U mnohých převládá názor, že Panzerkampfwagen VI „Tiger byl tím nejlepším tankem, který vznikl během první poloviny druhé světové války. Jeho kořeny ale sahají až do třicátých let, konkrétně do roku 1937, kdy německá zbrojní kancelář Waffenamt zadala projekt tanku Durchbruchwagen, určeného k prorážení nepřátelských opevnění. Původní zadání požadovalo třicetitunový tank s čelním pancířem 50 mm a vyzbrojený krátkým kanónem KwK 37 L/24 ráže 75 mm. Jak ale plynul čas, zadání se postupně měnila a požadovaná hmotnost, pancéřování i síla výzbroje rostla. Nakonec se firmy Henschel a Porsche pustily do vývoje těžkého tanku, který měl vážit 45 tun.

22. června 1941 byla zahájena operace Barbarossa, německá invaze na území SSSR. Nejlepšími typy tanků, které v té době Němci měli, byly PzKpfw IV, vyzbrojené krátkým kanónem KwK 37 L/24 a PzKpfw III nesoucí kanón KwK 38 L/42 ráže 50 mm, zbytek tvořily lehčí typy jako například PzKpfw II s 20 mm kanónem či československé lehké tanky LT-38, užívané pod názvem PzKpfw 38(t). To vše ale bylo i přes lepší výcvik posádek, dílenské zpracování a viditelnost z tanku dokonale bezmocné proti sovětským tankům T-34 a KV-1, se kterými se Němci začali střetávat. Klopený pancíř a výkonné 76,2 mm dělo na T-34 činily tento tank prakticky nezranitelným vůči všem německým tankům. Jediné stroje, které měly šanci T-34 probít, byly PzKpfw IV a PzKpfw III a to ještě jen na extrémně malou vzdálenost. Těžké KV-1 pak byly schopné odolávat palbě vedené i velmi zblízka. Proti oběma sovětským tankům byly jedinou účinnou obranou protiletadlové kanóny FlaK 18/36 ráže 88 mm, užité v protitankové roli. Šok, který sovětské tanky wehrmachtu uštědřily, měl za následek horečnou snahu o nastolení rovnováhy na bojišti. Byly zahájeny práce na přezbrojení PzKpfw IV dlouhohlavňovým kanónem KwK 40 L/43 a PzKpfw III kanónem KwK 39 L/60. Pro vyvíjený těžký tank pak zkušenosti z východní fronty znamenaly nutnost výzbroje 88 mm kanónem a dostatečné pancéřování, zajišťující ochranu před sovětskými kanóny.

Henschel a Porsche nakonec představili své prototypy. Ferdinand Porsche si byl dokonce tak jistý úspěchem svého stroje, vybaveného hybridním dieselelektrickým agregátem, že již předem zadal produkci jednoho sta podvozků. Byl to ale právě nový typ pohonu, který zlomil Porscheho projektu vaz – byl příliš nespolehlivý a velice poruchový. Henschelův projekt byl oproti tomu levnější, spolehlivější a disponoval podvozkem Schachtellaufwerk s překrývajícími se koly, jež měl pozitivní efekt na přesnost palby a na celkovou průchodnost terénem. Kontrakt tedy nakonec získal Henschel. Tank dostal jméno Tiger I.

Tigery po svém příchodu na bojiště v roce 1942 brzy ukázaly, že nemají protivníka. Smrtící 88 mm kanón dokázal zničit jakýkoliv tank, který v tu dobu existoval a 100 mm čelní pancéřování činilo Tiger na běžné bojové vzdálenosti nezranitelným. Díky vynikající optice a ploché trajektorii střel mohl Tiger likvidovat své protivníky na vzdálenost více než jednoho kilometru, zatímco sám nemohl být poškozen ani 76,2 mm kanónem na T-34, ani 75 mm kanóny na tancích M4 Sherman. Zároveň byl ale velmi drahý, složitý na výrobu, a drsné podmínky východní fronty mu rovněž příliš nesvědčily.

