War Thunder background
F4U-1D “Hvízdající smrt”
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.

F4U-1D v kamufláži Gauntlet_1's Realism Pack Corsair Edition, vytvořil Gauntlet_1 | Stáhněte zde


Během 2. sv. války nevzniklo mnoho strojů, které by svou slávou Corsaira překonávaly. Tento stroj se se svými čistými liniemi,charakteristickým lomeným křídlem, a především svým služebním záznamem stal jedním z nejikoničtějších letounů nejenom válečného období, ale rovněž i celé historie vojenského létání. Je proto naprosto přirozené, že tak slavný stroj budete moci osedlat i ve War Thunderu, kde v současné době naleznete čtyři verze tohoto legendárního letounu. Tento článek se bude zabývat verzí F4U-1D, která je v americkém leteckém technologickém stromě umístěna na II. úrovni s hodnotou BR 3.7 pro realistické a simulátorové bitvy, a BR 3.3 pro arkádové bitvy.

Klikněte sem pro rozbalení celého článku!


Již od samých počátků vývoje bylo jasné, že Corsair je stavěn především pro výkon a rychlost. Jako pohonná jednotka byl vybrán osmnáctiválcový hvězdicový motor Pratt & Whitney XR-2800-4, což byl prototyp slavného motoru Double Wasp, jež později poháněl kromě Corsairů i letouny jako P-47 Thunderbolt či F6F Hellcat. Tento motor dosahoval výkonu 1805 koní, a šlo o nejsilnější letecký motor, kterým v té době Američané disponovali. Aby bylo využito maximum tohoto výkonu, Corsair do vínku obdržel masivní trojlistou stavitelnou vrtuli Hamilton Standard Hydromatic, jež měla průměr 406 cm a byla jednou z největších (ne-li vůbec největší) vrtulí užitých během 2. sv. války. Konstrukce se vyznačovala použitým bodového svařování namísto v té době standardních nýtů, nejviditelnějším prvkem konstrukce ale bylo zalomené křídlo ve tvaru písmene obráceného písmene W. Tento nezvyklý tvar byl vybrán právě kvůli rozměrné vrtuli, neboť kdyby bylo zachováno rovné křídlo, přední podvozkové nohy by musely být neprakticky dlouhé, což by oslabovalo strukturální integritu podvozku - vlastnost životně důležitou pro náročnou službu na palubách letadlových lodí. S použitím zalomeného křídla ale bylo možné podvozkové nohy zkrátit. Co se samotného podvozku týče, Corsair využíval stejný mechanismus jako například letoun Curtiss P-40, kdy se při zasouvání podvozková noha pootočila o 90° a v šachtách podvozku byla následně uložena “naplocho” - Corsair byl prvním americkým námořním strojem, jež toto řešení používal (později jej v tomto následoval i F6F Hellcat). Původní výzbroj Corsairu byla tvořena dvěma synchronizovanými kulomety Browning ráže .30 (7,62 mm) v krytu motoru, a dvěma kulomety Browning AN/M2 ráže .50 (12,7 mm) ve vnějších panelech křídla, nicméně na základě hlášení z evropských bojišť byla tato výzbroj považována za příliš slabou, a byla nahrazena šesti kulomety Browning AN/M2 v křídlech.



