War Thunder background
Jiří Maňák – velitel perutě Typhoonů
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Historická kamufláž Typhoonu velitele perutě Jiřího Maňáka, 198. peruť RAF, květen 1943
kamufláž vytvořil hráč Paegas | stáhněte zde

Jedním z pouhých tří Čechoslováků, kterým bylo svěřeno velení nad britskou perutí, byl Jiří Maňák. Dne 1. 5. 1943 se stal po Františku Fajtlovi v pořadí druhým Čechoslovákem, který se dostal na funkci velitele britské perutě. Třetím a posledním z našich letců, bylo československé eso a hvězda let 1943–1944 Otto Smik. S odstupem času lze vidět, že tato velká pocta, která byla oceněním jejich mimořádných schopností, měla i svoji hořkou část. Všichni tři stíhači totiž zakončili svoje působení u jim svěřených perutí sestřelením nad okupovanou Evropou. Nejdéle ve své funkci vydržel hrdina dnešního příběhu, jehož čas u jeho 198. perutě se naplnil 28. 8. 1943.

Airacobra Mk.I od 601. perutě, srpen 1941

S/Ldr Jiří Maňák, se narodil 16. 12. 1916 v Českých Budějovicích. Jeho otec Jaroslav Maňák byl propagátorem letectví, a tudíž měl mladý Jiří Maňák dobré podmínky k tomu, aby naprosto propadl letectví. Ještě před složením maturity a odchodem na prezenční vojenskou službu v roce 1935 se zúčastnil několika plachtařských kurzů a dosáhl na diplom pilota sportovních letadel. Během vojny se z něho stal letecký pozorovatel u Leteckého pluku 3 a následně po rozhodnutí zůstat v armádě nastoupil v roce 1937 na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Současně také zahájil letecký výcvik. Během mobilizace byl ovšem přidělen coby letecký pozorovatel na Aviích B.71 u Leteckého pluku 6.

Po vzniku Protektorátu odešel 28. 6. 1939 do Polska a následně odplul do Francie. Po propuknutí války byl nejdříve poslán na kurz palubních střelců do Tours, z kterého se mu podařilo v lednu 1940 dostat ke stíhacímu výcviku v Etampes. Výcvik se táhl a během pádu Francie byl stále v pilotní škole a do boje nezasáhl. Po evakuaci do Velké Británie byl přidělen nejdříve k 310. peruti, odkud směřoval vzhledem k nedokončenému stíhacímu výcviku k výcvikových jednotkám 12. OTU a 56. OTU.

Po ukončení operačního výcviku byl přiřazen 26. 11. 1940 k 601. peruti (County of London), u které zůstal až do 15. 11. 1941 a dosáhl během tohoto období v kabině Hurricanu Mk.IIB dvou jistých sestřelů Bf 109 F. Prvního sestřelu dosáhl 6. 5. 1941 a druhého 2. 6. 1941. Kromě Hurricanů si vyzkoušel u 601. peruti i nevšední Airacobra Mk.I. V srpnu 1941 se stala 601. peruť jedinou jednotkou vyzbrojenou Airacobrami Mk.I. Jelikož letouny nevyhovovaly bojovým podmínkám západní Evropy, tak netrvalo dlouho a Airacobra Mk.I uzavřela svoji bojovou kariéru u RAF. Bylo uskutečněno 9 bojových letů na 5 letounech, z nich dva lety podnikl Jiří Maňák. 10. 10. 1941 s letounem Airacobra Mk.I (AH595, UF–M) poškodil u Gravelines několik invazních lodí a následujícího dne provedl ozbrojený protilodní průzkum.

Šest Hurricanů Mk.IIB od 601.sqn v létě 1941

Od 15. 11. 1941 až do 7. 7. 1942 byl na odpočinku u 61. OTU v Rednalu. Téměř osudnou se mu stala nehoda z 26. 6. 1942, kdy mu žák ustřihl vrtulí záď jeho Spitfiru Mk.I (R6991, KR–T) a on musel využít služeb svého padáku. Po odpočinku následovalo zařazení k 81. peruti vyzbrojené Spitfiry Mk.VB. Po měsíci se stěhoval znovu. Tentokrát k 611. peruti (West Lancashire) vyzbrojené Spitfiry F Mk.IXC. V jejich řadách dosáhl na dva poškozené Fw 190 A. Jednoho poškodil během operace Jubilee 19. 8. 1942 a druhého 5. 9. 1942. V obou případech letěl ve Spitfiru F Mk.IXC s kódovým označením FY–N (BS116).

Dne 23. 9. 1942 se stěhoval znovu. Novým působištěm se stala nedávno založená 182. peruť s výzbrojí kombinující Typhoon Mk.IA, Typhoon Mk.IB a pro snazší přechod na nový typ disponující také staršími Hurricany Mk.I a Mk.X. Měsíc po příchodu se stal velitelem A–letky. Po prohlášení perutě za bojeschopnou 1. 1. 1943 se Maňákovi dostalo pocty uskutečnit první bojový let 182. perutě. První akce připadla na 3. 1. 1943, kdy provedl spolu se svým číslem útok na invazní bárky v okolí Brugge. Pumami o hmotnosti 250 lb se mu podařilo poškodit několik invazních lodí. Následovala řada úspěšných akcí, které nakonec dopomohly k tomu, že byl za svoje bojové výkony a velící schopnosti vybrán k velení britské 198. perutě.

