Otcem legendárního stroje byl konstruktér továrny Supermarine, R.J.Mitchell, který ale v roce 1937 podlehl rakovině a už se tak bohužel nedožil největší slávy svého díla, celokovového dolnoplošníku s charakteristkým eliptickým křídlem. Prototyp Spitfiru, nesoucí označení K5054, popré vzlétl v roce 1936, a pouze o dva roky později již 19. peruť RAF na základně RAF Duxford obdržela první sériové Spitfiry Mk.I. Nejranější výrobní série měly dvojlistou dřevěnou vrtuli, která byla později nahrazena trojlistou celokovovou vrtulí de Havilland s možností volit mezi dvěma různými úhly náběhu listů vrtule, což zlepšilo celkové výkony stroje.

Spitfire Mk.Ia byl vybaven křídlem typu A, které bylo uzpůsobeno pro montáž osmi kulometů Browning ráže .303 (7,7 mm) s celkovou kapacitou střeliva 2800 nábojů (tj. 350 nábojů na hlaveň). Ve War Thunderu tato výzbroj sice postrádá údernost kanónů ráže 20 mm (jako například na letounech Bf 109 E-3 či Jak-1) či průbojnost a sílu baterie velkorážných kulometů ráže 12,7 mm (např. na P-40 či F4F), to ale neznamená, že je Spitfire bezbranný. Výzbroj osmi kulometů puškové ráže totiž oproti konkurentům nabízí větší kapacitu střeliva a o mnoho vyšší kadenci. Zvláště se tato výhoda projeví při užití zápalného trasovacího střeliva proti starším strojům s dřevěnou či plátěnou konstrukcí, jež je možné ve Spitfiru Mk.Ia potkat ve hře.

Během výroby Spitfirů verze Mk.I byl letoun neustále vylepšován a modifikován, všechna tato zlepšení pak byla již od počátku zakomponována do nové verze, označené Mk.II. Nejvýraznější změnou byla instalace výkonnějšího motoru Rolls-Royce Merlin Mk.XII o výkonu 1150 koní, jež disponoval startérem typu Coffman a novou chladící kapalinou tvořenou směsí vody a glykolu (předchozí verze Merlinu užívaly k chlazení čistý glykol). Výzbroj se u Mk.IIa nezměnila, to se ale mělo na základě bojových zkušeností během bitvy o Británii změnit. Piloti si stěžovali, že osm kulometů puškové ráže, které jsou umístěny po celé délce křídla, jsou nedostatečnou výzbrojí. Bylo proto rozhodnuto o vyzbrojení Spitfirů kanóny Hispano ráže 20 mm, montovanými v novém křídle typu B. Takto modifikované stroje se označovaly Mk.Ib, stejná konverze pak byla provedena i u Spitfirů Mk.IIa. Nově tak Spitfiry disponovaly výzbrojí dvou kanónů ráže 20 mm a čtyř kulometů ráže .303. První verze Hispan ale měly vážné nevýhody - kromě nízké kapacity bubnových zásobníků o 60 nábojích vadily hlavně problémy se spolehlivostí. Kanóny se přehřívaly a velmi často se zasekávaly po několika výstřelech, či dokonce nevypálily ani jednou. Ve hře je toto simulováno extrémně rychlým přehříváním kanónů u Spitfirů Mk.Ib a Mk.IIb, u kterých je proto doporučeno co nejrychleji vyzkoumat modifikaci “Nové 20 mm kanóny”. Rovněž je dobré investovat body osádky do schopnosti “Údržba zbraní”.

Pokud jste si na Spitfire Mk.Ia zvykli, v kokpitu verzí Mk.IIa a Mk.IIb se budete cítit jako doma, neboť všechny tyto tři stroje mají velmi prakticky shodné výkony i letové charakteristiky. Jedná se o lehké, velmi obratné stroje, které ve srovnání se soupeři v daném rozpětí BR excelují v manévrech při nízké rychlosti. Nebudete sice moci v horizontále vymanévrovat lehoučké japonské jednoplošné letouny či dvojplošné stíhačky, nicméně bez problémů se budete moci dostat za ocas naprosté většině německých, amerických či sovětských strojů. Rané verze Spitfirů mají poměrně dobrou stoupavost, oproti konkurenci ale mají horší retenci energie. Ve Spitfiru je proto velice snadné během pár manévrů pozbýt prakticky veškerou rychlost a energii, zvláště pak při vybírání střemhlavého letu či při úhybných manévrech, a je pak obtížné energii nabrat zpět.

Doporučujeme proto využívat Spitfire jako ryze manévrovou stíhačku, která naláká nepřítele do série prudkých zatáček a vymanévruje jej. Pokud pak potkáte soupeře, který je obratnější než vy, doporučujeme využít své rychlosti a zmizet z dostřelu. Rané Spitfiry proto budou svědčit hlavně hráčům preferujícím kompromis mezi obratností a rychlostí - tato vlastnost je užitečná zvláště proti letounům s pouze jednou výraznou silnou stránkou, jako například japonským A6M. Proti takovýmto strojům může zkušený hráč snadno využít jejich slabin.

Do poloviny roku 1941 byly všechny Spitfiry Mk.I nahrazeny verzí Mk.II, i ta ale v té době již byla nahrazována modernější verzí Mk.V, která vznikla původně jen jako “prozatimní varianta”, ale která slavila úspěch sama o sobě. Nezávisle na verzi a na národnosti pilota je ale nutno říci, že Spitfiry byly velmi oblíbenými stroji. Verze Mk.I a Mk.II pak připravily cestu pro nejenom čím dál tím výkonnější verze s motory Merlin, ale ve výsledku i pro vysoce výkonné verze s motorem Rolls-Royce Griffon - právě tyto vrcholové verze Spitfirů pak brázdily oblohu ještě na prahu éry proudových letounů.

War Thunder tým (autor: Scott “Smin1080p” Maynard)