War Thunder background
Poslední dny války - 2. část
Pozor! Tato novinka byla původně publikována na staré verzi webových stránek. V některé verzi webových prohlížečů se může zobrazovat chybně.


Historická kamufláž jednoho z Hetzerů, který se zúčastnil pražského povstání v květnu 1945
kamufláž vytvořil hráč CmdNomad | stáhněte zde

Připravili jsme pro vás v rámci výročí konce bojů v Evropě tři články, které se z různých pohledů zabývají prvními květnovými dny roku 1945 v českých zemích. Druhá část se bude zabývat českým národním povstáním. Přečtěte si první část této minisérie a buďte v obraze.

Ukázka obranného prvku na jedné z
německých závor v Přibyslavi (zdroj SOkA HB)

Klade se často otázka, zda Češi měli vůbec poslední dny války povstat. Zda všechny ty oběti nebyly zbytečné, když byl Hitler po smrti a síly nacistického Německa se nacházely v předsmrtné křeči. Stále platí, že nikoliv.

Již od ledna 1945 Němci v českých zemích budovali obranné linie v několika vrstvách a Praha či Ostravsko měly v této struktuře představovat velmi důležité prvky. Pokud by jakákoliv tato „ochranná závora“ selhala, měl nepřítel nalézt jen „spálenou zemi.“ Logicky proto Češi chtěli obranné pozice Němců zevnitř narušit a pomoci postupujícím Spojencům.

Plány na převzetí moci ve státě zpět do rukou Čechů započaly ihned po okupaci okleštěného Československa dne 15. března 1939. Zádrhel byl v dlouhodobé decentralizaci odboje, který sice měl společný cíl osvobodit zemi, ale jiný pohled na následný vývoj republiky. Byli tu bývalí legionáři a vojáci věrní masarykovské ČSR, dále komunisté toužící po příklonu k SSSR, čeští fašisté a další. Druhým problémem byla efektivní likvidace organizovaného odporu ze strany nacistů. Rozprášeno bylo Ústřední vedení odboje domácího (ÚVOD zastřešoval nejvýznamnější nekomunistické odboje a měl kontakty na Londýn) a gestapo pravidelně likvidovalo komunistické ilegální ústřední vedení, které se vždy muselo zakládat znovu a od píky.

Zavedení stanného práva v
Havlíčkově Brodě dne 5.května 1945

Až koncem února 1945 se ustanovila Česká národní rada sdružující přední odbojové organizace do jednoho celku. Takto pozdní vznik vyloučil národní odboj jako významného člena v diskuzi o poválečném vývoji Československé republiky, protože v této době bylo de facto rozhodnuto. Českou národní radu navíc ovládali levicově smýšlející lidé – komunisté a sociální demokraté. Přesto velmi silnou roli měla tzv. Rada tří, skupina vzniklá z torza ÚVODu. Ta plně stála za prezidentem Benešem a udržovala s Londýnem radiotelegrafické spojení. Navíc se Rada tří skládala z valné části z vojáků éry první republiky a logicky proto ona měla stát za organizací a následným přímým velením plánovaného povstání.

Příprava závěrečného vystoupení proti okupantům v podobě „tradičního“ masového povstání byla závislá na dodávce zbraní. Odbojáři by dle svých odhadů dokázali zmobilizovat v nejranější fázi bojů 10 000 lidí a následně dalších 40 000, ale měli by klacky v rukou. Britské letectvo oznámilo, že pro vyzbrojení takové skupiny počítají se zhruba 1 500 shozy při 50% ztrátách a doporučilo jednat se Sověty, kteří navíc měli území Československa obsadit. Jenže ruské velení bylo ochotno podpořit jen zde operující partyzánské skupiny, které podléhaly primárně velení 4. ukrajinského frontu a nikoliv domácímu odboji. Stalin měl s ČSR své plány a něco jako „druhou Varšavu“ nechtěl opakovat. Z jednoho centra organizované, s postupujícími armádami sehrané a dostatečně vyzbrojené povstání se tak ukázalo jako nereálné. A tak jej nahradilo povstání zcela opačné – živelné, lokální a bez informací.

Za jeho vypuknutí mohl sám Hitler, respektive jeho sebevražda dne 30. dubna 1945. Lidé v Přerově dne 1. května mylně usuzovali, že válka skončila, a začali přebírat moc ve městě. Jenže to bylo klíčovou křižovatkou v týlu poblíž bojující německé 1. tankové armády a svobodné příliš dlouho nezůstalo. Euforie se šířila dál. V dalších dnech spontánně povstal Nymburk, Rakovník a především severovýchod Čech. I zde byla odveta Němců rychlá a mnohdy účinná. Dne 5. května ráno pozvedla zbraně Plzeň a Praha už nemohla čekat. Velitel české podzemní armády se rozhodl aktivovat Vojenské velitelství Velké Prahy, které následně začalo dle plánu obsazovat strategické body ve městě. Chtělo vnést do živlu aspoň trochu řádu. Jenže v momentě, kdy vstoupilo do budovy rozhlasu, začala přestřelka s vojáky SS. Situace byla vážná. Dnes již legendární volání o pomoc za zvuků střelby se po půl jedné odpoledne éterem přeneslo do celé země a revoluce začala naplno.

