War Thunder background
Kanón ŠVAK
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Dolgušinova La-7, prémiový letoun vyzbrojen dvojicí 20mm kanónů ŠVAK, který lze zakoupit v obchodu Gaijin.Net


Lehký tank T-60 v muzeu Kubinka.

Kanón ŠVAK (rusky ШВАК, název je zkratkou pro Špitalnyj-Vladimirov Aviacionyj Krupnokalibernyj neboli Špitalného-Vladimirův letecký velkorážný), zřejmě nejrozšířenější sovětský kanón ráže 20 mm během 2. sv. války, má své kořeny v roce 1931, kdy sovětská vláda nařídila vytvořit velkorážný letecký kulomet domácí výroby, jež by užíval nově vyvinutý náboj ráže 12,7x108 mm. Tohoto úkolu se zhostili Boris Špitalnyj a Semjon Vladimirov, dva sovětští konstruktéři, kteří převzali mechanismus kulometu ŠKAS ráže 7,62 mm, a upravili jej pro užívání munice větší ráže. Nakonec ale nemohl být náboj 12,7x108 mm použit, neboť mechanismus zbraně nebyl uzpůsoben na střelivo s drážkami pro vytahovač nábojnic, a proto musel být náboj upraven přidáním rozšířeného okraje – tento náboj se v dokumentaci od klasického lišil příponou R, tj. 12,7x108R. Sériová výroba 12,7 mm ŠVAKu se rozjela v roce 1935, po méně než sto kusech byla ale ještě ten samý rok zastavena kvůli vážným problémům designu. Modifikace mechanismu kulometu ŠKAS si vyžádala zvýšení počtu pohyblivých součástek, kvůli čemuž byl kulomet velmi složitý a nákladný na výrobu, a rovněž trpěl vysokým počtem mechanických závad. Co 12,7 mm ŠVAKu ale zlomilo vaz definitivně, byla právě nestandardizovaná munice, která působila problémy s logistikou. ŠVAK byl proto vystřídán kulometem Berezin UB, který užíval standardizovaný náboj a byl o mnoho zdařilejší konstrukcí. Jedinými stroji, na které byl 12,7 mm ŠVAK namontován, byla trojice stíhaček Polikarpov I-16 typ 16, které měly zbraň montovanou v ose vrtule. Tato varianta se ale do sériové výroby nedostala, stejně jako prototypový stíhací letoun Jacenko I-28 smíšené konstrukce. ŠVAK ale nebyl zapomenut, a v roce 1936 jej Špitalnyj a Vladimirov přepracovali tak, aby mohl užívat náboj 20x99R mm.

Výsledný 20 mm ŠVAK byl automatický kanón nabíjený z rozpadajícího se nábojového pásu, který ke svému chodu využíval odběr prachových plynů a sklopný závěr. Nezvyklým prvkem konstrukce, zděděným z kulometu ŠKAS, byla takzvaná „nábojová klec“ – šlo o otáčivý buben o kapacitě až 11 střel, který měl za úkol zajistit plynulé vytahování nábojů z pásu a bezpečné vyhazování článků pásu. Kanón měl díky tomuto systému velmi hladký chod, a snižoval riziko vzpříčení nábojů v pásu a zaseknutí přívodu munice. Oproti ŠKASu byla ale trubice pro odvod prachových plynů umístěna pod hlavní, zbraň rovněž disponovala regulátorem toku plynů typu Berthier, který umožňoval volit mezi celkem čtyřmi kadencemi. V závislosti na verzi (viz níže) tak měl ŠVAK kadenci 700-800 ran za minutu a úsťová rychlost činila maximálně 790 m/s. Co se zásoby střeliva týče, obvyklá kapacita nábojových pásů byla buď 120, případně 180 nábojů.

Existovaly celkem čtyři verze ŠVAKu, jež byly označené zkratkami MP, KP, TP a SP a lišily se primárně kadencí a délkou hlavně. Nejdelší hlaveň měla varianta MP, jež byla označována též jako TNŠ, a byla určena pro užití v lehkých tancích – konkrétně se jednalo o tanky T-30 a T-60 (druhý jmenovaný je dostupný i ve War Thunderu). Označení KP nesla varianta určená pro instalaci v křídlech, jež byla užita například u letounu Polikarpov I-16 typ 28, případně u raných sérií bitevníku Iljušin Il-2 Šturmovik (oba tyto stroje jsou rovněž dostupné ve War Thunderu). Jako TP pak byly označovány kanóny určené pro pohyblivé instalace v obranných věžích bombardérů, jako například na pozdějších sériích těžkého bombardéru Jermolajev Jer-2, či na těžkém bombardéru Petljakov Pe-8. Nejrozšířenější variantou kanónu ale byla varianta SP, vybavena synchronizačním zařízením. Ta se užívala na stíhacích letounech – kanóny byly buď montovány v trupu a střílely skrze okruh vrtule (jako například na stíhačkách Lavočkin La-5/La-7), případně byly umístěny mezi válci motoru, a pálily skrze osu vrtule (případ prakticky všech stíhacích letounů Jakovlev).

Křídlo Bf 109 po zásazích 20mm náboji ze ŠVAKu

Během války bylo pro kanón dostupných několik různých druhů munice. Výbušná munice se zápalnou složkou se označovala jako OZ, a vyráběla se i ve verzi se stopovkou (v tom případě nesla označení OZT). Alternativou pak byla výbušná munice s fragmentačním obalem, jež se označovala jako OF, a byla často doplňována zápalnou složkou (označení OFZ). Co se průbojné munice týče, standardní průbojná zápalná munice byla označována BZ (či BZT v případě přítomnosti stopovky) a byla schopná probít až 24 mm pancíře na vzdálenost 100 metrů. Některé zdroje se ale zmiňují i o podkaliberní munici, jež byla navržena pro užití v tankové variantě TNŠ. Tento náboj s wolframovým jádrem pak bylpodle těchto zdrojů schopný na vzdálenost až 350 metrů probít boční pancéřování německých tanků PzKpfw III a PzKpfw IV o tloušťce 30 mm.

Kanón ŠVAK se během války více než osvědčil, neboť oproti svému nepodařenému předchůdci šlo o velmi spolehlivou, kompaktní a účinnou zbraň, jež se vyznačovala i vysokou kadencí – pro srovnání, maximální kadence ŠVAKu, tj. 800 ran za minutu, překonávala jak německé kanóny MG 151/20 (740 ran za minutu), tak i britské kanóny Hispano (600-700 ran za minutu). Celkově se vyrobilo přes 100 000 kusů ŠVAKu, a výroba krátce pokračovala i po skončení války. ŠVAK byl ale brzy nahrazen kanónem Berezin B-20 stejné ráže, který konstrukčně vycházel z kulometu Berezin UB a vyznačoval se stejnou kadencí i úsťovou rychlostí, byl ale o mnoho lehčí (pouze 25 kg oproti téměř 40 kilogramům hmotnosti ŠVAKu).

War Thunder tým (autor: Jan “RayPall” Kozák)



Přečtěte si více:
Sledujte Air Superiority 2024 a získejte unikátní ceny z Twitch Drops!
Den amerických ozbrojených sil: Oslavujeme s novým emblémem!
Fair Play: květen 2024
Den vítězství ve War Thunderu!