Koncem 19. století byla otázka národnostního složení Rakouska-Uherska stále velmi aktuálním tématem, zvláště po ustavení dualistického uspořádání habsburské říše v roce 1867. České země a Slovensko povzbuzené národním osvobozením a inspirované úspěchem Uherska při snaze o získání větší autonomie, se rovněž aktivně snažily o co největší míru emancipace na habsburské monarchii v rámci federalismu – zvláště na přelomu 19. a 20. století sílily hlasy volající po co největší autonomii Čechů a Slováků v rámci Rakouska-Uherska.

Počátek 1. světové války v roce 1914 ale tyto snahy odsunul na vedlejší kolej, a domácí politická scéna utlumila svou činnost pod tlakem válečných událostí. To vedlo českou politickou scénu k přesunu zájmu z autonomie na vznik plně nezávislého státu. Ve válečné atmosféře ale za tyto aktivity hrozily represe ze strany vlády, a domácí politická scéna proto spíše setrvávala v nečinnosti. Pro zahraniční exil v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a Edvardem Benešem ale toto neplatilo. Naopak – tito tři muži od roku 1916 aktivně u mocností Dohody propagovali myšlenku rozpadu Rakouska-Uherska a vzniku samostatného státu Čechů a Slováků, jež by vznikl spojením území českých zemí a Horních Uher.

Tomáš Garrigue Masaryk

Velkou oporou v tomto úsilí byly československé legie. Tyto jednotky byly původně tvořeny Čechy a Slováky žijícími v Rusku, později ale začaly přijímat do svých řad i české a slovenské válečné zajatce a rovněž i dezertéry, kteří raději zběhli, než aby coby Slované po boku Němců a Maďarů bojovali proti jiným Slovanům – a to i přes riziko, že pokud budou v boji zajati rakousko-uherskými vojáky, čeká je takřka jistá poprava za velezradu. Nejslavnější chvílí čs. legií byla bezesporu bitva u Zborova, kde čeští a slovenští legionáři vydobyli velké vítězství nad silami Centrálních mocností a přiměli tím ruského cara zrušit veškerá omezení zřizování nových čs. jednotek, složených z válečných zajatců. Právě československé legie se posléze staly základem pro zřízení československého exilového vojska.

Na domácí půdě se zlomovým okamžikem stala Tříkrálová deklarace, podepsána 6. ledna 1918 – požadavek autonomie pro Čechy a Slováky a spojení těchto národů v jeden územní celek, nezávislý na Rakousku-Uhersku. Tato deklarace vznikla coby reakce na rakousko-uherské odmítnutí ruského návrhu na právo sebeurčení pro podřízené národy. Dalším pilířem pro vznik nového národa se pak stalo tzv. 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z 8. ledna 1918, kterými byly formulovány zásady uspořádání světa po konci 1. sv. Války. V bodě 11 Wilson požadoval osamostatnění národů spojených pod Rakouskem-Uherskem – jednalo se sice pouze o požadavek autonomie, šlo ale o významný precedens ve vztahu k podpoře vzniku samostatného československého státu.

Čtrnáctého října 1918 po významném diplomatickém úsilí stáli Edvard Beneš a Alois Rašín v Paříži u zrodu tzv. Prozatimní česko-slovenské vlády, jejímž předsedou se stal Tomáš Garrigue Masaryk – ve stejný den se rovněž v českých zemích uskutečnila generální stávka. Tato exilová vláda byla posléze uznána Japonskem, Spojeným královstvím, Srbskem, Itálií, Kubou, Belgií, Francií a samozzřejmě také i Spojenými státy. Novopečený rakousko-uherský monarcha a nástupce zesnulého Františka Josefa I., císař Karel I., se ještě na poslední chvíli pokusil integritu monarchie zachránit nabídkou autonomie pro Čechy, nikoliv však pro Slováky - tento návrh ale byl jednoznačně odmítnut. 17. října pak Masaryk zaslal prezidentu Wilsonovi prohlášení československé nezávislosti, které vstoupilo v platnost pod názvem Washingtonská deklarace. Wilson tento dokument přijal a 20. října 1918 dal Rakousku-Uhersku jasně najevo, že přijme pouze nezávislé, nikoliv pouze autonomní Československo a že toto je podmínkou pro uzavření příměří.

Titulní strana Lidových novin z 29.10.1918

Osmadvacátého října 1918 okolo deváté hodiny ranní byl jménem nově ustaveného Národního výboru v čele s Antonínem Švehlou a Františkem Soukupem obsazen Obilní ústav, čímž bylo zabráněno odvozu obilí na frontu po železnici. Zpráva o tom, že Rakousko-Uhersko uznalo podmínky mírové dohody (a tím pádem i vznik samostatného Československa) se bleskovou rychlostí šířila po českých zemích. V ulicích měst vypukl jásot, lidé strhávali a ničili rakousko-uherské znaky a večer tohoto památného dne Národní výbor schválil první zákon – zákon o zřízení samostatného státu československého. Tuto zprávu následovalo památné provolání Národního výboru, jež bylo zahájeno slovy "Lide československý! Tvůj odvěký sen se stal skutkem! Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa..." V následujících dnech byla státní moc převzata československými úřady ve všech velkých městech a 30. října bylo Martinskou deklarací Slovensko oficiálně připojeno k českým zemím. Nejprve formálně, nyní už i geograficky, nový stát byl na světě...

Ačkoliv pak proces vzniku Československa byl dlouhodobý, dodnes si jako den vzniku samostatného Čs. Státu připomínáme právě 28. říjen.

War Thunder tým (autor: Jan "RayPall" Kozák)