Počátkem září 1940 zuřila vzdušná bitva o Británii již více než měsíc. Německá Luftwaffe opakovaně útočila na britská letiště a stanoviště radarů ve snaze zničit britské královské letectvo RAF a získat tak rozhodující vzdušnou převahu, jež by umožnila obojživelnou invazi na britské ostrovy a odstranění i poslední kapsy odporu v západní Evropě. Pro Němce ale nic nešlo podle plánu - Britové se houževnatě bránili díky síti radarových stanic včasného varování a vynikajícím stíhačkám Spitfire, jež dokázaly společně se staršími stroji Hawker Hurricane působit německému letectvu vážné ztráty.

Luftwaffe tak byla zatažena do opotřebovávací bitvy, kde na obou stranách narůstaly počty ztracených či odepsaných letounů, stejně jako nesmírně cenných členů letových osádek. Britové v tomto měli nemalou výhodu, neboť bojovali nad vlastním územím a sestřelený pilot (pokud se mu podařilo opustit stroj na padáku) se tak ještě ten večer mohl vrátit ke své peruti. Vítanou posilou navíc byli piloti z různých evropských zemí, kteří se rozhodli v řadách RAF bojovat za svou zemi, toho času okupovanou nacisty. Vedle britských pilotů a pilotů se zemí Commonwealthu tak do kokpitů stíhaček usedali i Čechoslováci, Poláci, Francouzi, Holanďané a jiní. Pro Němce však každý sestřelený pilot znamenal ztrátu - němečtí letci byli buď zajati Brity a nebo byli vydáni na milost a nemilost vodám kanálu La Manche, kde se jich nemalá část utopila. Říšský maršál Hermann Göring, vůdce Luftwaffe, byl nezdolným odporem Britů rozlícen na nejvyšší míru, neboť to byl on, kdo sliboval, že mocné německé letectvo srazí ty vzpurné ostrovany na kolena během pár týdnů. Teď byl ale dokonale ponížen, a pokud on byl plný hněvu, Adolf Hitler přímo šílel vzteky. Luftwaffe byla po sériích vážných ztrát během denních útoků nucena přejít na noční nálety, které sice snížily počty ztracených letounů, ale zároveň měly negativní účinek na přesnost bombardování. I tehdy se ale Němci snažili útoky na britská letiště oslabit RAF natolik, že by již nebyla schopna klást odpor.

Čtyřiadvacátého srpna 1940 německé bombardéry během nočního náletu zabloudily mimo kurs a shodily obsah svých pumovnic na Londýn. Byla zničena řada civilních domů a několik desítek civilistů bylo zabito či raněno. Britský ministerský předseda Winston Churchill okamžitě nařídil odvetnou akci. Hned další den, 25. srpna, se 95 britských bombardérů Vickers Wellington vydalo na cestu k Berlínu, kde měly bombardovat letiště Templehof. 81 z nich shodilo pumy v širokém okruhu okolo cíle a ačkoliv škody byly malé, dopad na psychiku Hitlera i Göringa byl drtivý. Göring svého času sliboval, že Berlín nebude nikdy bombardován - tento slib se roztříštil na kusy. Hitler zuřil a okamžitě rozkázal změnu strategie. Místo vojenských cílů měli nyní němečtí letci cílit na města, jako odvetu za bombardování centra Třetí Říše. 4. září 1940 pronesl Hitler plamenný projev ve Sportpalastu, kde sliboval, že Britové za svou drzost draze zaplatí a že jejich města budou srovnána se zemí. Göring byl pověřen vypracováním plánu bombardovací kampaně, jež dostala název Operace Loge, známější je však pod názvem "Blitz". Začátek byl stanoven na 7. září 1940.

Odpoledne 7. září Luftwaffe udeřila. 348 bombardérů, doprovázených mohutnou formací eskortních stíhaček, zaútočilo na londýnský přístav. Přes 1600 civilistů bylo zraněno či zabito a na Temži bylo poškozeno mnoho lodí. 41 německých strojů se nevrátilo, britské Fighter Command pozbylo 23 stíhaček. Od devátého září pak započala kampaň nepřetržitého bombardování britských měst, která měla srazit morálku Britů a donutit je ke kapitulaci. Šlo o cílený a nemilosrdný teror, nic jiného si Hitler nepřál.

Patnáctého září došlo k bitvě, jež vstoupila do dějin jako Den bitvy o Británii. Němci ztratili celých 18% bombardérů vyslaných toho dne.7. října pak Luftwaffe přešla na noční útoky. Na Londýn a ostatní britská města pršely tuny a tuny zápalných a tříštivých bomb - jen na Liverpool spadlo přes 200 tun pum. Němci v tomto období utrpěli jen relativně lehké ztráty, neboť britská protiletecká obrana trpěla nedostatečnou přesností, kdy na sestřelení jednoho bombardéru připadaly stovky a tisíce vystřílených granátů. Jen málo britských letounů bylo schopno operovat v noci a i když se v té době do služby zaváděl nový těžký stíhač Bristol Beaufighter, vybavený těžkou výzbrojí a palubním radarem, bylo jej k dispozici jen velmi malé množství.

