PZL P.11c polského letectva, na kterém létali i naši českoslovenští piloti

S obsazením Československa v březnu 1939 se značná část československých letců nedokázala smířit. Netrvalo dlouho a první letci s těžkým srdcem opouštěli své domovy a šli vstříc vidině opětovného vybudování republiky. Jejich první cesta vedla nejdříve do sousedního Polska. Po překročení hranic se hlásili na konzulátu v Krakově, odkud směřovali jejich kroky do Dom Turystyczny. Kapacitně brzy Dom Turystyczny nestačil a jako náhrada se našel tábor v obci Bronowice Male nedaleko Krakova, kam se českoslovenští vojáci přestěhovali na začátku července.
 

PWS-26

Polská armáda zpočátku neprojevovala o československé vojáky zájem. Československé vedení, které pobyt v Polsku nepovažovalo za perspektivní, hledalo u Francie a Velké Británie pomoc s jejích umístěním. Francie nabídla československým vojákům vstup do cizinecké legie s příslibem jejich zařazení do československých jednotek po vstupu Francie do války. Přes odpor ke vstupu do Cizinecké legie nakonec s podmínkami souhlasili. Polsko opouštěli v několika lodních transportech a celkem se jich podařilo přepravit do Francie téměř 1 200, z nichž 500 bylo letců.

Při napadení Polska se nacházelo na jeho území 190 pilotů. Ze 190 bylo 93 československých letců ve stavu polského letectva. Polská armáda v červenci začala na naše vojáky měnit názor - poláci si uvědomovali, že českoslovenští vojenští specialisté mohou být užiteční a umožnili jim vstup do armády. Před vypuknutím války byli zařazeni do polského letectva ve třech skupinách. První skupinu tvořilo osm letců, kteří uletěli do Polska ze Slovenska 7. 6. 1939. Tato skupina vstoupila do polského letectva 1. 7. 1939. Druhou skupinu tvořilo 13 letců, kteří se vzdali cesty do Francie na lodi Kastelholm a využili nabídky vstupu do polské armády. Jedním z nich bylo i pozdější eso Bitvy o Británii Josef František, o jehož osudu rozhodl hod polským desetigrošem. Do polského letectva vstoupila třináctičlenná skupina 25. 7. 1939. Třetí skupinu tvořilo 72 letců přímo z tábora Bronowice Male. Letci ze třetí skupiny nejdříve prošli odbornými zkouškami a lékařskou prohlídkou v Krakově. Již druhý den po testech 29. 8. 1939 vstoupili do polského letectva a 30. 8. 1939 odjeli do Dęblinu.
 

Všech 93 československých letců přijatých do polského letectva se při vypuknutí války nacházelo u Centrum Wyszkolenia Nr.1 (CWL 1) na letecké základně Dęblin – Irena, u které se nacházelo kolem 400 letounů. Patřili mezi ně např. školní letouny RWD-8, PWS-26, stíhací letouny PWS-10, PZL P.7a, PZL P.11a, průzkumné a bombardovací letouny Potez 25, LWS-6 Źubr, PZL P.23 Karaś, Lublin R-XIII. Téměř všichni českoslovenští letci byli umístěni u Eskadry Cwiczebnej Obserwatorów patřící ke Szkole Podchoraźych Lotnictwa. Čechoslováci létali jako instruktoři na letounech Potez 25, Bréguet 19, RWD-8, PWS-26 atd. První den války proběhl v Dęblině ještě celkem v klidu. Nad Dęblinem se první den ukázali zatím pouze německé průzkumné letouny. Za jedním z průzkumníků vzlétl hotovostní roj PZL P.7a od Szkoly Pilotaźu z vedlejšího letiště Uleź, ale polští stíhači stíhali průzkumný Heinkel He 111 P marně. Vzhledem k nebezpečí útoku byla zahájena evakuace letadel na záložní letiště Góra Pulawska.