Prototyp XF4U-1 poprvé vzlétl v květnu 1940, a během letových zkoušek se naplno prokázala kombinace silného motoru, velké vrtule a aerodynamicky čistého trupu - letoun dosáhl maximální rychlosti 405 mil za hodinu (651,8 km/h) ve vodorovném letu, čímž se stal vůbec prvním americkým jednomotorovým strojem, jež překročil rychlost 400 mil za hodinu (643,7 km/h). Sériové letouny F4U-1 pak dosahovaly rychlostí ještě vyšších díky instalaci výkonnějšího motoru R-2800-8 o výkonu 2000 koní, a F4U-1D obdržel motor R-2800-8W o výkonu 2250 koní a se systémem vstřikování vody do válců pro okamžité zvýšení výkonu. Ve hře proto můžete od F4U-1D očekávat velmi dobré výkony, co se rychlosti týče - při použití manuálního ovládání motoru a nouzového zvýšení tahu WEP je ve War Thunderu letoun schopen dosáhnout rychlosti až 579 km/h u hladiny moře, a až 670 km/h ve výšce 6000 m. Díky této rychlosti snadno zanecháte naprostou většinu oponentů na daném rozpětí BR daleko za sebou, a v reálné historii měl Corsair výraznou výkonnostní převahu nad vysoce obratnými, ale pomalejšími japonskými stíhačkami - jedinými japonskými jednomotorovými stroji, které mohly s Corsairem držet krok, byly Ki-84, N1K2 a Ki-100. I tyto poslední zmíněné stroje ale Corsairu nestačily ve střemhlavém letu. Ve hře je díky pevnému trupu možné dosáhnout rychlostí až 805 km/h, ačkoliv vyšší než tato rychlost už s sebou nese nebezpečí ulomení křídel. Rovněž to ale znamená, že ve střemhlavém letu snadno uniknete prakticky všem soupeřům, kterým ve hře F4U-1D čelí.



Jak již bylo řečeno, Corsair byl vyzbrojen šesticí kulometů AN/M2 ráže 12,7 mm, kterážto výzbroj byla smrtící proti křehkým a prakticky nepancéřovaným japonským letounům jako byly Ki-43 či A6M.. I ve hře bude tato výzbroj více než dostačující proti všem oponentům, na které narazíte. Celková zásoba munice činí 2350 nábojů, což je velmi štědrá hodnota a díky tomu nemusíte přehnaně šetřit střelivem - kulomety ráže 12,7 mm sice nemají takový okamžitý ničivý účinek jako kanóny ráže 20mm, jejich kadence a průrazně zápalné střelivo AP-I a API-T z nich ale činí ideální zbraně pro trhání nepřátelských letounů na kusy a zapalování jejich nádrží. Pokud pak využijete munici proti pozemním cílům, z Corsairu se stane výkonný ničitel nepancéřovaných a lehce pancéřovaných pozemních cílů.



V reálu sice byl Corsair navržen primárně jako palubní letoun, při provozu na letadlových lodí se ale objevily vážné problémy. Kokpit byl umístěn poměrně vzadu, a dlouhý nos letounu následně zakrýval pilotovi výhled při přistání, což by byl problém i při službě z pozemních letišť, natož při přistávání na úzkou a často se kymácející palubu letadlové lodi. Klapky olejového chladiče na horní straně motoru měly u prvních sérií nepříjemnou tendenci znečišťovat čelní štítek kokpitu olejem, což opět zhoršovalo viditelnost. Nejnebezpečnějším neduhem Corsairu ale bylo chování při rychlostech blízkých pádové rychlosti - bylo zjištěno, že pravé křídlo se mohlo bez jakéhokoliv varování prudce propadnout a stroj téměř obrátit na záda. Netřeba dodávat, že během palubního přistání by toto bylo pro pilota smrtelně nebezpečné. Tyto problémy společně s příchodem o něco pomalejšího, ale o mnoho spolehlivějšího F6F Hellcatu do služby odsoudily Corsair ke službě z pozemních základen v rámci americké námořní pěchoty, dokud nebudou problémy vyřešeny. Právě během služby u USMC si ale Corsair získal pověst velmi efektivního stíhacího bombardéru, který mohl nést velký náklad bomb, raket či napalmu a byl cenným prostředkem palebné podpory postupujících námořních pěšáků. I ve hře můžete v této roli Corsair využít - po vyzkoumání příslušných modifikací je možné nést buď dvojici 1000 lb (454 kg) bomb, případně osm neřízených raket HVAR ráže 127 mm. Díky tomu je Corsair vhodným letounem pro tankové bitvy, kde můžete útočit jak na nepřátelské tanky a po odhození bomb sloužit jako stíhačka a chránit vlastní tanky před nepřátelskými letouny.

