Počáteční vzdušné šarvátky podél pobřeží Velké Británie byly jen prvním aktem toho, co se později zapíše do dějin jako bitva o Británii. 13. srpna říšský maršál Hermann Göring pustil z řetězu plnou sílu Luftwaffe a němečtí letci se vrhli na oslabený národ. Mnozí měli pochyby, zda vůbec Britové německý úder vydrží.

Británie byla v šoku. Posledních několik týdnů se zdálo jako zlý sen a zhmotněná noční můra. Útočné kluzáky převážející německé parašutisty kamkoliv se jim zachtělo, nezastavitelný kolos wehrmachtu drtící západní Evropu, rychlý pád Francie jakožto největšího britského spojence...to vše naplnilo obyvatele Velké Británie strachem. Jako by to nebylo dost, při ústupu od Dunkerque se sice podařilo zachránit téměř celý britský expediční sbor, na francouzských plážích ale byly zanechány prakticky všechny těžké zbraně a technika. Královské námořnictvo bylo sice stále mocné, ale v úzkých vodách kanálu La Manche by byly britské válečné lodě až příliš zranitelné. Jedinou nadějí proti nevyhnutelné německé invazi se tak stalo královské letectvo RAF. I to ale při krvavých bojích nad kontinentem utrpělo vážné ztráty na mužích i materiálu a potřebovalo čas na doplnění stavů a přeskupení. Času ale bylo málo - brzy se začali britští a němečtí piloti střetávat v divokých šarvátkách u pobřeží Británie, to ale byla jen předzvěst věcí budoucích.

 

To ale neznamená, že by byla RAF v pozici outsidera. I přes ztráty Britové stále disponovali slušným počtem stíhaček Hawker Hurricane, které sice nebyly tak rychlé jako německé Messerschmitty Bf 109, ale byly odolné, jednoduché na výrobu a spolehlivé. Želízkem v ohni pak byla stíhačka Supermarine Spitfire, obratný a rychlý stroj, jež byl více než důstojným soupeřem čemukoliv, co mohli Němci poslat do vzduchu. Británie byla připravena na epický boj, o kterém Britové věděli, že v něm půjde o samotnou existenci Británie jako svobodné země.

18. srpna 1940 Luftwaffe podnikla první masivní nálet. Göring tomuto dni začali říkat "Adlertag" ("Den orla") podle názvu celé vzdušné ofenzivy, nesoucí jméno Adlerangriff ("Útok orla"). Cílem byla síť radarů na pobřeží, předsunuté základny RAF a velitelské a komunikační zařízení. Německé bombardéry, chráněné stíhacím doprovodem, přilétaly po vlnách a proti nim znovu a znovu startovaly stíhačky RAF. Vzduch byl plný stínových obrysů letadel, oblohu křížily stovky kondenzačních stop a tu a tam se objevil i černý pruh kouře z hořících a poškozených letadel, padajících k zemi. Přihlížející se brzy museli běžet ukrýt, neboť na zem začaly padat nejen zasažené stroje, ale i jejich kusy, prázdné nábojnice a dokonce občas i lidská těla.

Od samého začátku ale bylo Němcům jasné, že Británie bude tvrdým oříškem. Obránci naplno využívali "Dowdingova systému", což byl název pro síť radarových stanic, pozemních pozorovatelů a decentralizovaných velících středisek. Ten umožňoval zachycovat německé formace ještě nad mořem a dával britským stíhacím perutím čas ke startu a k nabrání dostatečné výšky. RAF dokázala působit Luftwaffe vážné ztráty, ale únava pilotů si začala společně s rostoucími vlastními ztrátami a opotřebením vybírat svou daň. Piloti trávili v kokpitech prakticky celé dny a na odpočinek nezbýval čas. I nejlepší britští letci trpěli - James "Ginger" Lacey, druhý nejúspěšnější britský pilot během bitvy o Británii, sice sestřelil 18 německých letounů, ale před každým vzletem prý zvracel. Britové měli alespoň výhodu v tom, že bojovali nad vlastním územím - když se tedy pilot zachránil na padáku, přistál na vlastním území a do večera již mohl být zpět o své perutě. Němečtí piloti takové štěstí neměli.

Göring, ve snaze srazit RAF vaz, pak učinil několik vážných strategických omylů, které německé letectvo stály mnoho strojů i pilotů - například 15. srpna ztratila Luftwaffe celých 75 strojů, z toho největší ztráty utrpěla Luftflotte 5 útočící ze základen v Norsku. Ta toho dne ztratila osminu celkového počtu bombardérů a pětinu všech stíhaček. I proto byl 15. srpen nazýván "Schwarze Donnerstag", neboli "Černá středa". O tři dny později nastal "Nejtěžší den", kdy se Luftwaffe pokusila jedním obrovským útokem zasadit smrtící ránu celé RAF. Výsledkem ale byla ztráta až 71 strojů a 94 letců. RAF oproti tomu pozbyla 34 stíhaček zničených ve vzduchu, 29 zničených letounů na zemi a 10 mrtvých. Šlo o jedno z největších vzdušných střetnutí v historii.

Před začátkem bitvy se Göring chvástal, že jeho mocná Luftwaffe dokáže porazit RAF během sotva několika dní, maximálně jednoho týdne. Netrvalo ale dlouho a nejenom britští, ale i polští, českoslovenští, francouzští a jiní piloti ukázali, že tak jednoduché to říšský maršál mít nebude. Když pak konečně po třech měsících bitva o Británii konečně skončila a Luftwaffe musela odepsat celkem 1887 letadel, bylo jasné, že Luftwaffe vykrvácela a Německo právě utrpělo svou první porážku v 2. světové války.