Od 18.1.2013 7:00 do 19.1.2013 7:00 jsme si pro vás připravili speciální akci a slevy:

1. úroveň - 50% sleva: A5M4, A5M4 prémium
2. úroveň - 40% sleva: A6M2, B5N2
3. úroveň - 30% sleva: A6M3, A6M3 mod.22, A6M3 mod.22 Ko
4. úroveň - 20% sleva: A6M5

+ 4x RP bonus za první vítězství ve hře

Eisuke Yamamoto byl jeden z prvních vojenských důstojníků v Japonsku, který předvídal možnosti letectví. V roce 1907 byl nadporučíkem štábu japonského císařského námořnictva. Výsledkem jeho snahy bylo setkání ministra námořnictva a ministra armády a debata nad vojenským potenciálem letectva v Japonsku. O dva roky později se návrh námořního inženýra barona Narahary stal prvním japonským letadlem. Nicméně následující návrhy námořnictva i armády se setkaly s omezeným úspěchem, a tak padlo politické rozhodnutí začít dovážet letadla z Evropy a Spojených států.

V letech 1910 až 1915 Japonsko dováželo zahraniční letadla. Během této doby se piloti školili v zahraničí a vraceli se do Japonska s důležitými dovednostmi a znalostmi pro rodící se letecký průmysl. V roce 1912 byla v Oppamě založena první japonská válečná letecká základna a krátce poté založil vysloužilý námořní poručík Chikuhei Nakajima firmu, ze které se později stala proslulá letecká společnost Nakajima

I přes tyto skromné začátky se Japonsko brzy zařadilo mezi národy leteckých průkopníků. Krátce po vypuknutí první světové války se sedm japonských válečných pilotů, létajících na čtyřech dovezených hydroplánech Farman z letadlové lodi HIJMS Wakamiya Maru, stalo historicky prvními piloty, kteří provedli nálet na pozemní i námořní cíle z letadlové lodi. V průběhu 49 bojových letů Farmany shodili 199 pum, důmyslně vytvořených přidáním jednoduchých křidélek na námořní granáty. Ačkoliv se jim podařilo potopit pouze jednu německou minonosku, vydláždili cestu budoucím úspěchům.

Pokud jde o skutečné vojenské letadlo, Japonsko nakročilo k nezávislosti licenční výrobou zahraničních letadel v továrnách na japonské půdě, ačkoliv japonské námořnictvo i nadále používalo vojenská letadla dovezená převážně z Británie a Francie. První letecký sbor byl založen v roce 1916 v Yokosuce. V roce 1917 byl vytvořen druhý námořní letecký sbor a úspěšně vzlétl první hydroplán kompletně navržený a zkonstruovaný v Japonsku.

Nadporučík Kaneko byl poslán na stáž do Královského námořnictva, protože britští námořní piloti byli považováni za světovou špičku v praxi přistávání na palubě letadlových lodí. Po prostudování operačních technik na palubě HMS Furious se Kaneko vrátil do Japonska, aby započal výcvik japonských námořních pilotů. Císařský námořní personál v Tokiu byl zvláště zaujatý Kanekovo zprávou o britské Královské námořní letecké službě (RNAS) a začal hledat způsoby, jak napodobit britskou politiku námořního letectví. V roce 1918 nastalo sloučení RNAS s britským armádním Royal Flying Corps vytvořením nové Royal Air Force, čímž pokrok v britském námořním letectvu ustal na téměř dvě desetiletí. Efekt na rodící se japonskou námořní leteckou službou byl dvojí: zatímco na jedné straně ztratilo Japonsko hlavní zdroj vedení a inspirace, na druhé straně získalo možnost nalézt svou cestu a stát se světovou vedoucí silou svým vlastním novým způsobem.

Do roku 1919 se Japonská námořní letecká služba skládala z 265 letadel a její význam rostl. Velitelem se stal kontradmirál Matsumura. Na žádost japonské vlády, Británie a Francie vyslala týmy leteckých specialistů do Japonska, aby pomohly rozvoji leteckých konstrukcí a pilotáže. Japonská námořní letecká služba pokračovala v budování své organizace na základě rozpuštěné britské Královské námořní letecké služby a využitím plánů a nápadů, které Briti nevyužili, vytvořila sílu, která měla brzy ukázat Británii její chybný úsudek v rozpuštění námořního letectva. Japonští armádní velitelé diskutovali o plánu vytvořit, sloučením armádního a námořního letectva, nezávislé Japonské letectvo, ale tyto plány se ukázaly jako nepopulární a bylo od nich upuštěno.

