Výzbroj byla vždy pro efektivitu vojenských letounů stejně důležitá, jako konstrukce letounu samotného a schopnosti pilota. Správná kombinace výzbroje mohla za vhodných okolností představovat prostředek výrazného znásobení účinnosti, který mohl sotva průměrné stroje pozvednout na úroveň legend. V dnešním článku se proto podíváme na vývoj letecké výzbroje.

Když v roce 1914 vypukla 1. sv. válka, samotný koncept vzdušných bojů byl více fikcí než skutečností, natož aby probíhal vývoj letecké výzbroje. I v této době ale někteří prozíraví představitelé bojujících stran předpověděli budoucí vývoj, a rychle došli ke zjištění, že pokud bude zapotřebí vyzbrojit létající stroje, kulomet je jasnou volbou oproti opakovacím puškám a pistolím. Naprostá většina raných leteckých kulometů byla konstrukčně založena na kulometu Maxim, případně na lehkém kulometu Lewis – ani jedna z těchto zbraní ale nebyla pro užití na letadlech zpočátku optimální, a samotné první stroje nebyly pro vzdušné souboje vhodné o nic více.

Jak ale válka pokračovala a vývoj letectva nabíral na obrátkách, nosnost a výkon letounů se zvyšovaly. To postupně dovolilo instalaci nejprve pouze jednoho, později pak i dvou kulometů puškové ráže na dvojplošné stíhačky. Stejné zbraně byly užívány na pohyblivých lafetách coby obranné kulomety, a prakticky jediným typem munice v té době byl standardní celistvý náboj puškové ráže, označovaný v angličtině jako „Ball“. Později byl americkým vynálezcem a konstruktérem Johnem Mosesem Browningem sestrojen slavný kulomet M1917, jež vynikal svou spolehlivostí a užíval náboj .30-06 Springfield (7,62 mm). Ten byl později převzat britskou armádou a po menších úpravách byl zaveden do výzbroje pod označením .303 British (7,7x56 mm) jako standardní náboj pro prakticky všechny britské prvoválečné letouny.

První světová válka rovněž znamenala zrod obrněných sil, a to nejen na zemi. Když byl americký generál John J. Pershing svědkem prvních nasazení obrněných vozidel, stejně jako prvního obrněného letounu na světě, Junkersu G.I, začal aktivně prosazovat vývoj zbraní, které by dokázaly pancéřování překonávat. John Browning, jež v té době pracoval na vylepšeném kulometu M1919, na tento požadavek odpověděl sestrojením kulometu M1921, jež užíval vysoce účinný náboj .50 BMG (12,7 mm) vytvořený prakticky jen zvětšením náboje .30-06 a schopný probíjet prakticky jakékoliv pancéřování té doby. S koncem války byl ale vývoj této zbraně zastaven, a ačkoliv byl M1921 vskutku revoluční zbraní, nebyl přijat do výzbroje. Browning se ale nenechal odradit, a s kreativitou sobě vlastní design neustále vylepšoval. Jeho úsilí inspirovalo několik zbrojovek v různých státech, které se rovněž začaly do budoucna zabývat vývojem velkorážných kulometů vlastní konstrukce.

Ve dvacátých a třicátých letech šel vývoj letecké techniky, metalurgie i konstruktérství kupředu mílovými kroky, a letadla se stávala rychlejšími, pevnějšími a schopnějšími nést větší náklad i výzbroj. Konstrukce tvořené dřevem a plátnem byly postupně nahrazeny celokovovými trupy, a letouny dosahovaly vskutku průkopnických výkonů. Toto období se právem označuje jako zlatá éra letectví.

Bylo tedy přinejmenším zajímavé, že výzbroj vojenských strojů zůstávala stále na prakticky stejné úrovni jako za dob 1. sv. války. Stíhací letouny i nadále disponovaly dvěma, maximálně čtyřmi kulomety puškové ráže, a postupně proto začaly být v polovině třicátých let navrhovány možnosti posílení výzbroje.

