Od 20. ledna 14:00 do 21. ledna 14:00 budete moct získat:

+30% RP bonus pro všechny verze Pe-2
 

Hrdina sovětského svazu, poručík Viktor Shibanov
 

Můžete nám říct, jakých misí jste se jako pilot bombardovací letky zúčastnil? Povězte nám nějaký svůj příběh.

Jednou nám rozkázali bombardovat železnici. Rozdělili pluk, aby se postaral o stokilometrovou část a každé osádce přidělili stanici. Běžně útočil celý pluk současně po celé délce trati. Po úspěšném shozu jsme se opět vrátili na základnu, naložili pumy, doplnili palivové nádrže a vzlétli.

Většinou probíhalo vše hladce, ale jedné noci nám přidělili stanici Zelený Háj, nad kterou jsme nikdy neletěli. V jednu chvíli jsme míjeli strategické pozice u Melitoplu, který byl asi 110 kilometrů od fronty a můj navigátor mi najednou řekl: „Vidíš to?“ A já na to:  „Vidím.“ Celá stanice byla totiž plná vlaků.

„Co budeme dělat?“ – „Pětka nebo Kostka se o to nejspíše postará.“ Nikdo nám neřekl, kdo byl přidělen ke které stanici – znali jsme jen svůj cíl. „Pojď, munice máme víc než dost. Je to dost velká příležitost. Shodíme jen pár pum, abychom to rozsvítili a usnadnili ostatním. Navíc potom poletíme rychleji.“
 
„Dobře, jdeme na to.“ Nabrali jsme výšku 1 500 metrů cca 6-8 kilometrů od nádraží. Čím níž jsem letěl, tím víc paliva jsem díky odporu vzduchu spotřeboval. Klesnul jsem, motor běžel na nízké otáčky, tlumiče výfuků syčely bez viditelných plamenů. Teď jsme byli ve výšce kolem 600 metrů. Můj navigátor mi dával instrukce: „Ok… ok… vydrž… můžeš!“ Vypustil jsem bomby, zrychlil a začal stoupat. Udělal jsem dlouhý okruh a podíval se na zem. Byl to dobrý zásah, trosky létaly dokonce okolo letadla. Navigátor řekl: „Otoč to ještě jednou.“ Tak jsem provedl další průlet, vypustil bomby a okamžitě zrychlil.
 
Exploze otřásla letadlem. Zdálo se, že vlak vezl spoustu paliva a munice. Všude byl rachot, kouř a to jsme byli v 600 metrech! Můj navigátor mi doporučil zvýšit letovou hladinu. Rozhodli jsme se bombardovat dál, aby ani jeden vlak s důležitým nákladem nemohl uniknout. Celkem jsme se otočili šestkrát. Navigátor nadšeně povídá: „Proleť okolo, pobiju ty Němce.“ Vystřílel z kulometu okolo 2 000 ran. „Hotovo, zelená… Je tu čisto.“ Ani jednou na nás nikdo nevystřelil. Vrátili jsme se na základnu a velitel začal řvát: „Šibanove! Zase jsi neuposlechl rozkaz! Nebombardoval jsi svůj cíl.“ „Ale pane, tenhle byl po cestě a navíc to byla velká příležitost.“ 
 
Nereagoval. „Co sis myslel? Chceš skončit s lítáním?“ Odpověděl jsem: „Prostě se to stalo.“ Velitel na to reagoval: „Rozhodovat o tom, co budeš bombardovat, není tvoje práce! Jsi oficiálně suspendován a tvůj případ dám k soudu.“ Obrátil se ke svému náčelníkovi štábu a tiše zamumlal: „Poslal jsi žádost pro Řád rudého praporu?“ Náčelníkova odpověď zněla: „Poslal jsem ji včera.“ – „Zavolej na divizi, zruš ocenění.“

Uběhl den a my jsme i přesto stále létali. Potom tři dny a pět dní. Přemýšlel jsem, kdo mě nahradí. Byli jsme zkušená osádka. Já jsem to dotáhl až na velitele letky. Přišel listopad a počasí bylo velmi špatné. Pátého nebo sedmého byl pluk shromážděn kvůli oznámení. „Poručík Šibanov, krok vpřed.“ Vykročil jsem tedy vpřed. Náčelník štábu začal číst dopis: „Za úspěšné provedení bojové mise se poručíku Šibanovi uděluje řád Hrdiny Sovětského svazu!“ Čekal jsem vojenský soud, ale oni mi dali metál! Dozvěděl jsem se, že týden po našem náletu na stanici „Polohy“ přijel na frontu vrchní velitel Tolbuchin a zeptal se, kdo bombardoval Polohy.  Bylo mu oznámeno, že 25. moskevský gardový pluk, konkrétně poručík Šibanov. Podle něj bych měl být dáván za příklad. Jeden letoun při jednom náletu zničil sedm lokomotiv a sto dvacet vagónů.

Přes den nad oblastí prý přeletěl průzkumný Pe-2 a vyfotografoval následky. Dle Tolbuchina by to celá divize nezvládla ani za týden. Takže jsem tu medaili vlastně získal za neposlušnost…