V roce 1921 se pět britských leteckých inženýrů připojilo k týmu Mitsubishi s cílem zřídit specializované letecké oddělení v rámci stejné společnosti. Ve stejném roce osmnáct důstojníků a dvanáct bývalých štábních praporčíků britské Královské námořní letecké služby dostalo propůjčené hodnosti v japonské námořní letecké službě a měli úzce spolupracovat na rozvoji nově vzniklé vojenské složky. Samotná výuka létání se skládala ze základního leteckého výcviku, výcviku na hydroplánech, námořních letadlech, průzkumných (stíhacích) letadlech, létání, torpédového bombardování a spolupráce s flotilou. Ve stejném roce probíhala ve Washingtonu námořní konference, jejíž výsledek byl pro Japonsko značně nepříznivý. Ve velké většině japonské admirality převládal pocit zrady a ohrožení Spojenými státy a Velkou Británií.

Dobrá zpráva přišla v prosinci 1922 s dokončením první japonské letadlové lodi HIJMS Hosho. S výtlakem okolo 7500 tun byla schopná nést 21 letadel. Hosho byla první loď v historii, která byla navržena a postavena jako letadlová loď - oproti předchozímu trendu přestavování z lodí, jež byly původně pro jiné účely. Napříč všemi vrstvami vrchního velení se začalo diskutovat o tom, zda je budoucnost námořnictva v síle letadel a letadlových lodí nebo v mohutné výzbroji těch bitevních. Toto spolu s katastrofickým zemětřesením v roce 1923 zničilo prakticky vše, na čem Japonsko doposud tak tvrdě pracovalo při budování vojenského leteckého průmyslu.

Americko-japonské vztahy se i nadále zhoršovaly se zavedením amerického imigračního zákona z roku 1924, který veřejnost v Japonsku vnímala jako záměr poškodit a oslabit tuto zemi. V oblasti vojenského letectví se teď Japonsko spíše než Evropou snažilo inspirovat Amerikou. Spolupráce s Brity se taktéž chýlila ke konci a další letecké díly, plány a draky letadel se začaly dovážet z Německa. Britský vliv původně ovlivňoval i to, jakým způsobem by měl probíhat výcvik potenciálních japonských pilotů. Piloti museli projít zavedenými zdravotními testy, které byly v Anglii standardem, stejně tak jako výcvikem na Avro 504K, které byly vyrobeny výhradně pro potřeby výcviku dle britských leteckých osnov. Mezi hlavní fyzické rozdíly mezi britskými a japonskými piloty patřila schopnost rychlejší reakce a soustředěnosti ve prospěch japonských pilotů. Japonci měli narozdíl od Britů handicap v oční oblasti (pomalejší reakce očních svalů). Závěrečná britská zpráva uváděla, že japonští piloti byli podstatně méně nervózní a neměli obavu provádět obtížnější manévry s velkým přetížením. Nicméně byli oproti britským pilotům považováni za méně rozhodné a flexibilní v kritických situacích.

V roce 1925 se poprvé konal národní stíhací turnaj, jež měl za úkol rozvíjet zdravou konkurenci mezi japonským letectvem a námořními letci. V prvních letech námořní letectvo ukázalo svými schopnostmi jasnou převahu. Pokroky v konstrukci námořních letadel byly patrné při soutěži o úpravu námořní stíhačky Mitsubishi type 10, které se zůčastnilo Mitsubishi, Aichi, Kawanishi, Nakajima a také britský Gloster, který soutěž vyhrál a byl vybrán jako konstruktér nejnovějších přírůstků do japonského námořního letectva. Dále byla vybrána modifikace od firmy Mitsubishi, která byla zodpovědná za vylepšení britského Blackburn T7. Tento letoun byl zařazen do služby v roce 1932 jako nosič torpéd a bombardér určený pro námořní letectvo.

Nadcházející konflikt vytvořil potenciál pro další modernizaci a rozvoj. Japonsko začalo prosazovat své zájmy v Manžusku - armáda se snažila chránit železnice, doly a farmy, do kterých Japonsko investovalo své zdroje. Japonské vrchní velení věřilo, že Manžusko by mohlo vyřešit několik japonských ekonomických problémů. Armáda volí sabotáž manžuské železniční trati, za kterou Japonci obvinili činské agitátory, a která byla následně použita jako falešná záminka k invazi. Ta se stala první předválečnou vojenskou operací Japonska.