Hawker Typhoon Mk.IB od 198. perutě na letišti v Manstonu, leden 1944

Dne 1. 5. 1943 byl jmenován velitelem perutě. Ve výzbroji perutě byl pro Maňáka již dobře známý Typhoon Mk.IB. 198. peruť sídlila v Manstonu a v čele s Maňákem podnikala nejrůznější bojové akce. Jednalo se o útoky na pozemní a námořní cíle, protilodní průzkum, hlídkování nad nepřátelskými letišti a stíhací akce. Za období jeho velení se mu podařilo pozdvihnout úroveň 198. perutě a přitom sám dosahoval v akcích značných úspěchů. V první polovině července se mu podařilo při čtyřech bojových letech vyřadit čtyři lokomotivy, z nichž jedna mu byla připsána jako zničená a tři jako těžce poškozené. Úspěšnou dráhu velitele perutě nakonec přetrhl nešťastný 28. 8. 1943.

Osudným letem se stal stíhací sweep nad okupované Nizozemsko, který byl na podporu bitevních Hurricanů Mk.IV chystajících se zaútočit raketami SAP 60 na vrata kanálu Welmeldinghe. Na akci vzlétla v 18:46 z Manstonu čtveřice Typhoonů od 198. perutě pod vedením S/Ldr Jiřího Maňáka letícího v Typhoonu Mk.IB (JP613, TP–N). Dále formaci tvořili F/Lt L. S. B. Scott, F/O A. W. Breck a P/O R. Abbott. Po překročení belgického pobřeží zaúřadovala protiletecká obrana. Poblíž belgického Knokke v čase 18:59 vybuchl granát z protiletadlového děla poblíž Maňákova letounu. Střepiny granátu si našly cestu k chladiči Typhoonu, který začal vypouštět černý a později bílý dým. Zhruba ve stejnou chvíli byl ohlášen konec akce pro špatné počasí. Nikdo ze čtyřky Typhoonu nezpozoroval zásah od flaku a i přes ohlášení konce akce se chtěli poohlédnout po nějakém vlaku. O chvíli později již hlouběji ve vnitrozemí byl zjištěn nejen zásah Maňákova letounu, ale i Typhoona Scotta, který zvolil nouzové přistání na pobřeží u města Breskens. Po přistání Scott upadl do zajetí.

Jiří Maňák na poválečném snímku

S/Ldr Jiří Maňák se rozhodl dotáhnout svůj Typhoon nad moře, aby ho mohla vytáhnout britská záchranná služba. Bohužel teplota glykolu stoupala a při opětovném překročení pobřeží se začal zadírat motor. Moře bylo hodně rozbouřené a přistání s těžkým Typhoonem vypadalo jako nemožné. Maňák odhodil kryt kabiny a pomalu klouzal k mořské hladině. Ideálně by se mělo přistávat podél vln, aby nešel letoun ihned pod hladinu, což se nezdařilo. Typhoon mířil přímo proti vlnám. Při dopadu na hladinu měl Maňák obrovské štěstí, protože i přes převrácení letounu a okamžité potopení se mu povedlo uvolnit kurty a dostat se z kabiny. Nacházel se hluboko pod vodou, ale i přes ztrátu orientace nezazmatkoval a sáhl po kohoutku záchranné vesty a ta ho vynesla na hladinu. Podařilo se mu vlézt do dinghy, v které přečkal bouři a velmi rozbouřené moře ho táhlo k nizozemskému pobřeží. Zhruba ve tři ráno přistál na ostrově Walcheren a vzápětí byl zajat. Sestřelení Maňákova Typhoonu měla na svědomí Flak Batterie 2/810, 6/810 a Marine Flak Batterie 7/202.

Mezitím u perutě předpokládali, že Maňák zahynul. Proto byla milým překvapením zpráva z konce října, že nouzové přistání přežil a je v zajetí. Stal se tak jedním ze tří pilotů Typhoonů, kteří přežili nouzové přistání na vodní hladinu. Maňák byl mezitím převezen do tranzitního tábora Dulag Luft v Oberurselu, kde byl vyslýchán. Vyslýchajícího zajímal především Typhoon, který byl stále celkem neznámý a chtěl se proto dozvědět co nejvíce technických informací. Podařilo se mu utajit československou národnost a do Stalag Luft III v Saganu odjížděl 11. 9. 1943 jako Brit. Podílel se na přípravě velkého útěku ze Stalag Luft III a nakonec byl po dlouhém evakuačním pochodu osvobozen 2. 5. 1945 poblíž Lübecku britskou 11. obrněnou divizí.

Po válce byly jeho osudy velmi pestré. V letech 1945–1948 byl zkušební pilot, jehož rukama prošly všechny významné vojenské i sportovní typy letadel. Poté pracoval do roku 1950 jako pilot na Ministerstvu dopravy. Následovalo zatčení, vazba a soud, který ho sice neodsoudil, ale nemohl dále vykonávat práci pilota. Vystřídal několik zaměstnání, než byl v roce 1964 částečně rehabilitován a po přeškolení na tehdejší dopravní letadla mohl opět pracovat jako pilot. Nastoupil k ČSA, kde létal do roku 1971 na letounech Il-14, Tu-104 a Tu-124. V roce 1990 byl pak plně rehabilitován a v roce 1992 obdržel Řád M. R. Štefánika. S/Ldr Jiří Maňák, DFC zemřel 29. 12. 1992 v Praze a poslední rozloučení proběhlo 8. 1. 1993 v krematoriu v Praze–Strašnicích.


War Thunder tým (autor: Petr Žižka)

Přečtěte si více:
SAV 20.12.48 a emblém jsou dostupné ke dni švédských ozbrojených sil!
Milan se ke svému výročí dočasně vrací za Zlaté orlice!
Kondor II: Ptáčník
Su-27SM: Divoký Flanker!