Problémy stroje byly postupně vyřešeny modifikacemi konstrukce (odstranění vrchních klapek olejového chladiče, nový překryt kabiny, modifikace křídel pro odstranění nebezpečného chování při pádových rychlostech), problém špatného výhledu přes nos letounu pak vyřešila britská Fleet Air Arm, která Corsairy rovněž provozovala a jejíž piloti se naučili s Corsairem nalétávat na přistání lehce ze strany, kdy se pilot blížil k palubě v mírném úhlu (čímž měl stále na palubu dobrý výhled) a směr letu srovnal s palubou až těsně před dosednutím. Američané toto důvtipné řešení převzali a během roku 1944 proto mohl být Corsair konečně nasazen i jako palubní stíhačka. Některé nevýhody ale přetrvaly. Corsair byl velmi rychlým letounem, jeho malá obratnost při nízkých rychlostech z něj ale činila snadnou kořist pro agilní japonské stroje, pokud se pilot Corsairu nechal nalákat do manévrového souboje. Americkým pilotům proto bylo důrazně doporučováno nikdy se nepouštět s japonskými stroji do manévrových soubojů, a místo toho útočit s převahou rychlosti a po útoku se vzdálit z dostřelu. Ve hře není situace jiná - F4U-1D je čistokrevný “boom-and-zoom” letoun, který vám díky své retenci energie a výkonům ve střemhlavém letu umožňuje udeřit na nepřítele z výšky a poté rychle nastoupat zpět. Pokud se ale necháte nalákat do souboje na krátkou vzdálenost, mnoho nepřátelských letounů vás snadno vymanévruje - platí to nejen pro japonské, ale rovněž i pro německé, britské a sovětské stíhačky. Stoupavost Corsairu je spíše průměrná, proto vždy po začátku bitvy stoupejte stranou a nežeňte se bezhlavě do středu mapy. Buďte trpěliví - nabrat výšku s Corsairem sice zabere čas, ale odměnou je vám dostatek prostoru pro nerušené útoky z výškové i rychlostní převahy.



Sečteno a podtrženo, Corsair je stroj kombinující rychlost, skvělé výkony ve střemhlavém letu, výbornou retenci energie a efektivní výzbroj, na druhou stranu se vyznačuje průměrnou stoupavostí a nižší obratností při nízkých rychlostech. Využívejte proto Corsaira k boom-and-zoom úderům, během kterých se nebojte podržet prst na spoušti - munice máte více než dost. Pokud se pak sami ocitnete pod palbou, pevná konstrukce a vzduchem chlazený motor Corsairu vám umožní vrátit se na základnu i s těžkými poškozeními.

V reálu se F4U osvědčil jako vynikající stíhačka a stíhací bombardér - přezdívka letounu “Hvízdající smrt” má původ ve zvuku, který při vysokých rychlostech vydávaly olejové chladiče v kořenech křídel, nicméně není jasné, zda s touto přezdívkou přišli skutečně Japonci, nebo je to jen výplod amerických novinářů. Corsair se ctí sloužil během 2. sv. války a jeho pokročilé verze byly následně nasazeny i během Korejské války. I ve hře může být Corsair velmi úspěšný, pokud je ve správných rukou. Pokud si pak přejete s Corsairy setrvat o něco déle, máte možnost si po F4U-1D vyzkoumat verzi F4U-1C, která je vyzbrojena čtveřicí kanónů ráže 20 mm.

War Thunder tým (autor: Jan “RayPall” Kozák)


Přečtěte si více:
Su-27SM: Divoký Flanker!
Předobjednávka: Leopard 2A4M CAN
USS Des Moines se dočasně vrací u příležitosti svého výročí!
Možnost malých týmů v leteckých Realistických bitvách