Od rána 2. 9. 1939 probíhala opět evakuace letadel i s účastí našich pilotů. O půl desáté začala totální zkáza Dęblinského letiště - na náletu se podílelo 124 Heinkelů He 111 od Stab, I., II., III./KG 4 s doprovodem Messerschmittů Bf 110 od I./ZG 76. Proti bombardérům vzlétlo několik stíhacích letounů PZL P.7a a PZL P.11. Příležitosti využil des. Jaroslav Vyhnis, který na začátku náletu objevil připravený PZL P.7a. Vzlétl a po chvíli se zavěsil za Heinkel He 111. Bohužel první dávkou minul. Přiblížil se tedy na kratší vzdálenost, stiskl spoušť kulometů a..... nic. Nevyšla ani rána, oba kulomety se zasekly. Mezitím na zemi probíhala naprostá katastrofa. Nálet si vyžádal 18 mrtvých a 28 těžce zraněných. Mezi mrtvými byli i první Čechoslováci. Společně zahynuli explozí jedné pumy tři českoslovenští letci, npor.pěch. Štěpán Kůrka (pozorovatel), por.let. Zdeněk Rous (pozorovatel) a por.let. Ondrej Šándor (pilot). Dalších pět našich letců utrpělo zranění, ppor.let. František Hekl, rt. Josef Komínek, por.let. Viktor Krcha, por.let. Benignus Štefan a por.let. Miloslav Štěpánek.
 

Po bombardování se Čechoslováci rozpadli na několik skupin. Velká skupina letců se postupně shromáždila pod velením škpt.let. Bohumila Lišky. 4. 9. 1939 byla na letišti Góra Pulawska vytvořena pod velením škpt.let. Bohumila Lišky Czechoslowacka Eskadra Rozpoznawcza. Byla to první čs. letecká jednotka za druhé světové války. Personál eskadry tvořilo 42 až 60 československých letců a měla k dispozici 11 letounů Potez 25 a RWD-8. Po složení osádek přelétli letouny na letiště Krzywda u Radzynia Podlaskieho a 7. 9. 1939 se přesunuli na letiště Belźyce u Lublinu. 8. 9. 1939 při mezipřistání na letišti u obce Ksierz u Belźyce byl omylem zastřelen polskými četníky čet.asp. Václav Pěšička. Četníci měli za úkol hledat sestřelené německé letce a na okraji lesa zahlédli pilota, na kterého bez varování vystřelili - bohužel mířili přesně a smrtelně našeho letce zasáhli. Eskadra v dalších dnech podnikala průzkumné a spojovací lety z Woly Galezówske u Bychawy. 13. 9. 1939 vzlétli všechny letouny na další ústup, ale let dopadl katastrofálně. Letadla měla málo paliva a navíc díky mlze ztratila orientaci. Po vyčerpání pohonných hmot nakonec nouzově přistála v močálech a jejich osádky tak musely ustupovat už jen pěšky. Katastrofální konec letu znamenal i konec aktivity eskadry, jejíž příslušníci po vpádu Rudé armády do Polska 17. 9. 1939 skončili v sovětském zajetí.

Druhá menší skupina po bombardování přelétávala letouny na letiště Góra Pulawska a dále do zázemí. Při jednom z přeletů se vyznamenal i Josef František. Během přeletu na letiště Sosnowice Wielkie u Parczewa musel dobrý kamarád Josefa Františka čet. Zdeněk Škarvada nouzově přistát na bramborovém poli se svým Bréguetem 19 - důvodem zastavení motoru byl nedostatek paliva, ale Josef František neváhal a přistál vedle jeho letounu. Vzal ho na křídlo svého Potezu 25 a po hodině letu přistáli na letišti.

Skupina 8 nebo 13 československých letců, která předtím přelétávala letouny dále od fronty, byla 7. 9. 1939 na letišti Sosnowice Wielkie zařazena k jednotce Pluton Rozpoznawczy Eskadry Cwiczebnej Obserwatorów SPL Dęblin. Velitelem byl por.obs. Zbiegniew Osuchowski. Útvar byl vyzbrojen patnácti letouny RWD-8 a PWS-26, nicméně z důvodu ústupových obtíží zůstali po pár dnech u jednotky jen tři Čechoslováci. Byli to des. Josef Balejka, čet. Josef František a čet. Matěj Pavlovič. Od 16. 9. 1939 byl Pluton k dispozici veliteli města Łuck gen.bryg. Stefanu Strzemińskému, kde pro něj v následujících dnech vykonali řadu průzkumných letů. Mise směřovali především proti Rudé armádě, která od 17. 9. 1939 vpadla do Polska.

