Od 7. května 17:00 do 8. května 18:00 platí následující akce:

+30% RP zisk za a 30% sleva následujících letadel:

A6M2 mod.11, A6M2, G4M1 a P-40E-1, B-17E

Generál Wainwright, nejvyšší polní velitel spojeneckých sil na Filipínách, připojil svůj podpis pod podmínky kapitulace svých vojsk poté, co tyto podmínky celý předchozí den vyjednával s velitelem japonských sil, generálporučíkem Masaharu Hommou. Tyto podmínky žádaly po Spojencích bezpodmínečnou kapitulaci všech zbylých sil na Filipínách a generál Wainwright se rozhodl je splnit. Věřil totiž, že naprostá zkáza všech jeho jednotek na ostrově Corregidor je jen otázkou času a podpisem kapitulační listiny chtěl zabránit zbytečnému krveprolití. Poté, co podepsal, Wainwright z Manily odvysílal rádiem zprávu všem spojeneckým jednotkám na Filipínách, která je informovala o konci bojů, informovala je o podmínkách kapitulace a nařizovala všem spojeneckým vojákům odhodit zbraně a vzdát se Japoncům.

K tomuto rozhodnutí velkou měrou přispělo japonské vylodění na Corregidoru a rychlost, s jakou Japonci překonali obranu tohoto ostrova. Ostrov předtím přestál měsíce ostřelování a přes 300 náletů japonských bombardérů. I když pak útoky strojů Mitsubishi G3M a G4M velmi brzy zničily pozice těžkého pobřežního dělostřelectva, protivzdušné baterie,  vybavené třípalcovými (76,2 mm) protileteckými děly, 37 mm kanóny a půlpalcovými (12,7 mm) kulomety, si na útočících letadlech vybrali krutou daň – až 54 japonských strojů bylo sestřeleno, neboť spojenecké zbraně je dokázaly dostihnout i v jejich maximální operační výšce. Japonci byli proto schopni bombardovat ostrov jen v malém rozsahu, než byl později do japonských bombardérů zaveden palubní kyslíkový systém, který umožňoval provádět útoky z výšky mimo dostřel protileteckých zbraní obránců. Při obraně před vzdušnou hrozbou se nejvíce vyznamenal 60. pluk pobřežního dělostřelectva, který obdržel tři prezidentské citace a mnoho dalších ocenění za své akce během tažení.

Když pak na ostrově přistály japonské invazní síly, jednotky americké námořní pěchoty společně s filipínskými jednotkami nejprve kladly tuhý odpor i přes neustávající ostřelování. Když se však ráno následujícího dne Japoncům podařilo na pláže dopravit tři tanky, obránci byli zatlačeni a museli se stáhnout do sítě zákopů před tunelem Malinta. Dva japonské tanky Shinhoto Chi-ha typ 97 a jeden ukořistěný stroj M3 Stuart představovaly dostatek síly na to, aby Japonci zlomili odpor obránců a umlčeli poslední zbývající protitankové kanóny ráže 37 mm, které předtím způsobily těžké ztráty japonským vyloďovacím plavidlům.  Byly to právě tyto dva typy tanků, které se později střetly v první tankové bitvě mezi Američany Japonci. 22. prosince 1941 totiž několik tanků typ 95 Ha-Go náležející ke 4. tankovému pluku ze zálohy napadlo hlídku tanků M3 Stuart ze stavu 192. tankového praporu. Šarvátky obrněnců, které následovaly v bojích o vesnici Darmortis, a následné americké ústupové boje ukázaly, že japonská tanková děla nedokážou pancíř lehkých tanků Stuart spolehlivě probít.

I když pak byly hlavní síly na Corregidoru a Luzonu pod velením brigádního generála Sharpa buď zajaty a nebo se přidaly k místním gerilám, na severu Luzonu a v některých částech ostrova Mindanao pokračovaly v činnosti partyzánské jednotky složené z kombinovaných sil Američanů a Filipínců. Tyto skupiny, které odmítly kapitulovat, se později staly jádrem filipínských partyzánských sil, jež se v kombinaci s rozsáhlou podzemní sítí dokázaly zas a znovu Japoncům připomínat útoky ze zálohy a dokázaly na sebe vázat mnoho japonských armádních jednotek za účelem jejich udržení na Filipínách. Tyto jednotky by totiž jinak mohly být k dispozici v bojích o kontrolu nad Pacifikem, místo toho ale byly nuceny zůstat na Filipínách a vést protipartyzánské boje.

Zatímco generál McArthur, vrchní velitel všech sil na Filipínách se měl později na ostrovy triumfálně vrátit a osvobodit je, generál Wainwright přečkal zbytek války v zajetí a propuštěn byl až v srpnu 1945, když sovětské síly naprosto rozdrtily císařské armádní jednotky v okupované Číně. Poté, co se dostal na svobodu, byl následně oceněn Medailí cti, nejvyšším americkým vyznamenáním, za svou statečnost při obraně Corregidoru.

Masaharu Homma, Wainwrightův japonský protivník, ale takové štěstí neměl, neboť jeho opatrný postup při obsazování poloostrova Bataan měl za následek, že celý časový harmonogram japonského tažení v Pacifiku se zpožďoval, stál více životů než bylo očekáváno a způsobil, že mnoho členů japonského nejvyššího velení začalo zpochybňovat Hommovy velitelské schopnosti. Homma byl nakonec  zproštěn velení a v roce 1943 byl poslán do penze. Po konci války byl ale postaven před soud a následně popraven jako spoluviník ve věci týrání válečných zajatců při pořádání pochodů smrti na Bataanu.