War Thunder background
Major Helmut Wick
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Bf 109, identická s tou, se kterou létal major Helmut Wick.

Osmadvacátého prosince 1940 oblohou severozápadně od ostrova Wight burácel zvuk leteckých motorů a ostré staccato kulometné a kanónové výzbroje. Trojice německých stíhaček Messerschmitt Bf 109 E ze štábní letky eskadry JG 2 sváděla urputný souboj s letouny Supermarine Spitfire ze stavu 609. perutě RAF. V kokpitu jednoho z messerschmittů seděl nadporučík Rudolf Pflanz. V jednu chvíli spatřil, jak jeden z jeho kolegů poslal k zemi Spitfire. Britové ale takřka okamžitě odpověděli – za tu samou „stodevítku“ se vzápětí zavěsil další Spitfire pálící ze všech hlavní. Pflanz pozoroval, jak pilot padajícího messerschmittu odhodil překryt kabiny a opustil kokpit na padáku. Neměl ale čas na sledování osudu svého kolegy – Pflanz zachytil Spitfire do zaměřovače a do britské stíhačky se zařízla dávka z jeho kanónů a kulometů. Spitfire přešel do pádu a roztříštil se o hladinu moře s pilotem bezvládně zhrouceným v kokpitu. V tu chvíli Pflanz nemohl tušit, že právě sestřelil pilota, jež jen pár chvil předtím porazil Helmuta Wicka – nejúspěšnější německé stíhací eso celé bitvy o Británii. Wickův padák byl naposledy spatřen, jak zvolna klesá k hladině moře. Pak zmizel z dohledu.

Helmut Wick v říjnu 1940.

Helmut Wick se narodil 5. října 1915 v jihoněmeckém Mannheimu, spolková země Bádensko-Württembersko, jako nejmladší ze tří dětí. Jeho otec, dopravní inženýr, byl expert na stavbu silnic a dálnic, a jelikož v té době probíhaly stavební práce na silnicích po celém Německu, musel často cestovat, a svou rodinu brával s sebou. Mladý Helmut proto velkou část dětství strávil na cestách – v roce 1919 se Wick s rodinou přestěhoval do Hannoveru - zde v roce 1922 bohužel zemřela jeho matka, po čemž otec přivedl rodinu do východního Pruska, odkud se v roce 1935 Wickovi přestěhovali do Berlína, kde již zůstali natrvalo. Zde Helmut ještě v témže roce úspěšně odmaturoval. Původně Wick plánoval, že se stane lesníkem. Nakonec ale zatoužil po tom, stát se letcem, a absolvoval proto přijímací testy do kurzu pro důstojníky nově vzniklé Luftwaffe. V přijímacích testech dosáhl ohromujících výsledků a byl proto přijat v hodnosti důstojnického kadeta (Fahnenjunker). Po ukončení povinné služby v Říšské pracovní službě (Reichsarbeitdienst) pak 6. dubna 1936 v Drážďanech započal svůj výcvik. Wick nebyl bezchybným studentem – jeho letecké umění bylo hodnoceno jako průměrné, a měl problémy s teoretickými znalostmi týkajícími se létání, zvláště pak s těmi, které jej nezajímaly. Nakonec ale byl schopen úspěšně složit závěrečné zkoušky, a byl umístěn k II. Gruppe Jagdgeschwader 135, kde létal na stíhačkách Arado Ar 68. Na podzim roku 1938 pak získal hodnost poručíka a v lednu následujícího roku byl převelen k eskadře JG 133.

Během služby u JG 133 Wick prodělal přeškolení na Messerschmitt Bf 109. Výkonný jednoplošník byl velkým skokem od archaického dvojplošníku Ar 68 s otevřeným kokpitem, Wick ale měl to štěstí, že jeho velícím důstojníkem nebyl nikdo jiný než Werner Mölders, veterán občanské války ve Španělsku a velezkušený stíhací pilot. Wick se vyznačoval tvrdohlavostí a prostořekostí, ale Mölders, jež si díky svému otcovskému přístupu k podřízeným od pilotů vysloužil přezdívku Vati („Tatínek“), v něm dokázal rozeznat velký potenciál. Pod Möldersovým vedením pak Wick dokázal své schopnosti rozvinout natolik, že se stal velitelem sekce. Kariérní postup šel ruku v ruce s velkými změnami v osobním životě, neboť v srpnu 1939 se Wick oženil se svou přítelkyní Ursule, jež v té době byla již v pokročilém stádiu těhotenství.