Češi, ve svém nadšení a minimální organizovanosti, si dokázali poradit s první podobou německé přítomnosti v zemi – teritoriálními posádkami, gestapem, policií, Volksturmem atd. v počtu zhruba 100 000 mužů. Druhá skupina už byla větším oříškem a ne vždy povstalci obstáli – jednotky nasazené speciálně za účelem vzpoury potlačit. Šlo o ozbrojence z výcvikových prostorů, muže v Protektorátě dislokované nebo sem povolané. Z těchto celkových asi 50 000 vojáků byla zhruba třetina nasazena proti Praze. Posledním typem vojsk na našem území byly frontové jednotky v přímém kontaktu se Spojenci. Šlo především o skupinu armád Střed a v době povstání se počet těchto vojáků odhaduje na 1 200 000. Právě kvůli nim měly předchozí dvě skupiny za úkol do poslední chvíle udržet týl, tedy zbytek českých zemí, v klidu, aby mohli spořádaně a efektivně bojovat a nakonec ustupovat na západ do zajetí. Vojáci skupiny armád Střed se nezapojovali do potlačení rebelujících Čechů přímo, ale pokud ano, tak jejich údery byly naprosto zničující.

Odvoz mrtvých povstalců po přestřelce s vojáky
Waffen SS u obce Sobíňov

Lokálnost, chaotičnost, mizerná informovanost, osobní odvaha i hloupé nápady byly hlavními charaktery období mezi 5. a 9. květnem. Ozbrojené střety vznikly tam, kde se Čechům podařilo dostat ke zbraním. Jinde byla koncentrace německých vojsk tak vysoká, že se lidé báli i otevřít okno. Obecně lze říci, že pátého lidé začali vyvěšovat české vlajky, strhávat německé nápisy, zakládali národní výbory a někteří se pokoušeli odzbrojovat Němce (pokud jich bylo málo). Němci reagovali někde v klidu, jinde stannými právy a na důležitých strategických bodech v zemi dokonce demonstrativně vraždili. V Havlíčkově Brodě například popravili několik osob jen proto, že měly v kapse náboje, chodily v uniformách čsl. armády či jen jely z blízké obce do města na kole pro informace o dění. Jiná děsivá událost se stala ve Velkém Meziříčí, kde v rámci stanného práva Němci popravili 56 zajatých povstalců a na náměstí oběsili předsedu národního výboru. Snad nejbrutálnější akce se odehrála v obci Leskovice mezi Pelhřimovem a Táborem, kde po vítězné přestřelce s povstalci Němci zabili 25 osob (včetně sedmi žen) a téměř celou obec vypálili. Obzvláště kruté byly ve svých „pacifikačních“ misích jednotky SS. Čisté svědomí ovšem nemohou mít ani Češi, kteří nejednou upustili uzdu své pomstychtivosti a vraždili zajatce nechutnými způsoby. Snad každá obec v České republice má proto svůj specifický zápis v kronice z těchto divokých dnů.

Hetzer 1.divize ROA podílející se
na pražském povstání

Klíčem přesto byla Praha. Věděli to jak Němci, tak odbojáři. Vojenská posádka zde dosahovala 10 000 mužů a celkový počet povstalců mohl být zhruba 30 000 (velitelství podléhalo ke konci povstání cca 25 500 lidí). Nejsou v číslech zahrnuty jednotky, co Praze přispěchaly na pomoc – tedy jak německé, tak 1. divize Ruské osvobozenecké armády (ROA, lidově „vlasovci“). Právě vojáci generála Vlasova byli v té době v otevřené vzpouře vůči Němcům, plně vyzbrojení (včetně tanků typu Hetzer nebo T-34/76) a pomocí Čechům se snažili o jistou formu sebezáchrany před jistou smrtí v sovětském zajetí. Jenže představovali pomyslný horký brambor, se kterým nikdo nechtěl nic mít, a tak v noci mezi 7. a 8. květnem odešli do nejistého amerického zajetí. I tak se jejich krátká pomoc ukázala jako klíčová, protože dobře vyzbrojení Němci svými údery z okolí Prahy toužili město dobýt a zajistit jeho průchodnost. A Češi v Praze, krom pušek a protipancéřových zbraní, disponovali jen několika nalezenými stroji – nedokončenými Hetzery z továren, Renaulty AMR 1935, Hotchkissem H-39 bez kanonu a obrněnými transportéry. Slitování nebylo ani na jedné ze stran, ale Němcům se plány nezdařily.

Povstání bylo úspěšné proto, že vytrvalo. Dne 8. května se jakékoliv pokusy jej potlačit ukázaly z vojenského hlediska jako zbytečné. Pověstná organizovanost německé armády se trvajícím narušeným týlem proměnila v chaos a vojáci zeměmi utíkali hlava nehlava do amerického zajetí. Rusové jim totiž byli už jen pár hodin za patami. Konec války byl urychlen a o život tak nepřišlo víc vojáků, než se předpokládalo při disciplinovaném německém odporu. I tak počet ztrát (včetně zavražděných) na povstalecké straně byl zhruba 8 000 lidí.

Válka skončila. Češi se dočkali svobody, která ve skutečnosti nepřišla. Odevzdali se do náruče Stalina a totalita nahradila totalitu.


War Thunder tým (autor: Michal Kamp)

Přečtěte si více:
M1A2 SEP V2 TUSK II: Americký katafrakt
F-15 Eagle: Stoupá vysoko!
T-90M: Modernizovaný průlom
Challenger 3 (Prototyp): Hojnost bez vývrtu