Wick dostal za 50. sestřel Pohár letců.

Po jeho návratu do služby byl na západní frontě klid. Desátého května 1940 ale období míru skončilo – německá armáda zaútočila na Francii a země Beneluxu. Wick v té době nemohl létat, neboť jeho letoun, Bf 109 E-3 „Žlutá 2“ procházel výměnou motoru, 17. května ale mohl konečně vzlétnout. Hned při jeho premiéře nad Francií prokázal své umění – během jediné mise sestřelil hned tři francouzské bombardéry Lioré-et-Olivier LeO 45 a do června 1940 již měl na kontě 10 sestřelů potvrzených a dva pravděpodobné (Wick si nárokoval dvojici britských letounů Fairey Swordfish, sestřely ale kvůli absenci svědků nemohly být potvrzeny). 6. června, ve stejný den kdy získal svůj devátý a desátý sestřel, se pak Wick stal prvním pilotem I. Gruppe JG 2, který odlétal sto bojových misí a byl vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Po pádu Francie se Wick se čtrnácti sestřely stal třetím nejúspěšnějším stíhačem Luftwaffe, v červenci byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant) a bylo mu svěřeno velení 3. Staffel JG 2. Ve stejné době Luftwaffe zahájila leteckou kampaň namířenou proti britským ostrovům a hájící RAF – šlo o úvodní akordy slavné bitvy o Británii.

Wick, jež proslul svým agresivním a odhodlaným pojetím boje, i nadále podával skvělé výkony, a 24. srpna získal svůj dvacátý sestřel, za což mu byl o tři dny později udělen Rytířský kříž, který mu předal Hermann Göring osobně. Po čtyřdenním odpočinku v Berlíně s rodinou a návratu na frontu byl Wick povýšen na kapitána (Hauptmann) a byl jmenován velitelem 1. Gruppe JG 2. Jeho konto se během zářijových soubojů s britskými stíhačkami Spitfire a Hurricane více než zdvojnásobilo, a 5. října dokázal během jednoho dne sestřelit plných pět britských stíhaček nad ostrovem Wight – tato oblast byla od té doby oblíbeným Wickovým revírem. Za tento čin byl odměněn Dubovými listy ke svému Rytířskému kříži, které mu osobně předal sám Adolf Hitler. Byl teprve čtvrtým držitelem tak vysokého vyznamenání, a získal tak status celebrity. Vrchní velení si Wicka předcházelo, a propaganda z něj učinila válečného hrdinu a celebritu. Wicka náhlá sláva změnila k horšímu – na tiskové konferenci v Berchtesgadenu, jež se konala v říjnu 1940, Wick nabubřele prohlašoval, že úroveň britských pilotů je k smíchu a zašel až tak daleko, že své britské soupeře otevřeně nazýval zbabělci. Ani pro britskou protivzdušnou obranu neměl Wick nic než slova pohrdání, a Luftwaffe podle něj byla neomezeným vládcem britského vzdušného prostoru. O dva týdny později byl Wick povýšen na majora a bylo mu svěřeno velení eskadry JG 27. Wickovi se ale nechtělo opouštět JG 2 a proto osobně promluvil s Göringem. Ten mu vyhověl, a Wick místo toho získal velení nad JG 2.

Šestého listopadu 1940 Wick během jedné mise sestřelil dva Hurricany a tři Spitfiry, sedmého listopadu přidal další Hurricane, a 10. listopadu poslal k zemi Spitfire, čímž své konto navýšil na 54 potvrzených sestřelů a mohl se tak rovnat jak legendárnímu Adolfu Gallandovi, tak i svému někdejšímu mentorovi, Werneru Möldersovi, se kterým sdílel čelo tabulky počtu sestřelů. Další střetnutí s letouny RAF pak nastalo až 28. listopadu 1940, kdy Wick nedaleko ostrova Wight zničil Spitfire. Nejenže tím překonal Mölderse, ale zároveň se stal nejúspěšnějším stíhacím pilotem v aktivní službě na celém světě. Wick nehodlal zahálet a po doplnění munice a paliva ve 4 hodiny 10 minut odpoledne téhož dne odstartoval znovu a opět zamířil k ostrovu Wight.

Wickovy jednotky se skládaly ze strojů Bf 109.

Severozápadně od Wightu Wick spatřil formaci Spitfirů, které nabíraly výšku a mířily přímo k Němcům. Wick neváhal a zavelel k útoku, a messerschmitty se na Angličany z výškové převahy vrhnuly. Wickovým zbraním padl za oběť Spitfire poručíka Paula Baillona ze stavu 609. perutě RAF. Byl to Wickův šestapadesátý a zároveň i poslední sestřel. Jen chvíli poté byl totiž jeho messerschmitt zasažen palbou dalšího Spitfiru. Nadporučík Rudolf Pflanz sice hned poté útočníka zlikvidoval, Wick ale musel kokpit svého stroje opustit na padáku a brzy zmizel z dohledu. Několik britských pilotů si nárokovalo sestřel, s největší pravděpodobností se ale Wickovým přemožitelem stal kapitán John Dundas, jež byl krátce poté Pflanzem sestřelen a zabit.

Okamžitě poté, co zpráva o Wickově sestřelení dorazila na pevninu, bylo zahájeno rozsáhlé pátrání. Dle Göringova rozkazu byla oblast, kde byl Wick spatřen naposledy, celou noc prohledávána německými torpédovými čluny, které byly následující den vystřídány ostatními plavidly. Pátrání se účastnily i hydroplány námořní záchranné služby Seenotdienst, jež byly eskortovány stíhačkami Bf 109, ani ty ale slavného pilota nenalezly. Čtvrtého prosince 1940 byl Wick prohlášen za nezvěstného, bylo mu 25 let. Spojenecký tisk sice během ledna 1941 zveřejnil informaci, že Wick byl ve skutečnosti zajat Brity a je internován v táboře pro válečné zajatce v Kanadě, tato informace se ale později ukázala jako chybná.

Wick se dá nazvat ztělesněním stereotypního obrazu stíhací pilota – byl agresivní, sebevědomý, prostořeký a miloval slávu a pozornost. Zároveň ale byl oblíbený mezi svými podřízenými, kteří se mu odvděčili pevnou loajalitou. Ta byla oboustranná – traduje se, že když polní maršál Hugo Sperrle prováděl inspekci Wickovy perutě, stěžoval si na nedbalý zevnějšek pozemního personálu. Wickova odpověď zněla, že tito muži pracují ve dne v noci na tom, aby udrželi stíhačky letuschopné, a že mají na práci lepší věci než starosti o svůj účes. Při jiné příležitosti zase Wick prohlásil, že chce bojovat, a že pokud má v boji zemřít, chce „s sebou“ vzít tolik nepřátel, kolik jen bude moci. Je třeba říci, že svůj cíl splnil.

War Thunder tým (autor: Mark Barber)