Přechod Luftwaffe k útokům na města ale měl pro Brity i pozitivní efekt, který dost možná v celkovém důsledku vyhrál Velké Británii celou bitvu. Letiště a základny RAF, předtím vystavené opakovaným náletům, si konečně mohly vydechnout. RAF nyní mohla přeskupit své síly a soustředit se na obranu britské noční oblohy. V polovině listopadu 1940 již existovalo devět perutí nočních stíhaček, z nichž ale jen dvě disponovaly Beaufightery. Do té doby Londýn utrpěl těžké škody a bomby padaly i na ostatní velká města - Liverpool, Coventry a Birmingham.

Od listopadu až do února 1941 Luftwaffe odklonila pozornost od Londýna a začala tvrdě bombardovat ostatní velká města. V noci ze 14. na 15. listopadu bylo Coventry zasaženo masivním náletem, který zničil přes 4000 domů, poškodil přes dvě třetiny budov v celém městě a těžce poškodil průmyslovou kapacitu. 29. prosince pak Londýn utrpěl nejtěžší škody, když zápalné pumy rozpoutaly mohutnou ohnivou bouři, která zničila stovky domů a byla nazvána Druhým požárem Londýna. Německé ztráty ale nebezpečně narůstaly - v polovině února již bylo Beaufightery vybaveno pět perutí, které si vybíraly svou daň na nočních útočnících.

Šestého února 1941 pak byla Hitlerem vydána Direktiva č.23, jež opět změnila cíle německých bombardérů - tentokrát měly bomby dopadat na britské přístavy ve snaze co nejvíce narušit britskou lodní dopravu a zásobování britských ostrovů po moři. Během března 1941 bombardéry útočily na východní i západní přístavy, nicméně záhy na to se velká část bombardovacích perutí přesunula na Balkán, kde měly být stroje k dispozici pro útok na Řecko a Jugoslávii. I tak ale Luftwaffe stále působila vážné škody - v Liverpoolu byla vykládací kapacita přístavu snížena až o 75%. Útoky pokračovaly během dubna až do května, kdy byly vážně poničeny přístavy v Cardiffu, Plymouthu, Glasgow, Sunderlandu a jiných pobřežních městech. Škody ale nikdy neznamenaly delší výpadek v lodní dopravě, neboť přístavy byly obvykle rychle opravovány a zprovozněny.

Během toho neustále narůstala aktivita nočních stíhaček RAF. Letoun Boulton Paul Defiant, jednomotorová věžová stíhačka, zde zažil renesanci, neboť díky své čtveřici kulometů v plně otočné hřbetní věži byl schopen v noci útočit na německé bombardéry ze slepých úhlů jejich obranných zbraní a se smrtící přesností posílat proudy kulek přímo do kokpitů německých strojů. Bristol Blenheim F.1, stíhací verze bombardéru Bristol Blenheim, měl jen slabou výzbroj čtyř kulometů ráže .303 (7,7 mm) a navíc postrádal výkony k útokům na německé bombardéry Heinkel He 111 a Junkers Ju 88. Bristol Beaufighter však byl něco úplně jiného - vybaven radarem a drtivou výzbrojí čtyř 20 mm kanónů, tento letoun představoval pro německé bombardéry vážnou hrozbu. Jen během května 1941 sestřelily noční stíhačky 38 německých bombardérů.

Na konci května konečně nastal konec, neboť Adolf Hitler obrátil svou pozornost směrem k Sovětskému svazu v přípravách operace Barbarossa, a všechny dostupné síly byly stahovány na východní hranice Říše. Celkově trval Blitz 8 měsíců, jeden týden a dva dny, během kterých bylo zabito přes 40 000 britských civilistů a stejný počet jich byl zraněn. Luftwaffe ztratila přes 2200 strojů a přes 3000 letců a členů osádek. Výměnou za ztráty byly vážné škody napáchané na britské infrastruktuře a budovách, nicméně vážněji nepoškodil vojenské cíle a nebyl splněn ani cíl celé ofenzivy - podlomit morálku Britů. Britský národ pod vedením Winstona Churchilla zůstal jednotným a jak se později ukázalo při mohutných nočních náletech na Hamburk, Stuttgart, Porúří a jiné německé městské oblasti, ani neodpouštěl.
 

^{Na závěr přidáme událost, jež se svým způsobem rovněž zapsala do dějin Velké Británie. 27. září 1940, jižně od Whitestable, provedl těžce poškozený letoun Junkers Ju 88 nouzové přistání na břicho. Když se k letounu následně vydal oddíl domobrany, byl uvítán zuřivou kulometnou palbou z obranných zbraní stroje. Členové domobrany ale nakonec byli schopni palbou ze svých zbraní donutit německou posádku, aby ustala v palbě, a mezitím Britové stroj obklíčili. Němci se nakonec vzdali a byli zajati. Jeden německý letec byl postřelen do nohy a promptně se mu dostalo ošetření ze strany Britů. Následně byla posádka bombardéru odvedena na stanici domobrany v místní hospodě Sportsman Inn, kde Britové i Němci brzy zapomněli na své nepřátelství a za pomoci hojného množství piva nadšeně a halasně konverzovali a bavili se, dokud nedorazila vojenská policie a neodvezla německé letce do zajateckého tábora. Tento incident se šťastným koncem byl od té doby znám jako Bitva o Graveneyský močál a byl prvním i posledním pozemním střetnutím na britské půdě za celých 723 let.}

War Thunder tým