3 Wellingtony Mk.IC 311. československé bombardovací perutě, březen 1941

311. peruť vznikla 29. 7. 1940 na letišti Honington a spadala pod 3. skupinu Bomber Command. Začátky perutě nebyly snadné. Letci měli minimální bojové zkušenosti z Francie, a co bylo horší, nebyl dostatek zkušených letců na noční lety. Proto bylo k peruti přemístěno velké množství britských instruktorů, aby došlo k rychlému přecvičení na dvoumotorové bombardovací letouny Vickers Wellington. 311. peruť měla ve výzbroji Vickers Wellington Mk.I, Mk.IA a Mk.IC. 7. 9. 1940 ukončilo prvních šest osádek intenzivní výcvik a netrpělivě vyhlíželi první misi. Historický okamžik nastal v noci z 10. na 11. 9. 1940.

9. 9. 1940 se Čechoslováci dozvěděli jména tří osádek, které zahájí bojovou činnost 311. perutě. Prvním cílem Čechoslováků se mělo stát seřaďovací nádraží v Bruselu. V noci z 10. -11. 9. 1940 vyslalo Bomber Command celkem 106 bombardérů nad cíle v okupované Evropě a nad Německo a poprvé i s československou účastí. Od 18:00 hodin probíhal brífink, kde se mimo jiné dozvěděli, že nádraží mají bombardovat z výšky 3000 metrů a ani o metr méně. Po brífinku odešli osádky ke svým letounům, na kterých mechanici a zbrojíři stále dokola zkoušeli všechno, co by se mohlo pokazit. Československé Wellingtony již během dne dostali osm 113kg pum. Všichni od perutě se těšili na první misi a netrpělivě vyhlíželi start trojice plně zatížených Wellingtonů.

V 19:55 svištěl po vzletové dráze na plný plyn první letoun, Vickers Wellington Mk.IA (L7785, KX-R). Řízení Wellingtonu měl pevně v rukou první pilot Sgt. František Taiber a druhý pilot F/Lt. Josef Ocelka. Navigátorem byl P/O Josef Hnátek, radiotelegrafistou Sgt. Augustin Korotvička a v přední a zadní střelecké věži palubní střelci P/O Václav Študent a Sgt. Karel Janšta. Po úspěšném vzletu Taiberova Wellingtonu přišla řada ve 20:00 na Wellington Mk.IA (L7778, KX-U), který do boje vedla osádka ve složení první pilot S/Ldr Josef Schejbal, druhý pilot Sgt. Jan Hrnčíř, navigátor P/O Jasmín Fikerle, radiotelegrafista Sgt. Jaroslav Mareš, přední střelec P/O Eduard Šimon a zadní střelec Sgt. Bohuslav Kovařík. Posledním bombardérem, který se odlepil od dráhy v čase 20:04 byl Wellington Mk.IA (P9235, KX-C). Osádku vedl první pilot Sgt. Václav Korda. Vedle něj sedící Sgt. Jaroslav Bala, zastával funkci druhého pilota, na pozici navigátora letěl P/O Miroslav Cígler, radiotelegrafistou byl Sgt. Vladimír Slánský a osádku doplňovali palubní střelci Sgt. Vilém Jakš a Sgt. Miroslav Čtvrtlík.

 Všechny československé Wellingtony se museli při cestě k cíli potýkat s velmi špatným počasím, které je doprovázelo až k cílovému místu. Po příletu do cílové oblasti se zklamáním zjistili, že se nad cílem nachází stejně hustá a nízká oblačnost jak po celou dobu letu. Kordův Wellington marně kroužil v nařízené výšce 3000 metrů a neodvážil se porušit rozkaz a klesnout níže. Hustá oblačnost, tak přiměla Kordu otočit k návratu, aniž by odhodil náklad pum. V chmurné náladě přistáli zpět v Honingtonu ve 23:25. Zbylé dvě osádky si vedly lépe. Taiberova osádka se nedržela rozkazu a poté co viděla beznadějnost náletů z výšky 3000 metrů, rozhodla se klesnout s jejich Wellingtonem až do výšky 80 až 100 metrů. Přes velmi silnou protileteckou obranu seřaďovacího nádraží v Bruselu proklouzl Wellington bez větších šrámů a úspěšně bombardoval nádraží. Odlehčený o doručenou zásilku zamířil bombardér zpět do Honingtonu, kde přistáli jako poslední ve 23:30.

Schejbalova osádka si taktéž lámala hlavu co s nákladem, který nemůžou z výšky 3km dodat na správné místo. Nakonec dospěla osádka stejného závěru jak Taiberova osádka a začala klesat. Až při čtvrtém průletu vše sedlo jak mělo a konečně s naprostou jistotou našli nádraží a bombardovali z výšky 130 až 150 metrů. Jako naschvál po celou dobu náletu na nádraží měli v pumovnici zapnuté světlo, které zapomněli předtím vypnout. Díky tomu odhalovali po celou dobu, kdy měli otevřenou pumovnici svoji pozici. Šťastni se vraceli zpět na letiště, kde přistáli jako první ve 23:20. Stejně jako při vzletu i při příletu vítali všichni vracející se bombardéry a netrpělivě čekali na první zážitky.

I přes nepřízeň počasí dosáhli českoslovenští letci při prvním náletu slušných výsledků a prokázali velikou odvahu a chuť jít za každou cenu za úspěchem. Přestože Kordův Wellington nebombardoval, nejde mu nic vyčítat, jelikož se držel pouze rozkazů a jen málo osádek by si trouflo tak zásadně nerespektovat rozkazy a místo bombardování ze 3km bombardovat z 80 až 150 metrů. Korda si vše vynahradil v příštím náletu, kdy opět panovalo špatné počasí, ale tentokrát již neváhal a bombardoval cíl z malé výšky. Zpráva o úspěšném provedení první akce 311. perutě se dostala i do vysílání BBC a také do britského listu Daily Mail.

Byla to první z mnoha nadcházejících akcí 311. perutě v rámci Bomber Command, kde působila až do konce dubna 1942. Poslední akcí před přeřazením ke Coastal Command byl nálet na Dunkerque v noci z 25. na 26. 4. 1942. Během působení u Bomber Command vykonala 311. československá bombardovací peruť celkem 1029 operačních letů v čase 5192 operačních hodin. Útočila na 77 cílů v Německu, Francii, Belgii, Nizozemsku a Itálii. Během bojové činnosti ztratila peruť nad nepřátelským územím 19 letounů. Dalších 20 letounů havarovalo na vlastním území nebo bylo tak vážně poškozeno, že muselo dojít k jejich odepsání. 33 Wellingtonů se vrátilo s poškozením, které je na určitou dobu vyřadilo ze služby. Na akcích se podílelo 318 letců, z nich 94 padlo nebo skončilo na seznamu nezvěstných, dalších 34 skončilo v zajetí a další tři desítky letců utržilo různě vážná zranění. 19 ztracených Wellingtonů nad nepřátelským územím představovalo 1,8% ztrát, což byly jedny z nejmenších ztrát v celé Bomber Command, přesto na omezené československé zdroje to byly příliš veliké ztráty a muselo dojít k přeřazení ke Coastal Command, kde byl předpoklad menších ztrát a tudíž nehrozilo tak rychlé vybití československých letců. Českoslovenští letci se k novému úkolu postavili čelem a ukázali své kvality i v tomto novém poslání.

War Thunder tým (autor: Petr Žižka)