Na konci srpna 1939 byl Wick opět převelen, tentokrát k 3. Staffel eskadry JG 2. Zatímco německá armáda postupovala Polskem v úvodních dnech právě vypuknuvší 2. sv. války, JG 2 byla pověřena obranou vzdušného prostoru nad Berlínem. Během podzimu a zimy roku 1939 pak byla JG 2 převelena k západním hranícím Německa, kde probíhala tzv. válka vsedě neboli „Sitzkrieg“ – jak německá, tak spojenecká vojska setrvávala ve svých zákopech a kromě občasných dělostřeleckých přepadů a průzkumných letů vládl v oblasti klid. I přes tento patový stav ale Wick dokázal 22. listopadu sestřelit francouzskou stíhačku Curtiss Hawk 75 ze stavu Groupe de Chasse II/4 a tím otevřít své konto vzdušných vítězství. Toto vzdušné vítězství Wickovi vyneslo vyznamenání Železným křížem 2. třídy a bylo mu povoleno odjet na Vánoce domů za svou manželkou a novorozeným synem Walterem.



Wick dostal za 50. sestřel
Pohár letců.

Po jeho návratu do služby byl na západní frontě klid. Desátého května 1940 ale období míru skončilo – německá armáda zaútočila na Francii a země Beneluxu. Wick v té době nemohl létat, neboť jeho letoun, Bf 109 E-3 „Žlutá 2“ procházel výměnou motoru, 17. května ale mohl konečně vzlétnout. Hned při jeho premiéře nad Francií prokázal své umění – během jediné mise sestřelil hned tři francouzské bombardéry Lioré-et-Olivier LeO 45 a do června 1940 již měl na kontě 10 sestřelů potvrzených a dva pravděpodobné (Wick si nárokoval dvojici britských letounů Fairey Swordfish, sestřely ale kvůli absenci svědků nemohly být potvrzeny). 6. června, ve stejný den kdy získal svůj devátý a desátý sestřel, se pak Wick stal prvním pilotem I. Gruppe JG 2, který odlétal sto bojových misí a byl vyznamenán Železným křížem 1. třídy. Po pádu Francie se Wick se čtrnácti sestřely stal třetím nejúspěšnějším stíhačem Luftwaffe, v červenci byl povýšen na nadporučíka (Oberleutnant) a bylo mu svěřeno velení 3. Staffel JG 2. Ve stejné době Luftwaffe zahájila leteckou kampaň namířenou proti britským ostrovům a hájící RAF – šlo o úvodní akordy slavné bitvy o Británii.

Wick, jež proslul svým agresivním a odhodlaným pojetím boje, i nadále podával skvělé výkony, a 24. srpna získal svůj dvacátý sestřel, za což mu byl o tři dny později udělen Rytířský kříž, který mu předal Hermann Göring osobně. Po čtyřdenním odpočinku v Berlíně s rodinou a návratu na frontu byl Wick povýšen na kapitána (Hauptmann) a byl jmenován velitelem 1. Gruppe JG 2. Jeho konto se během zářijových soubojů s britskými stíhačkami Spitfire a Hurricane více než zdvojnásobilo, a 5. října dokázal během jednoho dne sestřelit plných pět britských stíhaček nad ostrovem Wight – tato oblast byla od té doby oblíbeným Wickovým revírem. Za tento čin byl odměněn Dubovými listy ke svému Rytířskému kříži, které mu osobně předal sám Adolf Hitler. Byl teprve čtvrtým držitelem tak vysokého vyznamenání, a získal tak status celebrity. Vrchní velení si Wicka předcházelo, a propaganda z něj učinila válečného hrdinu a celebritu. Wicka náhlá sláva změnila k horšímu – na tiskové konferenci v Berchtesgadenu, jež se konala v říjnu 1940, Wick nabubřele prohlašoval, že úroveň britských pilotů je k smíchu a zašel až tak daleko, že své britské soupeře otevřeně nazýval zbabělci. Ani pro britskou protivzdušnou obranu neměl Wick nic než slova pohrdání, a Luftwaffe podle něj byla neomezeným vládcem britského vzdušného prostoru. O dva týdny později byl Wick povýšen na majora a bylo mu svěřeno velení eskadry JG 27. Wickovi se ale nechtělo opouštět JG 2 a proto osobně promluvil s Göringem. Ten mu vyhověl, a Wick místo toho získal velení nad JG 2.