Kromě velitelstvím velmi ceněných průzkumných letů provedla čtveřice pilotů Kosarz, Balejka, František a Pavlovič ve dnech 19. a 20. 9. 1939 útoky na nepřátelské kolony v prostoru Kamionka Strumilówa. Pozorovatelé dostali košíky plné ručních granátů svázaných po pěti, které pak při průletu nad nepřátelskou technikou vyhodili z letounu. 20. 9. 1939 povzbuzeni úspěchem ze minulého dne napadli pravděpodobně sovětskou mechanizovanou kolonu u města Krasne. Palbou ze země byl při útoku zasažen Františkův letoun, jehož motor začal vynechávat, až se nakonec úplně zastavil. Františkovi nezbylo nic jiného než nouzově přistát. Pod nepřátelskou palbou přistáli vedle jeho letounu PWS-26 sierź. J. Zwierzyńskiego a sierź. W. Kosarze, vyzvedli Františka, jeho pozorovatele a odlétli s nimi do bezpečí. 22. 9. 1939 odlétlo nakonec šest letounů Plutonu do Rumunska a s nimi i všichni tři Českoslovenští letci.

Zbylých 97 letců nepřijatých do polského letectva se nacházelo v době vypuknutí války na dvou místech - 25 letců se nacházelo v táboře Leśna v severovýchodním Polsku u města Baranowicze. Tábor se měl stát hlavním výcvikovým táborem pro Českou a slovenskou legii, která vznikla 3. 9. 1939. Do Leśna odjelo vlakem 30. 8. 1939 632 vojáků, z toho 25 letců a od 11. 9. 1939 ustupovali směrem na Volyň. Nakonec čs. legion pod velením pplk. pěch. Ludvíka Svobody padl 18. 9. 1939 do sovětského zajetí.

Druhým místem byl tábor Bronowice Male, kde bylo vzhledem k odjezdu velké části vojáků do Leśna jen 189 vojáků a z toho 72 letců. Většina z nich očekávala brzké přijetí do řad polského letectva. Skupině velel kpt. Divoký. 3. 9. 1939 po zprávě o pádu Katowic rozhodl kpt. Divoký o přesunu do Leśna za hlavní skupinou. Po příjezdu do Leśna 12. 9. 1939 se dozvěděli o ústupu čs. legionu a rozhodli se pokračovat v jejích stopách. Nakonec proklouzli mezi německou a rudou armádou a dostali se 19. 9. 1939 až do Rumunska. Putování po Polsku zúžilo skupinu kpt. Divokého na 115 vojáků - zbytek se z různých důvodů odpojil od ostatních.

Pět pilotů ze skupiny kpt. Divokého, kteří se odpojili během bombardování v Lublinu, nakonec vstoupilo do řad polského letectva. Mezi nimi byl svob. Jaromír Drmelka, čet. Josef Kopecký, čet. Miroslav Podborský, svob. Metoděj Stočes a čet. Ladislav Uher. Přihlásili se na velitelství v Lublině, z kterého je poslali k 6 Pułk Lotniczy. Od 10. 9. 1939 bylo pět pilotů a pozorovatel npor. František Procházka, který vstoupil do polského letectva 29. 8. 1939, přiděleno k 64 Eskadra Bombowa a 65 Eskadra Bombowa, které byly vyzbrojené PZL P.23B Karaś. 1. 9. 1939 sídlily obě eskadry na letišti Nosów, ale pobyt u jednotek trval jen pár dní. Po zničení neletuschopných letounů odešli spolu se zbylým personálem eskader k rumunské hranici, kterou překročili v noci ze 17. na 18. 9. 1939 u města Kuty.

War Thunder tým (autor: Petr Žižka)