"Válka je věčná a zároveň velice proměnlivá. Zatímco jádro válečnictví je konstantní,
způsoby a metody, jež užíváme, se neustále vyvíjí."

Generál A.M.Gray, Námořní pěchota Spojených států amerických (USMC).

Německý 88 mm flak v akci proti spojeneckým bombardérům

Rhubarb ("rebarbora") bylo kódové označení operací spojeneckého letectva, namířených proti pozemním cílům, zařízením Luftwaffe a letadlům na zemi, stejně jako proti dalším vojenským cílům, prováděné stíhačkami a stíhacími bombardéry RAF a USAAF.

První sítě protivzdušné obrany se objevily již za 1. světové války, prakticky hned poté, co bylo letadlo poprvé užito jako vojenská zbraň. Byla to odpověď na rostoucí význam letectva a brzy bylo jasné, že nemůže být ignorována. Jak se pak v následujících letech prostředky protivzdušné obrany vyvíjely, začaly být vyvíjeny protiopatření, jež měla nepřátelskou protileteckou obranu oslabit či úplně vyřadit. Až během 2. světové války ale technologické pokroky skutečně donutily letectva obou stran, Osy i Spojenců, aby vyvinuly specializované stroje určené přímo k boji s nepřátelskými protileteckými zařízeními a nepřátelskými stíhacími letouny.
 

Fotografie z roku 1941 RAF PRU - radarů Freya u Auderville

Mise Rhubarb byly navrženy tak, aby zároveň oslabovaly schopnost Luftwaffe operovat nad západní Evropou a zároveň narušovaly síť protileteckých radarů a kanónů, jež bránily evropskou oblohu. První pokusy o nalezení, potlačení a následné zničení nepřátelského letectva vzešly z odhodlání britské RAF vypořádat se s německým nočním bombardováním během bitvy o Británii. Britové postupně vyvinuli taktiku, jež kombinovala radarové pokrytí, decentralizovaná velitelská centra a komunikaci s nočními stíhačkami, a jež umožnila nechvalně známý německý Blitz oslabovat a připravovat Luftwaffe o cenné bombardéry a letové osádky. Když pak bitva o Británii skončila a RAF začala pomýšlet na ofenzivu, stratégové se rozhodli použít podobné metody jako během Blitzu, jen v ofenzivní roli ničit německou vzdušnou obranu napříč kontinentem.
 

Freya (napravo), datum a místo neznámé

První vlaštovkou byly bombardéry Vickers Wellington, jež byly vybaveny palubním radarem a a které byly schopné nejenom zachycovat nepřátelská letadla ve vzduchu a navádět na ně stíhačky, ale rovněž i pomoci radiodetekčních senzorů zachycovat radarové vlny německé protiletecké obrany a tím určovat pozice německých protivzdušných zařízení. Jednalo se v podstatě o úplně novou formu radioelektronického boje, jak ale brzy velení RAF zjistilo, jednalo se jen o jednu z částí, nezbytných pro potlačení aktivity Luftwaffe nad Evropou. Britské noční bombardéry trpěly pod útoky německých nočních stíhaček, naváděných ze země radarem. Jako protiopatření Britové vyvinuli zařízení Moonshine. To přijímalo signál z německých radarových stanic, zesílilo jej a odesílalo jej zpět. Výsledkem bylo, že radar následně zobrazoval obrovské množství cílů, z nichž mnohé ale byly falešné a noční stíhačky vyslané tím směrem by nalezly jen prázdnou oblohu. Jiným zařízením byly hliníkové pásky (pojmenované "Window"), shazované z pumovnic bombardérů, jež výrazně rušily radarové signály a činily prakticky nemožným určit přesnou polohu bombardérů. Němci na toto ale brzy našli odpověď v profilu misí Wilde Sau ("Divoká svině"), kdy byly noční stíhačky naváděny do oblastí, kde bylo rušení nejsilnější a kde se tím pádem předpokládala přítomnost britských bombardérů. Určitý počet německých stíhaček bylo rovněž vybaveno radarem FuG 350 "Naxos", jež byl schopen zachycovat signály britských radarů H2S, užívaných k zaměřování bomb v noci, a vysledovat tak britské bombardéry, jež byly zdrojem těchto signálů. Opatření jako Window či Wellingtony s radary ale byly jen dočasným řešením. Bylo nutné německou protivzdušnou obranu co nejvíce oslabit, a to ideálně útoky na základny nočních stíhaček Luftwaffe a zároveň na pozemní zařízení. Tak se zrodily mise Rhubarb.

V této roli se jako první osvědčily těžké stíhačky Bristol Beaufighter verzí Mk.IIF a později verze Mk.VI, jež byly schopné jak útočit na noční stíhačky, tak i plnit úlohu stíhacího bombardéru. Jak se ale aktivity Rhubarb rozšiřovaly a Britové získávali zkušenosti s tímto typem boje, perutě určené pro noční stíhání se markantně rozrostly o výkonné stroje de Havilland Mosquito v roli nočních stíhaček i stíhacích bombardérů. Tyto stroje se v ostrých šarvátkách nad noční Evropou utkávaly s letouny jako Junkers Ju 88 C-2/C-6, noční stíhací varianty těžké stíhačky Messerschmitt Bf 110, noční stíhací verze letounů Dornier Do 217 či vysoce výkonné noční stíhačky Heinkel He 219 Uhu. Všechny tyto stroje nesly těžkou výzbroj a byly schopné napáchat vážné škody na britských bombardovacích svazech. Jako stíny se potulovaly noční oblohou a na oplátku byly loveny britskými nočními stíhači, jež byly brzy posíleny zbrusu novými americkými nočními stíhačkami North American P-61 Black Widow.

Dopad misí Rhubarb nebyl v době svého vzniku hodnocen jako nijak vyjímečně velký dopad na operace nočních stíhaček Luftwaffe, nicméně vázaly na sebe znatelné množství německých obranných kapacit a tím zmenšovaly tlak na britské bombardéry a zároveň zmenšovaly riziko německých nočních útoků na britská letiště.
 

War Thunder tým (autor: Aaron Lentz)