Dalším vývojovým stupněm byl projekt ještě těžšího tanku, který by postupně Tigery I nahradil. Porsche a Henschel opět vytvořili prototypy a opět to byl Henschel, který zvítězil. Výsledkem jeho snažení byl PzKpfw VI Ausf.B, známější pod jménem Tiger II či Königstiger. Již od pohledu šlo o modernější a vyspělejší tank než Tiger I. Přední, 150 mm silný klopený pancíř dával Tigeru II ještě lepší ochranu než plochý plát Tigeru I. Nový kanón KwK  43 L/71 pak znamenal, že Tiger II mohl beztrestně ničit protivníky na vzdálenost až 2 km. Do konce války ani Spojenci, ani Sověti nepřišli s tankem, který by dokázal smrtícímu kanónu Tigera II odolat. První série Tigerů nicméně měly slabinu v pancíři, způsobenou původní zaoblenou věží Porsche. Ta díky svému tvaru totiž mohla způsobit, že příchozí střela se mohla po oblé obrubě děla svézt přímo do vrchní části korby, kde byl pancíř velmi tenký. Pozdější věž z továrny Henschel proto byla více plochá a místo oblého čela měla 180 mm silný plochý plát.

I na sovětské straně fronty ale probíhal usilovný vývoj nového těžkého tanku, který by byl schopen úspěšně čelit Tigerům a později i nově zaváděným středním tankům Panther. Doposud byl nejlepším těžkým tankem Rudé armády stroj KV-1. Ten zpočátku byl imunní vůči všemu, co mohli Němci nasadit, ale po nástupu kanónů KwK 39 L/43 ráže 75 mm, jež byly od roku 1942 montovány na tanky PzKpfw IV Ausf. F2 a samohybná děla StuG III Ausf.F , tuto výhodu ztratil, neboť německé tanky nyní mohly jak KV-1, tak střední T-34 ničit spolehlivě i na běžné vzdálenosti. KV-1 se tím tak stal de facto zbytečným, neboť oproti T-34 (jež nesl stejný kanón, byl rychlejší, levnější a jednodušší na výrobu) neskýtal žádnou výhodu. Nic na tom nezměnila ani odlehčená verze KV-1S.

Počátkem roku 1943 tak započaly práce na novém těžkém tanku, který by KV-1 nahradil a poskytl Rudé armádě kvalitní a konkurenceschopný těžký tank. Jako základ byl použit tank KV-13, prototyp středního tanku. Věž pak byla získána z tanku KV-85, provizorního využití trupu KV-1S vyzbrojeného tankovým derivátem protiletadlového kanónu 52-K ráže 85 mm. Vzniklá kombinace byla nazvána IS-85 a do sériové produkce vešla s názvem IS-1.

Brzy bylo nicméně rozhodnuto, že produkce 85 mm kanónů bude rezervována pro výrobu středních tanků T-34/85 a IS-1 proto měl být přezbrojen, ideálně zbraní velké ráže. Nakonec byl vybrán kanón A-19, úprava 122 mm polního děla M1931/37. Při použití protipancéřové munice dokázala tato zbraň probít čelní pancéřování tanku Panther, což dávalo kanónu nezanedbatelné protitankové schopnosti. IS-1 osazeny tímto kanónem byly přejmenovány na IS-2, jejich úkolem ale nebyl primárně boj s tanky (to měl být úkol T-34/85 a stíhačů tanků SU-100), nýbrž využívání mohutných 122 mm tříštivých granátů k ničení těžkých polních opevnění nepřítele. Nevýhodou byla nutnost užívání dvojdílné munice, kvůli čemuž mohl tank nést pouze 28 granátů – obvykle bylo vezeno 20 tříštivotrhavých granátů a 8 protipancéřových.

Těsně před koncem války byl do služby zaveden další vývojový stupeň linie IS, IS-3. Tento tank byl celkově nižší a měl nezvyklé uspořádání čelního pancíře, kdy tři 110 mm pancéřové desky tvořily tvar trojcípé hvězdy, což zajišťovalo vynikající schopnost odrážet nepřátelské střely a za což si tank vysloužil přezdívku Shchuka („Štika“). Jeden pluk těchto tanků byl nasazen v Mandžusku proti Japoncům a po válce se v egyptských službách účastnily Šestidenní války, kdy stály proti izraelským tankům M48 Patton.

IS-4, výsledek dalšího vývoje, měl ještě těžší pancéřování než IS-3, delší trup a konvenční uspořádání čelního pancíře, přidaná váha ale výrazně zhoršila pohyblivost. Posledním sériově vyráběným tankem ze série IS pak byl IS-10, který byl do sériové výroby zaveden pod názvem T-10. V té době ale již Sověti opouštěli koncepci těžkých a středních tanků a dali přednost masové produkci typů T-54 a T-62, které patřily k nové třídě hlavních bojových tanků.

War Thunder tým