Ve Velké Británii tyto snahy vyvrcholily v listopadu 1934, kdy major Ralph Sorley vytvořil specifikaci budoucí výzbroje letounů RAF, jež stanovovala, že stíhačky RAF neměly nést méně než osm kulometů puškové ráže. Tento požadavek vycházel z názoru, že v boji moderních strojů bude na střelbu na cíl jen velmi málo času, a je proto důležité vypálit během pár vteřin co nejvíce nábojů. Co si ale ani Sorley, ani ostatní představitelé RAF neuvědomili byl fakt, že moderní celokovové konstrukce letadel mají vůči střelivu puškové ráže velkou odolnost. V praxi se to ukázalo zejména během bitvy o Británii, kdy se německé bombardéry, vyznačující se dobrou úrovní pasivní ochrany, dokázaly vracet na domovské základny i přes to, že byly doslova prostřílené jako řešeto. Ačkoliv pak mnoho z těchto strojů již nebylo schopno nadále se účastnit operací, piloti Spitfirů a Hurricanů vyzbrojených osmi kulomety ráže .303 si stěžovali, že tato výzbroj jednoduše není proti nepřátelským bombardérům dostačující. Ani navýšení počtu kulometů na 12 u Hurricanů Mk.IIb situaci příliš nevylepšilo.

Německá Luftwaffe došla ke stejnému závěru. Co víc – němečtí představitelé během testování zjistili, že proti nepřátelským bombardérům postrádají účinnost často i 20 mm kanóny. I přes to ale Němci pokračovali ve vývoji kulometů puškové ráže. Příkladem může být kulomet MG 81Z, jež vznikl spřažením dvojice kulometů MG 81J dohromady. Sovětští konstruktéři pak sestrojili kulomet ŠKAS ráže 7,62 mm, jež se vyznačoval velmi vysokou kadencí (avšak na úkor spolehlivosti), a posloužil jako základ pro kulomet nazvaný Ultra-ŠKAS (Ultra-ШКАС), jež se svou kadencí až 3000 ran za minutu představoval dost možná nejúčinnější kulomet puškové ráže vůbec. Kulomety puškové ráže se nakonec udržely ve výzbroji leteckých sil velmocí až do konce války, ať už to bylo způsobeno problémy s dvacetimilimetrovými kanóny či problémy s instalací rozměrných velkorážných kulometů. Týkalo se to zvláště obranných kulometů u bombardérů Luftwaffe.

V tu samou dobu americké letectvo USAAF disponovalo letouny, jež byly vyzbrojeny odlehčenou, vzduchem chlazenou verzí kulometu Browning M1921, označovanou jako AN/M2. Vývoj této zbraně byl dlouhý, nicméně po jejím zavedení byl na základě zkušeností z Evropy přijat do výzbroje nejen USAAF, ale i v případě RAF jako náhradu za domácí projekt velkorážného kulometu Vickers. Americký M2 Browning se následně stal inspirací i pro zbraně zemí Osy. Italové využili M2 Browning jako základ pro domácí kulomet Breda-SAFAT, zatímco Japonci využili koncept Browningu ke zkonstruování kulometů Ho-103/Ho-104. Sovětský kulomet Berezin UB již byl spíše domácí konstrukcí, nicméně v určitých věcech kulomet AN/M2 překonával. Německý 13 mm kulomet MG 131 pak byl oproti AN/M2 až o 56% lehčí, měl vyšší kadenci a nižší úsťovou rychlost kompenzoval explozivním zápalným střelivem (stejný náboj byl vyvinut i v Japonsku a Itálii).

Zatímco evropské národy se postupně dávaly cestou kanónové výzbroje, v USA byla situace odlišná. Je možné argumentovat tím, že zatímco Německo, Velká Británie, Japonsko či SSSR se musely potýkat s útoky bombardovacích letounů, Američané nikdy takovou hrozbu nezažili, a většinu času jejich stroje čelili pouze stíhacím strojům či lehkým bombardérům. Proti těmto cílům byla baterie kulometů AN/M2 plně dostačující, neboť šlo o vyváženou zbraň, kombinující solidní účinek v cíli, poměrně vysokou kadenci (oproti kanónům), rozměry usnadňujícími vícenásobnou montáž a možnost nést velké množství munice. Stejná zbraň slavila úspěch i jako obranná zbraň u amerických těžkých bombardérů, a toto sjednocení letecké výzbroje výrazně usnadnilo logistiku, výcvik i údržbu (a to i z důvodu, že AN/M2 měl mnoho dílů shodných s menším kulometem M1919). V dané době šlo tedy o ideální zbraň pro potřeby amerického letectva, jež se dočkala i širokého využití u armádních sil, a právem se stala legendou, jež je užívána armádami mnoha zemí světa dodnes.

War Thunder tým (autor: Joe “Pony51” Kudrna)