V-2, plně naložené výbušninou a palivem, by na tak krátkou vzdálenost všechny Spitfiry smetla z oblohy.

Mise Crossbow pak pokračovaly, namířeny proti zařízením v Nizozemí a Německu, jako byly rampy v okolí Ostendu, Vlaardigenu, Ypenburgu, Delftu či Haagse Bosu. Útoky byly později prováděny primárně Spitfiry a stíhacími bombardéry Hawker Typhoon, a pokračovaly až do samého závěru války, kdy byly mise Crossbow 2. května 1945 zastaveny.

Pokud se chcete zůčastnit speciální netradiční mise s raketami V-1, skočte do záložky "vlastní bitvy" a nejděte jméno mise "Test zbraně".
 

War Thunder tým (autor: David Lister)