Šestého listopadu 1940 Wick během jedné mise sestřelil dva Hurricany a tři Spitfiry, sedmého listopadu přidal další Hurricane, a 10. listopadu poslal k zemi Spitfire, čímž své konto navýšil na 54 potvrzených sestřelů a mohl se tak rovnat jak legendárnímu Adolfu Gallandovi, tak i svému někdejšímu mentorovi, Werneru Möldersovi, se kterým sdílel čelo tabulky počtu sestřelů. Další střetnutí s letouny RAF pak nastalo až 28. listopadu 1940, kdy Wick nedaleko ostrova Wight zničil Spitfire. Nejenže tím překonal Mölderse, ale zároveň se stal nejúspěšnějším stíhacím pilotem v aktivní službě na celém světě. Wick nehodlal zahálet a po doplnění munice a paliva ve 4 hodiny 10 minut odpoledne téhož dne odstartoval znovu a opět zamířil k ostrovu Wight.

Wickovy jednotky se skládaly ze strojů Bf 109.

Severozápadně od Wightu Wick spatřil formaci Spitfirů, které nabíraly výšku a mířily přímo k Němcům. Wick neváhal a zavelel k útoku, a messerschmitty se na Angličany z výškové převahy vrhnuly. Wickovým zbraním padl za oběť Spitfire poručíka Paula Baillona ze stavu 609. perutě RAF. Byl to Wickův šestapadesátý a zároveň i poslední sestřel. Jen chvíli poté byl totiž jeho messerschmitt zasažen palbou dalšího Spitfiru. Nadporučík Rudolf Pflanz sice hned poté útočníka zlikvidoval, Wick ale musel kokpit svého stroje opustit na padáku a brzy zmizel z dohledu. Několik britských pilotů si nárokovalo sestřel, s největší pravděpodobností se ale Wickovým přemožitelem stal kapitán John Dundas, jež byl krátce poté Pflanzem sestřelen a zabit.

Okamžitě poté, co zpráva o Wickově sestřelení dorazila na pevninu, bylo zahájeno rozsáhlé pátrání. Dle Göringova rozkazu byla oblast, kde byl Wick spatřen naposledy, celou noc prohledávána německými torpédovými čluny, které byly následující den vystřídány ostatními plavidly. Pátrání se účastnily i hydroplány námořní záchranné služby Seenotdienst, jež byly eskortovány stíhačkami Bf 109, ani ty ale slavného pilota nenalezly. Čtvrtého prosince 1940 byl Wick prohlášen za nezvěstného, bylo mu 25 let. Spojenecký tisk sice během ledna 1941 zveřejnil informaci, že Wick byl ve skutečnosti zajat Brity a je internován v táboře pro válečné zajatce v Kanadě, tato informace se ale později ukázala jako chybná.

Wick se dá nazvat ztělesněním stereotypního obrazu stíhací pilota – byl agresivní, sebevědomý, prostořeký a miloval slávu a pozornost. Zároveň ale byl oblíbený mezi svými podřízenými, kteří se mu odvděčili pevnou loajalitou. Ta byla oboustranná – traduje se, že když polní maršál Hugo Sperrle prováděl inspekci Wickovy perutě, stěžoval si na nedbalý zevnějšek pozemního personálu. Wickova odpověď zněla, že tito muži pracují ve dne v noci na tom, aby udrželi stíhačky letuschopné, a že mají na práci lepší věci než starosti o svůj účes. Při jiné příležitosti zase Wick prohlásil, že chce bojovat, a že pokud má v boji zemřít, chce „s sebou“ vzít tolik nepřátel, kolik jen bude moci. Je třeba říci, že svůj cíl splnil.

War Thunder tým (autor: Mark Barber)


V budoucnu do hry zařadíme emblém eskadry JG 2 "Richthofen":

 

 
emblém vytvořil Jej 'CharlieFoxtrot' Ortiz
Přečtěte si více:
Představujeme velkou aktualizaci “Seek & Destroy”!
MPK Pr.11451: Nadvláda v mělkých vodách
Seek & Destroy: Vylepšení & úpravy
Den německého námořnictva: Dvě lodě a emblém!